Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zelení a umění jít s proudem

Kde udělali Zelení svou největší chybu? Přinášíme zpověď a reflexi zklamaného voliče.

Zelení dostali pod vedením Matěje Stropnického a se svým na české poměry radikálním sociálním programem velice tristní vysvědčení. Je asi zřejmé, že tudy cesta nepovede. O něco složitější a ve výsledku důležitější je, aby se z toho sami Zelení a jejich voliči a sympatizanti poučili a hledali jinou cestu. Pokud skutečně chtějí „dospět“ a jednou se podílet na utváření české politiky, a ne jen volit své svědomí, nic jiného jim nezbývá.

Po proudu

Jedno buddhistické moudro říká „jdi s proudem“ (česky bychom možná řekli „nechcat proti větru“). Neskrývá se pod ním však totální rezignace na vlastní ideály a principy, naopak. Jeden australský buddhista vypráví ve své knížce Kráva, která plakala příběh svého přítele, který vypadl ze člunu a byl unášen silným říčním proudem. Rozhodl se mu prostě poddat, až ho proud donesl na širé moře, kde silný proud také ustal. V tu chvíli vynaložil veškeré síly, doplaval zpátky k pobřeží a přežil. Kdyby se rozhodl s proudem bojovat, nejspíš by ho nepřekonal a později na širém moři by již neměl sílu doplavat zpátky.

Jít s proudem neznamená být cynický vůči požadavkům svého svědomí a rezignovat na vlastní (třeba i utopické) představy o světě. Znamená to jen nevystřílet veškerou munici ještě před bojem.

Možná se tento příběh zdá banální, ale v podstatě shrnuje to, co jsem chtěl Zeleným říci už při Stropnického výrocích o tom, že Češi moc létají na dovolenou. Snaha jít proti proudu musí být strategická, moudrá a hlavně opatrná. Naopak u Matěje Stropnického a Zelených se často zdálo, že zvedají témata široce nepopulární, jen aby prokázali svou absolutní čistotu, ale ve výsledku na sebe jen nechali vršit další a další vlny kritiky.

Progresivně levicová témata je pořád v Česku nutné do politiky víceméně pašovat. Není příliš strategické být otevřeně „levicový“ a čekat, že témata zdanění korporací, odlivu zisků od zahraničních investorů a progresivní zdanění největších znečišťovatelů přinesou voliče. Z tohoto hlediska je možné chápat i přitažlivost Pirátů, kteří proklamují, že jejich politika není ani vlevo, ani vpravo. To je možná alibistické, ale ve výsledku jim to dává velký prostor prosazovat třeba i velmi progresivní a ve výsledku prospěšná témata, aniž by přitom byli obviňováni z bolševismu. Jednou z takových otázek může být Piráty podporovaný open source. V mnoha oblastech se na jeho prospěšnosti shodnou jak Bill Gates, tak levicoví radikálové. Zde tedy politika skutečně není napravo ani nalevo, a přesto umožňuje navrhovat velké progresivní změny. Možná, že takových témat, při kterých si proti sobě nepoštvete veškeré mocnosti světa, je spousta, a přitom mohou také leccos důležitého změnit. Je proto škoda se připravit o možnost prosazovat taková řešení jen proto, že zvedáme témata, která budí největší odpor.

Oslava populismu

Na Zelených mě obecně trápila i jejich absolutní rezignace na populismus – tedy snahu oslovit opravdu obyčejného Čecha. Často žijeme v přesvědčení, že populismus je něco nutně špatného. Pokud se ale podíváme na samotnou definici populismu, který je definován jako „zájem o starosti obyčejného člověka“, není na něm a priori nic špatného. Naopak si myslím, že bez určité dávky populismu se politika vůbec dělat nedá. Je potřeba vytvářet narativy, které rezonují, a navrhovat řešení, která lidi chtějí slyšet.

Je možné vznášet proti tomu námitky a zastávat se politiky dělané zdola, která postupně mobilizuje masy. Ale silným vystřízlivěním z podobných očekávání může být popis zákulisí strany Syriza v autobiografické knize Janise Varufakise nazvané Adults in the Room. Varufakis popisuje, jak straníci ve zbankrotované zemi slibovali před volbami ve svých ekonomických proklamacích lidem v podstatě ráj na zemi. Varufakis přitom věděl, že takový program není možné efektivně realizovat, aniž by země zkrachovala. Je to dost smutný pohled do „duše“ řeckého protestu. Syrizu zkrátka volila i spousta lidí, kteří uvěřili, že jejich bída a útrapy mají jednoduché a rychlé řešení.

Věřím tedy, že i autentická a progresivní politika se musí naučit být přitažlivá, vytvářet narativy, které rezonují. Jít s proudem neznamená být cynický vůči požadavkům svého svědomí a rezignovat na vlastní (třeba i utopické) představy o světě. Znamená to jen nevystřílet veškerou munici ještě před bojem.

Zelení na periferii

Sám jsem nakonec volil Zelené, i když jsem do poslední chvíle váhal i nad Piráty. Na Pirátech bylo sympatické i to, že jejich kampaň byla vidět i na Libuši, okrajové části Prahy, kde žiji. Zelení tady a na mnoha podobných místech úplně chyběli, což je dost absurdní vzhledem k jejich snaze o sociální politiku, když právě chudoba a sociální vyloučení jsou právě zde nejvýraznější. Z volby Zelených tak zůstal hořký pocit volby strany, která jako by nechtěla vládnout. Naopak Piráti jsou důvodem k optimismu – už proto, že lidé i v takovém pro ostatní strany ztraceném místě, jako je Libuš, jsou ochotni hodit svůj hlas progresivně se tvářícím Pirátům, kteří zde skončili druzí s 18,4 procenty.

Autor je právník.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image