Tomáš Baťa platí za jednoho z nejúspěšnějších českých podnikatelů, který z rodinného podniku vybudoval obří obuvnické impérium. Kromě toho se jako jeho starosta Zlína mezi lety 1923 a 1932 zásadně podepsal na podobě města. Po jeho smrti baťovský koncern převzal jeho nevlastní bratr Jan Antonín, který podnik dále rozvíjel až do doby, kdy v roce 1939 emigroval a následně se usadil v Brazílii. Baťovy podnikatelské úspěchy bývají v poslední době srovnávány s Andrejem Babišem a rozvojem jeho firmy Agrofert. Právě o podobnostech mezi těmito dvěma podnikatelskými postavami a prorůstání hospodářských zájmů do politiky jsme hovořili s Vítem Strobachem, historikem z Národního technického muzea, který v současnosti vede projekt zkoumající historii Zlína jakožto firemního a socialistického města.
Andrej Babiš je často přirovnáván k Baťovi. Proč se toto přirovnání užívá?
Museli bychom se nejprve dlouho bavit o tom, co všechno je dnes jinak než v meziválečném období a u Bati. Je toho celá řada, v sociální, ekonomické, politické i kulturní oblasti. Jednoduše řečeno, nic není stejné jako dřív. Ale jde nám o podobnosti. Jméno Baťa se užívá zejména jako symbol úspěchu. Tomáš Baťa je obecně považován za nejúspěšnějšího tuzemského selfmademana a pionýra kapitalismu, který ze skromného podniku vybudoval obuvnické impérium a celému světu ukázal, co všechno dovedou zlaté české ručičky. Babiš do tohoto schématu dle některých také zapadá, ačkoliv jiní tvrdí, že na rozdíl od Bati nic nevybudoval. V tom se ale mýlí. Babiš i Baťa patří ke stejnému druhu lidí, tvrdě pracují a jdou si za svým cílem. Otázka zní jinak: kdo je úspěšný podnikatel velkého formátu, jaké jsou jeho typické vlastnosti a v jakém kontextu vzniká jeho bohatství.
Neměl by Babiš spíše než Tomáše Baťu připomínat jeho nevlastního bratra Jana Antonína, který firmu zdědil? Babiš přišel v devadesátých letech do prostředí, kde pracoval s již existujícími podniky.
Do určité míry to tak můžeme chápat, ovšem i srovnání s Tomášem Baťou je na místě, zejména co se týče neobyčejné schopnosti budovat a využívat síť kontaktů. Oba měli neuvěřitelnou intuici a byli ve správný čas na správném místě. V osmdesátých letech v zahraničním obchodě nepůsobili žádní hlupáci, o sociálních kompetencích Andreje Babiše tedy netřeba pochybovat. V této sféře se pohybovali lidé, kteří nutně nebudovali velkou kariéru v komunistické straně, ale tvořili šedou nomenklaturu normalizačního režimu, do které Babiš velmi dobře zapadl. Vytvořil si známosti a kontakty a díky „klausovskému příšeří“ v podnikatelském prostředí devadesátých let se dostal tam, kam se dostal. V podnikání začínal s velkým sociálním kapitálem, který umně přetavil v ten finanční.
Tehdy to byl právě Baťa a dnes je to Babiš, kdo se staví do určité míry proti parlamentní demokracii. Baťa například mluvil o „žvanilech“ v parlamentu – ten slovník je vlastně dost podobný tomu, jaký dnes užívá Babiš.
U Bati to bylo podobné – byl neuvěřitelně schopný v organizaci lidí kolem sebe a dokázal využít situace. Co by byl Baťa, kdyby nebylo první světové války? Měl informace a kontakty ve Vídni, takže dokázal získat armádní zakázky. Do nové republiky vstupoval s jednou z největších firem na výrobu bot. Tak silnou, že mohl ostatním diktovat podmínky a určovat ceny, využívat ve velkém nové technologie a brzy zcela převálcovat trh.
Kromě těchto životopisných styčných bodů se odkazuje právě k Janu Antonínu Baťovi i sám Babiš – zmiňuje jeho knihu Budujeme stát pro 40 milionů. V čem můžeme vidět konkrétní inspiraci?
