Ve čtvrtek 9. listopadu byl v pořadu TV Barrandov Týden s prezidentem zveřejněn další rozhovor s Milošem Zemanem. Rozhovor se uskutečnil při jeho návštěvě Olomouckého kraje v luxusním hotelu NH Collection Olomouc Congress. Mírně za polovinou došlo na tři minuty (z celkových pětačtyřiceti minut) na téma lidských práv, xenofobie, diskriminace a nezaměstnanosti.
„Pane prezidente, minulý týden přišla do Česka zpráva OSN, která nás mírně kritizuje za pomalou integraci Romů do společnosti, doporučuje nám bojovat s islamofobií, xenofobií a tak dál. Jak obecně hodnotíte stav lidských práv v Česku?“ zeptal se moderátor.
Příčina stavu lidských práv v Česku má ve skutečnosti kořen v nerovnosti, která přichází již během základního vzdělání. Zeman jen ukázal, že není schopen dohlédnout k příčinám problémů.
Miloš Zeman odpověděl následovně: „Pokud jde o ty Romy, víte, já si myslím, že nemá cenu, aby existovala pozitivní diskriminace Romů, protože i pozitivní diskriminace je pořád diskriminací. To znamená: ke všem máme přistupovat stejně. A já rád používám té kategorie nepřizpůsobivý a definuji si ji jako lidi, kteří odmítnou nabízenou práci, i když jsou absolutně zdraví. Nu, že mezi těmi je 90 procent Romů, to je asi pravda, ale může tam být také 10 procent bílých flákačů a my k nim máme přistupovat naprosto stejně. Teprve kdybychom kteroukoliv z těchto dvou skupin diskriminovali, ať už pozitivně nebo negativně, tak porušujeme lidská práva.“
Hloupé vtipy mocných
Po další moderátorově otázce o zbytečnosti Ministerstva pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu a plánu převedení jeho sekce legislativní rady vlády na Ministerstvo spravedlnosti a sekce lidských práv na Ministerstvo práce a sociálních věcí, si Zeman neodpustil kritiku minulých ministrů: „Paseku, kterou podle mého názoru udělal v této oblasti Jiří Dienstbier, ale předtím například Michael Kocáb, můžete odstranit dvojím způsobem. Buď že ministr pro lidská práva bude kvalifikovanější než tito předchůdci, nebo tím, že tento resort ne zrušíte, ale začleníte pod jiný resort. Obojí je možné.“
Z prezidentova uvažování je patrné, že ačkoli projíždí Českou republiku a věnuje čas setkáním se svými voliči a obdivovateli, zároveň systematicky nechává bez povšimnutí velkou část „dolních deseti milionů“. Toto opominutí a neznalost problémů, které se na poli lidských práv v naší zemi vyskytují, ho žene až k používání kategorie nepřizpůsobivých, kterou si definuje jako „lidi, kteří odmítnout nabízenou práci, i když jsou absolutně zdraví.“ Jako by nejdůležitějším lidským právem bylo právo pracovat. Ve své bezpečné pozici zapomíná ovšem na to, že pracovní trh nefunguje tak jednoduše jako jeho anekdoty, kterými se snaží odpovědět na jakkoli složitou otázku.
Pojem nepřizpůsobivý je taky určitou politickou anekdotou. Nebo možná dokonce jen hloupým vtipem, který poukazuje na hledání viníka špatné nálady ve společnosti v jakékoli době a jakémkoli prostředí. Nepřizpůsobiví mohou být nevzdělaní, dlouhodobě nezaměstnaní, lidé bez domova. Mohou to být lidé s mnoha dětmi žijící v paneláku. Mohou to být lidé, kteří si chtějí povídat a kteří sedí na obrubníku nebo na schodech, když není v blízkosti lavička. Mohou to být lidé se schizofrenií. