Úspěch AfD: otřesené Německo řeší, odkud se vzal a co s tím


Co vyvolalo ducha pravicového populismu a jak ho zahnat zpátky do láhve?

Nedávné volby v Německu prolomily letité tabu: pravicově populistická strana Alternativa pro Německo (AfD) zasedne jako třetí nejsilnější strana s 12,6 procenta hlasů a 94 mandáty ve Spolkovém sněmu. Dosáhne tak na nemalou finanční podporu, stovky asistentů, pronikne k informacím tajných služeb a bude cíleně zamořovat atmosféru v parlamentu, který byl dosud výspou demokratické politické kultury. Své politické protivníky bude označovat za zrádce lidu a tvářit se jako jediná skutečná opozice uprostřed zkorumpovaných elit. Každý společenský problém bude mít v jejích očích jen dva viníky: Evropskou unii nebo muslimy, uprchlíky a gastarbeitery. Německo je v šoku a ptá se, kdo nebo co za to může a co s tím. Nachází několik více či méně uspokojivých odpovědí.

Média: „Lügenpresse“ a clickbait

Brzy po vyhlášení výsledků se řada politiků i autorů komentářových sloupků novin rychle shodla na hlavním viníkovi volebního výsledku AfD – jsou to média. Tato výtka může znít překvapivě – nepředhazovala se snad německým médiím ještě donedávna naopak přílišná nekritičnost k politice Merkelové a její vlády a příliš pozitivní zpravodajství v době uprchlické krize? A nepoštvala snad AfD proti sobě všechny novináře svým nenávistným označením „Lügenpresse“, tedy „lžitisk“?

Úkolem pro politiky je východní Němce nenálepkovat, ale řešit jejich problémy a získat si jejich důvěru. Ta se však, jak známo, snáze ztrácí, než buduje.

Většina německých novinářů jistě neměla v úmyslu, umetat AfD cestičku do Bundestagu. Vzhledem k prostoru, který média jí a „jejím“ tématům věnovala, se však zdá, že strana dokázala využít logiky fungování mediálního trhu. Jednou z efektivních metod byla provokace – a jak prokázal interní strategický dokument strany, který počátkem roku unikl na veřejnost, tento nástroj využívala cíleně. Funguje asi takto: politik AfD pronese na veřejnosti něco skandálního – příkladem je výrok jednoho ze stranických předsedů, Alexandra Gaulanda, že by Německo mělo být hrdé na výkony vojáků v obou světových válkách. Výrok většina veřejnosti odsoudí, ale bouřlivě se o něm diskutuje a autor je zván do různých talkshow. Skandál a konfrontace jsou něčím, co si média v době závislosti na clickbaitu sotva mohou dovolit ignorovat. V rozhovoru s médii pak představitel AfD svůj výrok trochu relativizuje, ale pozornost už má jistou. Takto strana podle svého strategického dokumentu cíleně pronikala do médií, prolamovala tabu a otvírala veřejný prostor své rétorice a ideologii.

Zástupci AfD se hojně objevovali i ve veřejnoprávních médiích, která sami často napadají a která na clickbaitu a reklamě nejsou tak závislá. Tady paradoxně mohla zapůsobit kritika, hojně znějící právě z kruhů AfD, která zpochybňovala objektivnost těchto médií a vyčítala jim, že stojí příliš na straně Merkelové a „vítačů“. Vyváženost, objektivita a důvěra publika jsou pro veřejnoprávní média základní kapitál, a proto chtěla před volbami jasně demonstrovat, že AfD a jejím tématům neupírají prostor.

Souvislost mezi úspěchem AfD a médii po volbách vyvolala diskusi o tom, jak by měla média o straně informovat, aniž by ji ignorovala či naopak stavěla do centra pozornosti. Východiskem může být podle mediálních odborníků věcnost – nevrhat se na každý skandální výrok, ale suše ho konstatovat a ověřit, zda má pravdivé jádro. Ohledně působení AfD v Bundestagu se pak zaměřit na to, jakou práci skutečně odvádí: je aktivní ve výborech? Kritizuje jen, anebo přináší vlastní řešení? Skandalizace – ani ta negativní, jako když se například ukázalo, že spolupředsedkyně Alice Weidel ve svém bytě načerno zaměstnávala syrskou uprchlici – totiž straně zatím nikdy neuškodila.