Popravdě si úplně nepředstavuji, že by Babiš měl Baťu nějak zvlášť nastudovaného, ale patrně mu jeho poradci řekli, že to je ten správný symbol, na který se u nás slyší. Ve své programové vizi do roku 2035 nazvané O čem sním, když náhodou spím, odkazuje Babiš k Janu Antonínu Baťovi jako k vizionáři, který proslavil české podnikání a který šel cílevědomě a bezohledně za svými cíli. Vizionářské ambice s ním Babiš sdílí, tedy alespoň deklarativně. Popravdě řečeno ale nepředstavuje nějak zvlášť bystrého inovátora, a to ani v politické oblasti. Bere si do úst a rukou, co vidí kolem sebe a co se mu zdá být dostatečně populární. Má dobrou intuici, a to je hlavní. Ale i v tom jsou si s J. A. Baťou podobní. Mimo to je zde totiž jedna obecná, oběma společná tendence. Babiš na Baťu, ale i na další muže jeho formátu a sociální třídy, navazuje v myšlence zpřehledňování, racionalizace a optimalizace státní správy i politiky. Tato „zjednodušení“ ani hlásání výkonnosti tu samozřejmě nejsou jen tak, bez účelu a bez zájmů velkých hráčů na trhu.
V Česku přetrvává mýtus nejen Bati, ale první republiky celkově jakožto kolébky české demokracie. Přitom řada historiků onu údajnou demokratičnost první republiky problematizuje. K čemu mýtus první republiky slouží?
Většinou odkazuje na představu zlatého období parlamentní liberální demokracie, která zároveň byla schopna produkovat génie, jako byl Baťa. Přispívá k vyprávění o tom, že současný systém už zde jednou fungoval, a nebýt komunistů, mohli jsme být nejvyspělejší zemí v Evropě. Ovšem spojení s první republikou je zajímavé i ve vztahu k tomu, jak Babiš vidí fungování parlamentní demokracie. Tehdy to byl právě Baťa a dnes je to Babiš, kdo se staví do určité míry proti parlamentní demokracii. Baťa například mluvil o „žvanilech“ v parlamentu – ten slovník je vlastně dost podobný tomu, jaký dnes užívá Babiš. Tvrdil, že parlament je „žvanírna“ a chaos, vymezoval se proti zkorumpovaným politikům a využíval rétoriky boje proti politikaření. V tomto smyslu si mají Babiš s Baťou dost co říct. Baťovi stejně jako dnes Babišovi bylo příjemnější liberální demokracii trochu osekat a zjednodušit a vytvořit tak „silnou demokracii“, jak se říkalo za první a druhé republiky. Velcí podnikatelé jako Baťa či Babiš samozřejmě dokáží plout i v liberálně demokratických vodách, dokáží si například vytvořit lobby na politiky různých stran, ale přeci jen je to trochu namáhavější. Musí se více vyjednávat, uspokojovat různé zájmy. To prostředí je navíc dost nestálé. Pořád ty otravné volby a noví, dosud nezkorumpovaní politici… Pro Baťu bylo ve výsledku mnohem jednoduší, když za druhé republiky působily jen dvě strany – vládní a opoziční – a vliv ekonomických špiček na politiky byl mnohem bezprostřednější. Ale už za první republiky byla země do značné míry spravována na základě úřednických rozhodnutí různými nevolenými představiteli například zemských správ. Nemluvě ani o úřednických vládách. O tom se dnes v našich zidealizovaných představách o první republice moc nemluví. Myslím, že Babišovi by podobný model mohl vyhovovat.
Měl Baťa také politické ambice?
Tomáš Baťa si možná původně nepřestavoval, že se v roce 1923 stane starostou Zlína, ale ve chvíli, kdy se jeho podnik tak rozrostl, bylo pro něj optimální ovládnout i místní politickou sféru. Vytvořil si hnutí především ze svých zaměstnanců a ovládnul ve volbách zlínskou radnici.
Jinak by politika blokovala jeho podnikatelské zájmy?
Přesně tak. On tím vlastně překonal překážkou, která mu bránila v jeho vizích, spojených hlavně se svým koncernem, s výrobou a obchodem.
Když to vztáhneme na Andreje Babiše, dá se říct, že se jeho firma stala už tak velkou, že aby odstranil překážky jejího rozvoje, musel převzít celý stát?
