Strana Svoboda a přímá demokracie, kterou založil Tomio Okamura jako novou volební formaci poté, co byl vyloučen ze své původní strany Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, si má šanci sáhnout na dvouciferný výsledek. To je po Babišově ANO druhý nejúspěšnější skokan české politiky. Bohužel je úspěch tohoto hnutí hnán jak zjevným rasismem a islamofobií, tak především neschopností parlamentní levice nabídnout řešení palčivých otázek.
Hrdina periferie
Okamurova kampaň sice není tak masivní v Praze, ale po republice je zřetelná velmi: ať už to jsou všudypřítomné volební noviny s Okamurovým domečkem nebo billboardy s českou vlajkou, hlavou volebního lídra a výzvami od zestátnění exekutorů přes volání po důstojné práci až k útokům na EU. Okamurova velká síla je v tom, že zatímco jiné malé strany tříští v regionech pozornost na regionální lídry a snaží se přitáhnout voliče na určitou personální rozmanitost, u SPD voliče místní lídři nezajímají, jsou většinou nevýrazní a v médiích se pohybují s krajní nejistotou.
Pokud se nemáme dočkat zákonů, které by SPD a jí myšlenkově podobné formace prosazovaly, musí se hnutí proti rasismu a xenofobii nutně věnovat také otázkám sociálním.
SPD to hlasy neubírá. Poukazuje to nikoli na stranickou disciplínu, ale na vůdcovský princip politického hnutí. Tomio Okamura je silný lídr s pověstí, která je většině jeho podporovatelů srozumitelná bez složitého vysvětlování. Je to ideální hrdina periferie, podceňovaný a vysmívaný outsider, paradox v rasistickém bahnu české společnosti. Vždyť jestli jsme všichni takoví rasisté, jak to, že může ve volbách uspět čtvrteční Japonec?
Přestože sám příslušník etnické menšiny Okamura a zejména volební program strany SPD živí nenávist „majority“ proti každé formě menšinovosti, ať už rasové, sexuální nebo kulturní, stává se právě Okamura osobou, kterou volí jak znejistěná bílá většina, tak lidé z menšin. Umí uspokojit jejich obavy a najít odpovědi na jejich pocit vykořenění v současném světě. Velice přesně formuluje nejpalčivější pocity: politickou bezmoc (na lokální úrovni nejkřiklavěji spojenou se všudypřítomnou korupcí politiků a byrokratičností státního aparátu) doplňuje bezmocí ekonomickou (soukromí exekutoři a nadnárodní vlastníci firem potlačující kolektivní vyjednávání zaměstnanců o mzdy a pracovní podmínky, spolu se vždy špatně investujícím státem) a podává jednoduchá řešení: přímá demokracie, boj se soukromým dluhem a odpor k nadnárodnímu kapitálu a politice EU. Ne nadarmo se chtěl Okamura vetřít do hnutí proti smlouvám TTIP a CETA, jako se o to snažila ve Francii Marine Le Penová.
Proč právě Okamura?
Pro pozorovatele z Prahy bývá často představitelem pravicového populismu Robejškova formace Realisté. Okamurovu SPD nikdo nebere vážně. Tomio z Moravy (svou politickou kariéru začal jako nezávislý senátor ze Zlína) vyvolává v intelektuální liberální mediální bublině smích, kdežto profesor Robejšek je brán za seriózního soupeře. Taková přezíravost velké části pražských novinářů a politiků byla po dlouhá léta spojena pouze a výlučně KSČM. Komunisty také nikdo „rozumný“ a „vzdělaný“ nevolí, že? Nyní se do role vysmívaného a „nikým rozumným nevolitelného“ dostává i SPD. Každopádně pro voliče této strany je Tomio Okamura přijatelný právě jako outsider z moravského venkova. Není to „Pražák“, který by za nimi jednou za čtyři roky přijel mudrovat o tom, co mají dělat, jak se mají cítit a nad čím se mají zamyslet.
