Foto: Anna Libánská
Separatismus se v kontextu novodobého Španělska stal tak trochu klišé – jako třeba tapas, fiesta nebo čím dál kritizovanější corrida. Volání po samostatnosti zde zaznívá z regionů už mnoho let. Jedním z nich je i Katalánsko, kde však separatisté v minulých měsících ztráceli podporu a ani mnozí tamní obyvatelé jejich úsilí nevěnovali velkou pozornost. Události nabraly rychlý spád poté, co byl katalánský zákon o referendu označen ústavním soudem za nelegální a centrální vláda v Madridu odmítla jakýkoliv dialog. Následovalo zabavení hlasovacích lístků, obsazení úřadů a zatýkání ve snaze referendu zabránit. Těžko říct, co si od tohoto postupu španělský premiér a vláda slibovali, nicméně k uklidnění situace to rozhodně nepřispělo. Ulice Barcelony se zaplnily lidmi, studenstvo obsadilo univerzity, z oken visely katalánské vlajky. Město na několik dní ovládla „spiklenecká“ atmosféra a pocit, že se Madridu dokáže postavit.
Zaslepená frankistická idea
Odhlédněme nyní od nedělních událostí, které obletěly celý svět a které všichni odsuzujeme. Je totiž dobré mít na paměti, že separatistická vláda v Katalánsku je populistická, voliče získává spíše hrou na emoce a brnká hlavně na nacionalistickou strunu. Že způsob, jakým vyhlásila referendum, byl přinejmenším pochybný, a i kdyby hlasování probíhalo podle plánu, jeho výsledky by se nedaly označit za zcela legitimní. Musíme se také ptát, kdo by z případně nezávislosti Katalánska opravdu profitoval. Katalánská vláda obhajuje referendum hlavně argumenty o špatném přerozdělování finančních prostředků centrální vládou – Katalánsku se prý dostává méně, než do společného rozpočtu přispívá. Jak by ale s penězi naložila ona? Dostaly by se prostředky skutečně k těm, kteří to nejvíce potřebují?
Organizují se i fašistické demonstrace, na nichž hřmí z megafonů, že něco takového by se za Franka rozhodně nestalo, a opěvuje se brutální zákrok policie v Katalánsku.
Španělsko se v současné době potýká i s jinými problémy, které současná krize odsouvá na vedlejší kolej a které tam dost možná zůstanou i po ní. Mnoho lidí žije na hranici chudoby, chybí práce, peníze na důchody a leckdy i místo, kde složit hlavu. A právě v tom si Madrid s Barcelonou můžou podat ruku. Lidé jsou nuceni spát na ulicích, zatímco ceny bydlení neúnosně stoupají. Naděje na lepší budoucnost chybí i mladým, protože studium na vysokých školách se po zavedení školného stalo pro velký počet z nich naprosto nedosažitelné. Zároveň jsou velké částky ze státního rozpočtu vydávány na boj s terorismem nebo na zahraniční cesty královské rodiny.
Za to, co se nyní děje, vděčí Španělsko do velké míry Rajoyově pravicové vládě a sérii jejích neoliberálních „reforem“. Jde o vládu zaslepenou frankistickou ideou jednotného a nedělitelného Španělska, která je sama ve velkém podporována právě rodinami silně propojenými s někdejším frankistickým režimem. A právě to je jeden z důvodů, proč jednání o referendu dlouho odmítala. Za situaci v zemi můžou také početné korupční skandály předešlých vlád, díky nimž pravicí „neposkvrněný“ Rajoy vyhrál volby, i zklamání z hnutí Podemos, které se ukázalo názorově příliš rozrůzněné na to, aby společně mohlo vytvořit jednotnou funkční stranu. Nejspíše i zde vězí příčina lhostejnosti Španělů k politickému dění a pravicovým reformám. Je otázka, zda tuto apatii nyní nenahradí nízké pudy štvavého nacionalismu. Stačí se projít po hlavních madridských ulicích – nenarazíte zde jenom na záplavu španělských vlajek, kterými lidé jasně dávají najevo, co si o katalánské samostatnosti myslí. Organizují se i fašistické demonstrace, na nichž hřmí z megafonů, že něco takového by se za Franka rozhodně nestalo, a opěvuje se brutální zákrok policie v Katalánsku.
Levicová alternativa?
Co bude dál? Tuhle otázku si nyní kladou všichni. Nechci domýšlet všechny tragické důsledky, nicméně jisté je, že premiér Rajoy to v následujících dnech rozhodně nebude mít lehké. Tlak je na stávající vládu vyvíjen z různých stran a je dost možné, že vyústěním bude její demise. Nedělní policejní zákrok v Barceloně totiž vyvolává vzpomínky na frankistický režim a pro mnoho lidí je něčím zcela nepřijatelným. Je také pravděpodobné, že separatistické tendence ožijí i v jiných regionech, zejména v Baskicku, které po celou dobu stojí na straně Katalánska.
Ve Španělsku stále existuje relativně silné a s odbory provázané levicové hnutí, které má mobilizační potenciál a těší se velké podpoře u mladých lidí. Důkazem toho jsou například solidární manifestace na podporu obyvatel Katalánska konané v Madridu a dalších španělských městech, jichž se zúčastnily tisíce lidí a za nimiž stojí levicové iniciativy a studentská hnutí. Ačkoliv o levicových aktivistech nebylo donedávna tolik slyšet, právě nyní se jim, s ohledem na kritický politický vývoj ve Španělsku, nabízí vhodná příležitost pro vybudování silné a funkční levicové platformy. Mohli by nabídnout alternativu, která osloví lidi napříč společností s důrazem na ty nejzranitelnější a zároveň dostojí vytýčeným cílům, umožní lidem svobodně hlasovat v referendu o ústavě i politickém uspořádáním Španělska a bude fungovat jako štít proti sílícímu nacionalismu. Je samozřejmě otázka, nakolik je tento scénář, vzhledem k silné pozici pravice, možný. S vyhroceným nacionalismem na obou stranách jsou naděje na smírné řešení konfliktu v nedohlednu.
Autorka studuje historii.