V zásadě to přirovnání funguje. I s Janem Antonínem Baťou to za druhé republiky bylo podobné. Podle zvěstí mu byla nabídnuta kandidatura na prezidenta – přinejmenším se to v některých kruzích zvažovalo. Ale on to nepotřeboval, místo toho vyslal sobě blízké lidi do vlády a hospodářských komor, takže dokázal stát za druhé republiky dobře vytěžovat, rozhodně lépe než za první republiky, kdy přeci jen musel vyjednávat s více aktéry. Myslím si, že nám Babiš říká pravdu, když tvrdí, že do politiky nechtěl. I u něj mohla situace nazrát až ve chvíli, kdy mu stát a vlastně i Evropská unie začaly dělat příliš velké potíže v dalším rozvoji firmy a kdy samozřejmě viděl příležitost ve znechucení lidí dosavadním establishmentem.
Panuje představa, že Baťa byl jakousi lidskou tváří českého kapitálu. Byl na svou dobu skutečně tak společensky pokrokový?
Baťa se pokusil ve Zlíně udělat obrovský sociální experiment při budování svého vlastního „company town“, tedy firemního města, kde poskytoval služby, ale zároveň i kontroloval veškeré sféry života. Byl jedním z největších sociálních inženýrů své doby a jeho cílem bylo plně provázat pracovní a intimní život obyvatel skrze organizaci společnosti. Nástrojem bylo mimo jiné množství osobních dat o zaměstnancích na pracovních kartách, ale také například přehledná architektura města a jasně vymezené genderové role v domácnosti. I jinde ve světě pak stavěl podobná města. V jistém slova smyslu předcházel fungování sociálního státu tak, jak ho známe po válce. Pouze s tím rozdílem, že to dělal v zájmu jednoho ekonomického subjektu. Ovšem troufám si tvrdit, že žádný sociální stát to po válce nedotáhl tak daleko v kontrole jednoho každého obyvatele.
Jak interpretujete Baťovy motivace? Chtěl skutečně povznést životní úroveň svých zaměstnanců, anebo si „kupoval“ loajalitu a výkonost poskytováním určitého životního nadstandardu?
U Bati šlo primárně o vytvoření výkonné dělnické třídy. Určitě u něj dominovala představa, že sociálně zajištění pracovníci, kteří například mají na svou dobu relativně kvalitní bydlení, odvedou spoustu práce pro podnik. Jedním z baťovských mýtů je, že výhody byly pro všechny zaměstnance firmy. Ve skutečnosti to ale byla jen malá část lidí, kteří tvořili baťovskou elitu. Běžní dělníci k těmto benefitům neměli přístup a ve firmě byla velmi vysoká fluktuace zaměstnanců. Třeba ve třicátých letech se každý rok vyměnila polovina a více dělníků a dělnic. Ve Zlíně bydleli na různých ubytovnách, v relativně nekvalitních podmínkách, nebo dojížděli z okolních vesniček a vymoženosti jako bydlení, zdravotní péče či vzdělávání, které my dnes vidíme, se jich v podstatě nedotkly.
Odkud se bral ten neustálý přísun pracovníků? To byla tak vysoká nezaměstnanost?
Byly momenty, kdy Baťa dostával tisíce žádostí od lidí čekajících na uvolnění místa v podniku. Někteří pak šli radši pracovat do baťovského pracovního tábora, který byl založen v roce 1934 a byl využíván primárně jako zdroj levné pracovní síly pro výstavbu trati Vizovice – Horní Lideč, jež měla umožnit lepší napojení „firemního“ Zlína na železniční síť. Panoval zde polovojenský režim a dělníci pracovali za mizernou mzdu – ale měli vidinu toho, že se jednou dostanou do podniku. Elity fungovaly podobným způsobem – měly řadové dělníky motivovat, aby se snažili a také se jednoho dne dostali výš a získali třeba baťovský domek.
Lze i v tom najít nějakou paralelu s dneškem?
Dnes je situace úplně jiná v tom, že máme vysokou zaměstnanost. Na druhou stranu tu ale máme agentury, které sem dováží pracovníky i z velké dálky, aby zde za malý peníz pracovali – nejen v podnicích Agrofertu. To je jeden z důvodů, proč Babiš nikdy nebude velkým nacionalistou – aspoň tedy ve smyslu zastánce izolovaného, autonomního národního státu. Potřebuje levnou pracovní sílu ze zahraničí. Oproti tomu Baťa byl díky nedostatku pracovních míst v situaci, kdy mohl mnohem víc experimentovat, svoje pracovníky kontrolovat a vstupovat do jejich intimního života způsobem, který si dnes asi těžko dokážeme představit. Volný čas, zdraví zaměstnanců, jejich rodinné poměry i sexualita byly objekty firemního dohledu. Při četbě reportáží Saši Uhlové mne ale napadá, že dnes mnozí lidé prostě žádný volný čas nemají, zbývá jim jen minimální čas na intimní život a žijí – často i kvůli své sociální situaci – v rozpadlých rodinách, případně zcela osamoceně na ubytovnách. Pečovat o zdraví je pro ně příliš velkým luxusem. Není nutné dohlížet na sféry života, které v jejich světě neexistují.