Uprchlíci: z letní pohádky do podzimního dramatu

Pro vítání uprchlíků na nádražích v Mnichově, Frankfurtu, Hamburku a dalších městech v roce 2015 se vžil výraz „Sommermärchen“ (letní pohádka), který původně označoval pohostinnou atmosféru během Mistrovství světa ve fotbale v létě 2006. Dnes, o dva roky později, můžeme mluvit spíš o podzimním dramatu: obecně se předpokládá, že AfD do Bundestagu vyneslo právě téma imigrace. Stojí však za vzestupem AfD opravdu jen přání Němců zabouchnout uprchlíkům a migrantům dveře? A co to znamená pro ostatní strany – stačí přitvrdit v imigrační politice, aby AfD zatlačily zpět do politické bezvýznamnosti?

V průzkumu Forschungsgruppe Wahlen hned po volbách označil nejvyšší počet dotázaných (44 procent) imigraci za zásadní problém Německa. To jistě bylo vodou na mlýn AfD. Když však respondenti měli odpovědět, která strana dokáže otázky spojené s uprchlíky a migranty nejlépe řešit, jen 13 procent z nich důvěřovalo AfD, kdežto 35 procent by se spolehlo spíše na kompetenci CDU, a 60 procent voličů AfD navíc přiznalo, že stranu volili hlavně kvůli nedůvěře k ostatním stranám – jen každý třetí hlas dostala pro své požadavky a politický program.

Hlas pro AfD se tak zdá být spíše protestním než protiuprchlickým. Téma uprchlíků však mohlo být korytem, které kanalizovalo pocity nespokojenosti s tradičními stranami. V občanech frustrovaných z toho, že se o ně politici nestarají, je víc než snadné vzbudit vztek: proč vláda řeší ubytování a kurzy němčiny pro žadatele o azyl, ale nepřináší řešení stoupajících nájmů, nedostatku učitelů nebo chátrajících škol? I když uprchlíci a migranti nejsou příčinou těchto problémů, tvoří snadnou projekční plochu pro nespokojenost a nenávist, čehož AfD dokázala obratně využít.

Proto neplatí, že pro znovuzískání voličů stranám stačí přitvrdit v migrační politice nebo aspoň prošpikovat svou rétoriku trochou pravicového populismu. Že to nefunguje, ukazují země, kde se pravicoví populisté už etablovali – například sousední Rakousko. Přestože se středově-konzervativní ÖVP rétorikou i programem stále více přibližuje pravicovým populistům z FPÖ, extremistická strana dlouhodobě posiluje a loni jí jen o fous unikl prezidentský úřad. Hledat příklady za hranicemi není ani nutné: sesterská strana CDU bavorská Křesťansko-sociální unie (CSU) se před sněmovními volbami co do požadavků v migrační politice tvářila jako „AfD light“, když požadovala horní hranici pro přijímání uprchlíků nebo tvrdší návratovou politiku. Úspěch jí to nepřineslo, ba naopak – zažila svůj největší historický propad. Pravicovější část jejích zklamaných voličů nejspíš dala přednost originálu a volila AfD a tu liberálnější strana kopírováním populistů znechutila. Přejímání témat od populistů nakonec hraje do karet právě jim – uměle se tak nafukuje důležitost témat samotných i radikálních argumentů. Pokud navíc zaznívají i z úst etablovaných politiků, stávají se tak „salonfähig“ a populisté jsou zase o kousek volitelnější. CSU to ale očividně nechápe – v reakci na špatný výsledek ze strany zaznívá, že musí přitvrdit a získat voliče zpět od AfD tím, že se posune ještě víc doprava.

