Dvacátého ledna nastoupil do úřadu prezident Donald Trump, a to se všemi typickými fanfárami i silnou politickou opozicí. V ostrém kontrastu k předchozímu období se Trumpova administrativa rozhodla agresivně stíhat účastníky protestů, které inauguraci doprovázely, a naznačila tak, že začíná nová éra politicky motivované represe.
Hromadné zatýkání
Vzhledem k tomu, že stejně jako ostatní prezidentské inaugurace v novém tisíciletí byla i tato označena za „zvláštní událost z hlediska národní bezpečnosti“, ochranu akce mělo v režii Metropolitní policejní oddělení (MPD) ve spolupráci s FBI i tajnými službami Spojených států. Odhaduje se, že výdaje na kontrolu ulic Washingtonu během dvacátého ledna dosáhly dvou set milionů dolarů. Ty se mimo jiné využily i na nákup množství výzbroje a munice k rozhánění protestů.
Ráno v den inaugurace se ve Washingtonu chystala řada akcí zaměřených proti Trumpovi. V rámci jedné z nich se několik set protestujících shromáždilo na náměstí Logan Circle k antikapitalistickému a antifašistickému pochodu. Během jeho asi půlhodinového trvání anarchisté z černého bloku rozbili několik korporátních výloh, na což policejní těžkooděnci zareagovali tak, že místo stíhání jednotlivců celý průvod na ulici obklíčili a zatkli všechny, kteří uvízli na místě.
Kauzy dvacátého ledna jsou bezprecedentní nejen počtem obviněných a množstvím údajných trestných činů každého z nich, ale také agresivními metodami vyšetřování případů a rozsáhlým sběrem informací o podezřelých.
Mezi lapenými v policejním „kotli“ byli nejen protestující, ale i žurnalisté, medici a kolemjdoucí – dohromady dvě stě třicet čtyři lidí. Všechny zatčené stát následně obvinil z účasti na nepokojích prvního stupně. Toto souhrnné obvinění později prokuratura změnila na osm různých trestných činů, kterých se mělo dopustit více než dvě stě obviněných. Konkrétně se mělo jednat o účast na nepokojích, podněcování k nepokojům, spiknutí, napadení policisty a čtyři různé druhy ničení majetku. Obvinění je kolektivní, přestože, jak napsala Natasha Lennard v dubnu 2017 pro magazín Esquire, „nikdo – a to ani policie či vláda – nenaznačuje, že se většina nebo alespoň více obviněných ničení majetku a násilí přímo zúčastnilo“.
V případě odsouzení hrozilo v této fázi všem obviněným přes sedmdesát let vězení. To je mimochodem více, než kolik může čekat neonacistu J. A. Fieldse ml., jenž v srpnu v Charlottesville zavraždil autem antifašistku Heather Heyer. Je to poprvé za posledních dvacet let, kdy je v USA tolik lidí najednou obviněných z tolika trestných činů. To ukazuje na problematický odklon od zavedeného přístupu státu k protestům a způsobu, jakým trestá destruktivní akce. Nyní sáhl k extrémně tvrdým opatřením, což naznačuje přechod na zcela nový způsob kolektivní a politicky motivované represe.
Policie porušující vlastní pravidla
Kromě toho, že přinesly neobvyklá a vážná obvinění, jsou události z dvacátého ledna i nevídaným případem série policejních pochybení. Když totiž chce policie rozpustit protest, obvykle musí lidem napřed nařídit, aby se rozešli, což umožňuje protestujícím odejít bez zadržení. Nicméně na protestu proti Trumpovi policisté na desítky lidí zaútočili ještě před vydáním jakéhokoli varování, a to i za pomoci slzného plynu, pepřového spreje a protiprotestních granátů typu Stigner (ty jsou většinou naplněny množstvím tvrdých gumových kuliček, které se po výbuchu pouzdra granátu rozlétnou a zasáhnou široké okolí). Zadržení demonstranti byli navíc donuceni čekat dlouhé hodiny na ulici v zimě bez jídla, vody či přístupu k toaletám.
