Aktivistická kampaň #MeToo zaměřená proti sexuálnímu násilí na ženách má výrazný ohlas i v hudebním průmyslu. Během necelých dvou týdnů od začátku hashtagové smršti spojené se skandálem hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina se do debaty o sexismu zapojila řada hudebnic. Björk, Sheryl Crow nebo Alice Glass svými zpověďmi na sociálních sítích otevřely zcela konkrétní případy sexuálního násilí, jež dokazují, že prostředí hudebního průmyslu je pro ženy podobně toxické jako to filmové. Následné reakce na jejich výroky dávají jistou naději, že komunita hudebního průmyslu má přinejmenším dobrou vůli nevhodné chování řešit.
Zatímco dříve se vedly debaty poukazující na postavení žen v průmyslu ovládaném muži, kampaň #MeToo míří přímo k jádru problému.
V polovině října oznámila skupina Real Estate, že vyhodila ze svých řad kytaristu Matta Mondanileho kvůli „nepřijatelnému chování k ženám“. Časopis Spin vzápětí oznámil, že má výpovědi sedmi žen, na jejichž základě vzniklo obvinění. S vlastní douškou se přidala i skladatelka a zpěvačka Julia Holter, která s Mondanilem dříve spolupracovala a žila. „Tato obvinění jsou v souladu s tím, jak jsem v minulosti Matta poznala. Nezná hranice. V mém případě byl násilnický do té míry, že jsem se musela obrátit na právníka a bála jsem se o svůj život,“ napsala Holter na Facebooku. Ve svém přiznání také píše o důležitosti odvahy otevřeně mluvit o podobných případech. „Když v něčem takovém žijete, začnete pochybovat o tom, co je skutečné, a začne vás napadat, že si některé věci jen vymýšlíte a děláte z komára velblouda. Pomůže, když se ozvou ostatní a potvrdí, že jste měli pravdu.“
Mondanile se následně ve svém vyjádření na sociální síti ženám, kterým ublížil, omluvil. Nicméně většina jeho textu se překvapivě týká ublíženecké teorie, že za zveřejněním informací je touha ostatních členů kapely ho při vyhazovu ponížit. Všechny nasmlouvané koncerty jeho bočního projektu Ducktails byly zrušeny.
Potížistky a násilníci
Podobně neslavně skončilo podzimní turné skupiny Crystal Castles. Bývalá zpěvačka projektu Alice Glass totiž prozradila, že si se zakladatelem kapely Ethanem Kathem prožila krutých osm let, během nichž ji sexuálně zneužíval a manipuloval s ní. Glass se s Kathem znala od svých patnácti let, kdy ji údajně poprvé opil a znásilnil. Když se následně jejich kapela Crystal Castles dočkala prvních úspěchů, donutil ji opustit školu a kontroloval všechny aspekty jejího života. „Nesměla jsem mít ani svůj telefon či kreditní kartu. Rozhodoval o tom, kdo budou mí přátelé, četl moje maily a omezoval mi přístup na sociální sítě. Dokonce mi i nakazoval, co mám jíst,“ napsala v dlouhém vyjádření na svém webu.
Glass v textu přiznává, že byla na začátku své pěvecké kariéry naivní a rozhodla se jí hodně obětovat. Z Crystal Castles dokázala odejít až v roce 2014. „Ať to bylo jakkoliv těžké, vím, že opustit kapelu bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Ze skoro dekády zneužívání, manipulace a psychologického teroru se budu zotavovat ještě dlouho,“ napsala.
Jedním z mediálně nejsilnějších příběhů spojených s #MeToo je zpověď islandské zpěvačky Björk, která dlouhodobě mluví o nespravedlivém postavení žen v zábavním průmyslu. Inspirována odvahou hereček, napsala na Facebook o nepříjemné zkušenosti s „dánským filmovým režisérem“, s nímž zpěvačka natáčela na konci deváté dekády snímek Tanec v temnotách (Lars Von Trier). Během příprav filmu jí prý opakovaně dělal sexuální návrhy, dotýkal se jí a obtěžoval ji v noci v hotelu. Když Björk dala jasně najevo, že s ním nechce nic mít, vykreslil ji v médiích jako „potížistku“, s níž se během natáčení nedalo vyjít. „Pokud to znamená nesouhlasit s tím, že se k vám někdo chová takto, pak se k tomuto označení ráda přihlásím,“ napsala hudebnice na Facebooku.
Další „obětí“ #MeToo je Twiggy Ramirez, baskytarista doprovodné skupiny Marilyna Mansona. Bývalá Twiggyho přítelkyně Jessicka Addams z punkové kapely Jack Off Jill ho na sociálních médiích obvinila z násilnického chování a znásilnění. Jak se ukázalo, nebyla jediná, kdo s ním měl podobou zkušenost. „Cítit vinu za mlčení o tom, že nejsem jediná oběť násilníka, bylo pro mě strašné,“ napsala. Marilyn Manson následně Twiggyho ze své kapely vyrazil.
Seberegulace?
Zpovědi hudebnic a zpěvaček, které poslední dva týdny zveřejňují na sociálních sítích s hashtagem #MeToo, si jsou velmi podobné. Hlavní roli v nich hrají muži, kteří zneužili svého postavení v rámci hudebního průmyslu a spoléhali na to, že ženy proti nim nikdy nevystoupí. „Byl to manažer na mém prvním velkém turné, kde jsem pracovala jako zpěvačka ve sboru. Když jsem šla k právníkovi, řekl mi, že to mám spolknout, protože ten chlápek pro mě může hodně udělat,“ napsala třeba rocková písničkářka Sheryl Crow, která o násilníkovi napsala píseň What I Can Do for You ze své první desky.
Diskuse o sexismu v hudebním průmyslu probíhá už delší dobu. Nejviditelněji je spojená s osobou popové zpěvačky Keshy, která vedla zdlouhavou právní bitvu, aby se osvobodila od vlivu producenta Dr. Lukea, jenž ji v minulosti zneužíval a psychicky týral (o kauze jsme psali v článku V hudebním průmyslu je cosi shnilého). Tentokrát je ale něco přece jenom jinak. Zatímco dříve se vedly debaty poukazující na postavení žen v průmyslu ovládaném muži, kampaň #MeToo míří přímo k jádru problému. Z abstraktní roviny genderové rovnoprávnosti jsme se dostali ke zcela konkrétním případům násilnického chování a jeho obětem. Asi není třeba zdůrazňovat, že tato rovina je v mnohém silnější.
Jak ukazují zmíněné případy (k nimž můžeme přidat i příběh queerrockové skupiny PWR BTTM, o němž jsme psali v textu Poprava kapely v přímém přenosu), disponuje hudební průmysl seberegulačními mechanismy, které násilníky dokážou potrestat a vyčlenit je z komunity, jež se snaží prezentovat jako velmi liberální a uvědomělá. To ale v žádném případě neznamená, že by prostřední hudebního průmyslu bylo nějakým „safe-spacem“. Ostatně dokazují to i hashtagové zpovědi hudebnic.
Autor je hudební publicista.