Jak ale vysvětlit úspěch, jejž má na rozdíl od ostatních „islamobijců“? Jednu chvíli se zdálo, že lídrem tohoto hnutí se stane Blok proti islámu (BPI). Několik velikých demonstrací, pozornost medií, společné vystoupení s prezidentem Zemanem 17. listopadu 2015 na Albertově – a Okamura jako by na tom všem jen paběrkoval, stejně jako rasisté z DSSS. Co ale odlišuje Okamuru od BPI je dlouhodobá kombinace rasismu a útoku na sociální nespravedlnosti všeho druhu. Vzpomeňme si, jak ještě jako představitel Úsvitu začal kromě útoku na „nepřizpůsobivé“ mluvit o mafii soukromých exekutorů, nebo dokonce o deprivatizaci vody. A SPD v tomto trendu pokračuje. BPI kromě strašení islámem a multikulturalismem nic jiného neměla.
Antiestablishmentový koktejl
Okamura se zkrátka vypracoval jako lídr antiestablishmentu, který je pro geografickou a sociální periferii daleko uvěřitelnější než Babiš s jeho manažerským způsobem řízení státu. Tomio totiž lidem nabízí něco jiného. Příslibem přímé demokracie a odvolatelnosti politiků říká, že chce vrátit moc do rukou občanů. Nabízí, že politikům v Praze vypustí rybník. Zároveň volá po majetkové odpovědnosti politiků a podporuje tak pocit, že když obyčejný člověk něco posere, má na krku dluhy a exekuci, kdežto tunely a podvody dobře placeným politikům procházejí bez trestu. V kombinaci s dobře vykalkulovanou nenávistí vůči muslimům, jež v ČR většina populace nikdy nepotkala, případně vůči „zneužívačům dávek“, které si všichni umí správně přiřadit, je to apel naprosto srozumitelný. Když k tomu přidáme ještě kritiku poměrů vzešlých z listopadu 1989, je antiestablishmentový koktejl namíchán k dokonalosti.
Předpokládaný dvojciferný Okamurův výsledek je tak především způsoben slepou skvrnou parlamentní levice, která ztratila schopnost kritizovat systém a příliš si zvykla na poklidné střídání volebních cyklů. U ČSSD je to pocit, že jednou zase na ty ministerstva nastoupí, když to teď nevyjde, u KSČM je to sázka na jistotu – vždycky přece dostanou svoje. Naopak hlas pro Okamuru je protestní hlas všech, kteří mají pocit, že se o ně mocenské centrum nezajímá. Když Okamura brousí okolo politicky nekorektních témat, vyvolává senzaci a vynucuje si pozornost centra a hlavně médií. Je to provokatér, jehož podpora ukazuje, že ačkoli již měsíce slyšíme, že tyhle volby nemají jasné volební téma mimo Babiše, je touha voličů po změně stále dost silná, jen ji málokdo dokáže vyslyšet. A takoví lidé našli svou alternativu pro rok 2017 v SPD Tomia Okamury.
Pokud se nemáme dočkat zákonů, které by SPD a jí myšlenkově podobné formace prosazovaly, musí se hnutí proti rasismu a xenofobii nutně věnovat také otázkám sociálním. Kromě prosazování růstu mezd je to dostupné bydlení bez nutnosti půjček a dluhů hned na začátku samostatného života, zrušení soukromých exekutorů a převedení jejich pravomocí zpět na soudy (státní soudní exekutoři s místní příslušností) a investice do regionů. Kdysi byla levice spojena s optimismem, že společnou prací můžeme dosáhnout světa, v němž má každý možnost žít plnohodnotný život, kde nikdo není vyloučený ať už kvůli náboženství nebo místě, kde žije. To je odpověď na okamurismus a podobné politické proudy. Mějme to na paměti při protestech proti islamofobům.
Autor je člen Socialistické solidarity.