Nehoráznost policejního chování byla taková, že místní úřad, který se zabývá stížnostmi proti policii (Office of Police Complaints – OPC), vydal zprávu kritizující represivní složky za porušování vlastních standardizovaných postupů. A stejně tak ji kritizoval za svévolné užití chemických protiprotestních zbraní, neschopnost protest řádně rozpustit či z právního hlediska krajně pochybné zatčení demonstrantů. OPC v říjnu dokonce zahájil nezávislé vyšetřování washingtonské policie MPD. Ta byla kvůli nezákonnému masovému zatýkání politických aktivistů spolu se svým šéfem Peterem Newshamem zažalována již před deseti lety.
Žaloba na MPD i Newshama se opakovala v březnu – tentokrát ji podala organizace Partnerství pro Fond občanské spravedlnosti, která prohlásila, že policie „úmyslně porušuje svou zákonnou povinnost zveřejňovat informace“ i tam, kde jí zákon sdílení informací přímo nařizuje. Ke snaze postavit se svévoli policie se přidala i Americká společnost pro občanské svobody. Ta v červnu podala další žalobu, do níž kromě MPD a Petera Newshama zahrnula i vedení metropole. V ní obviňuje státní složky z několika různých porušení lidských práv, a to včetně sexuálního napadání zatčených coby „kárného opatření“.
Invazivní taktiky vyšetřování
Kauzy dvacátého ledna jsou bezprecedentní nejen počtem obviněných a množstvím údajných trestných činů každého z nich, ale také agresivními metodami vyšetřování případů a rozsáhlým sběrem informací o podezřelých.
Ministerstvo spravedlnosti v srpnu přišlo s příkazem k vydání informací o zhruba milionu a tří stech tisících návštěvnících stránky DisruptJ20.org – webu sloužícího jako shromaždiště informací o přípravě protestů proti Trumpově inauguraci. Soudce Robert Molin následně rozhodl, že společnost DreamHost poskytující webu hosting sice nemusí přímo vydat IP adresy návštěvníků stránky, ale nevyhne se předání komunikace, která na stránkách probíhala, státním zástupcům. Ti tak chtějí najít usvědčující data proti organizátorům protestu.
Sběr dat probíhá již od začátku kauzy i na sociálních sítích, a to za velmi neprůhledných podmínek. Stát dokonce zakázal Facebooku informovat obviněné uživatele o tom, že data z jejich účtů prokuratura zkoumá. Tři z organizátorů protestu se proti takovému postupu rozhodli bránit soudní cestou.
Další vývoj obvinění
Většina z obviněných se rozhodla pracovat na právní obraně společně a podepsat ustanovení, v němž se zavazují nespolupracovat se státem a nesvědčit proti sobě. Asi dvacet stíhaných přistoupilo na dohody se státem typu „žádná aktivní spolupráce, ale také žádné věznění“. Většina ostatních je nicméně odmítla a rozhodla se dál bojovat u soudu. Tito také založili stránku DefendJ20Resistance.org, kterou se snaží získat veřejnou podporu a rozvíjet politické kampaně za nezávislé vyšetření policejního zásahu.
Například aktivista Dane Powell, který absolvoval soud v dubnu, odešel s rozsudkem dvou a půl roku vězení za napadení policisty a účast na nepokojích – projít nicméně musel „jen“ čtyřmi měsíci trestu odnětí svobody. Powella stíhání nijak nezlomilo a i ve vězení zůstal naprosto otevřený ohledně politických důvodů, které jej dvacátého ledna přivedly do ulic. V září následně soudkyně Lynn Leibovitz odmítla požadovanou možnost stáhnout obvinění proti ostatním demonstrantům a naznačila, že další soudní procesy proběhnou patnáctého listopadu a jedenáctého prosince. Na zbývající se bude zřejmě čekat až do podzimu příštího roku. Leibovitz také upravila obvinění proti demonstrantům tak, že změnila dva z údajných trestných činů na přestupky. Všem obviněným ale i tak nadále hrozí teoreticky až šedesát let vězení.
Z anglického originálu The J20 Case: What You Need to Know, publikovaného na webu It’s Going Down, přeložil a upravil Jan Kašpárek.