V článku z roku 2013 jste psal, že „baťovští manažeři dosáhli vrcholného vlivu za fašizující druhé republiky“. Napomáhá současné „hnědnoucí“ politické klima postavám typu Andreje Babiše?
Objevila se nová vrstva podnikatelů, kteří mají pocit, že musí ze sféry podnikání přestoupit do politiky, aby byly obhájeny jejich ekonomické zájmy. Víme zároveň, že tito velcí podnikatelé dokázali fungovat i v rámci liberální demokracie, takže jejich motivací je do určité míry strach, aby jejich místo v politice nezabrala například nějaká sociální hnutí, která by šla proti jejich zájmům. To koneckonců nemusí být levicová hnutí – Babiš se bojí také radikálních nacionalistů, kteří sice stojí pevně na půdě kapitalismu, ale přeci jen jejich nacionalismus představuje určitý závazek. Odvolává se přinejmenším na solidaritu uvnitř národa, který ze sebe sice vylučuje menšiny, ale zároveň každý člen národa má být brán za rovnocenného. V nacionalistické ideologii tak vzniká jistý závazek vůči chudším vrstvám. A to zase není něco, co by šlo velkým podnikatelům na ruku. Tomio Okamura do řečí o uprchlících a muslimech vsouvá sociální hesla spojená s představou, že tito lidé ubírají příslušníkům národa jejich sociální práva. Babiš si může zahrávat s určitým „měkkým“ nacionalismem, ale izolacionistický nacionalismus, jak ho hlásá Okamura, mu nevyhovuje a vlastně mu nevyhovuje ani velká nesnášenlivost vůči „neetnickým Čechům“, pokud tedy „makají“.
A pak tu samozřejmě je už zmiňovaný zájem velkého kapitálu na zpřehlednění politického prostoru, čemuž současná atmosféra nedůvěry v politiky napomáhá. Je tu tendence směřovat k názoru, že politika je zbytečná a řešením je technokracie, vláda expertů.
Čeká nás tedy vidina republiky jako velkého baťovského městečka?
Anebo pracovního tábora? Pracovní tábor jakožto fenomén samozřejmě vznikl dávno před Baťou. Ale právě Baťa zavedl jeden z prvních skutečně masových pracovních táborů v Československu, navíc ojediněle a vlastně ne zcela v rámci ústavnosti v soukromých rukou. I na tomto příkladu se dobře ukazuje spolupráce velkého kapitálu a fašizujícího druhorepublikového režimu – ten tábor přešel po Mnichovu z vlastnictví podniku do rukou státu, spravovalo jej ministerstvo obrany, měli tam být povinně soustředěni nezaměstnaní, ale dále tam pokračovala práce ve prospěch firmy. Tábor fungoval ještě nějakou dobu po okupaci zbytku Československa Německem, kdy koncern profitoval z vojenských zakázek. Válka navíc umožňovala ještě důslednější kontrolu pracovní síly a využívání nucené práce, včetně práce polských, židovských a dalších vězňů nacistických koncentračních táborů. Bohužel zatímco o kolaboraci českých politických elit toho víme relativně dost, o ekonomické elitě se v tomto ohledu moc nepíše.
To srovnání s pracovním táborem je ale samozřejmě metaforické. Dnes už nepotřebujeme koncentrovat lidi na jednom místě, například i proto, že je lze kontrolovat digitálně. Jedním z velkých nebezpečí prorůstání podnikatelských zájmů a státu, zvláště státu ovládaného technokraty, je v dnešní době přístup k osobním datům jakožto nástrojům kontroly obyvatelstva za účelem prohlubování soukromého zisku. Pracovní tábory jsou zbytečně nákladné a málo flexibilní. Ústřední digitální centralizované registry, které by generovaly v reálném čase kandidáty na potřebná pracovní místa, splní svou roli mnohem lépe. Nezaměstnané lidi pak stačí na neustále se proměňujícím a nejistém pracovním trhu v rámci čistě „technického“ rozhodnutí donutit na určitém místě pracovat – za jakkoliv mizerných podmínek. To je dystopie, na jejímž dosažení jsme už udělali kus práce.
Rozhovor byl veden 26/10/2017.