„Die Ossis“: pomsta (mužů) z Východu

„Sasko – Wilsdruff: 13 900 obyvatel, 10 žadatelů o azyl, 36 procent pro AfD,“ tak otitulkoval časopis Der Spiegel jeden z článků o fenoménu, který ty, jež s nevolí nesli už výsledek AfD na celostátní úrovni, musel přímo šokovat: v zemích bývalé NDR strana získala 22,5 procenta hlasů a skončila druhá v závěsu za CDU. V některých okrscích dokonce zvítězila. Paradoxní na tom je fakt, že uprchlické téma, na kterém se strana profilovala, má na běžný život obyvatel tzv. nových spolkových zemí pramalý vliv – v porovnání se západem Německa zde totiž žije mnohem méně uprchlíků a migrantů. Zdá se dokonce, že platí negativní souvislost: čím méně migrantů, tím více voličů AfD. Čím to, že se postoje obyvatel východního Německa více než 25 let po sjednocení tak liší od jejich západoněmeckých spoluobčanů?

Kdo by si vystačil s vysvětlením, že za vše může dědictví minulého režimu, uzavřenost a nedostatek kontaktů s jinými kulturami, byl by hotov příliš rychle. Pomoci může pohled do statistik prozrazující, v kterých skupinách obyvatel měla AfD největší úspěch. V první řadě jsou to muži: žádná jiná strana neměla u mužské části voličstva takovou podporu. Dále ji volili především lidé středního věku s nižším a středním vzděláním a nižšími příjmy. Jak potvrzují i různé dřívější studie, tito lidé jsou náchylnější věřit pravicovým populistům. Najdeme je všude v Německu – v nových spolkových zemích však tvoří mnohem větší část populace.

Po znovusjednocení Německa odešla řada vzdělanějších, schopnějších obyvatel – podle statistik především žen – za studiem či prací na západ a jih země. Ti, kteří zůstali, mají řadu objektivních důvodů k nespokojenosti: platy jsou v nových spolkových zemích stále nižší než v těch starých, většina průmyslových podniků z dob NDR zkrachovala a většinou nebyla nahrazena novými, venkov se potýká s vylidňováním, stárnutím, špatnou infrastrukturou. I přes miliardové podpůrné programy na obnovu nových spolkových zemí, financované mj. ze solidární daně, v řadě lidí zůstává pachuť z transformace jako doby, kdy byly jejich země „spolknuty“ Západem, aniž by se jich někdo zeptal na to, jakou budoucnost ve společném státě si přejí. Zůstala tak nedůvěra k politikům a pocit, že jejich hlas do Berlína nedolehne. Díky AfD jej však už nejde přeslechnout. Úkolem pro politiky ostatních stran je východní Němce nenálepkovat, ale řešit jejich problémy a získat si jejich důvěru. Ta se však, jak známo, snáze ztrácí, než buduje.

Konec historické výjimky

Při hledání viníka výsledku německých voleb se často zapomíná na to hlavní, zdánlivě až příliš banální vysvětlení: tím jsou voliči samotní. Když se podíváme do západních zemí, jako jsou USA, Francie a Rakousko, nebo také na východ do Maďarska či Polska, vidíme všude vzestup xenofobních populistů. V každé z těchto zemí existuje méně či více početná skupina voličů, kteří mají rasistické postoje, silné národovecké cítění a přejí si autoritářskou vládu silné ruky. Často se jedná o ty, kterým globalizovaný svět přináší nejistotu a strach ze sociálního propadu. Hlavně pro ně je AfD alternativou. Pravý okraj politického spektra byl v Německu donedávna politicky neobsazen, protože volit radikální pravici znamenalo prolomit příliš velké tabu. Možná je tak vstup AfD na politickou scénu jakýmsi milníkem, který značí konec poválečného vývoje Německa. To už netvoří kvůli vlastní minulosti výjimku, ale stalo se běžnou západní zemí – i v tom špatném. Díky silným demokratickým institucím, kvalitním médiím a důrazu na demokratické vzdělávání občanů to však AfD bude mít v Německu těžší než podobné strany v jiných zemích. Důležité je, aby tradiční strany, které stále reprezentují 87 procent společnosti, neskončily jen u odsouzení AfD jakožto „populistů a nácků“ a konejšení se tím, že pokud nebudou do Německa přicházet další uprchlíci, její duch se rozplyne jako pára nad hrncem. Novou vládu čeká těžký úkol – znovu stmelit rozdělenou společnost, řešit sociální nerovnost a další skutečné problémy země a vrátit obyvatelům pocit, že na každém záleží, a to nejen před volbami.

Autorka je politoložka a socioložka.

 

A2LARM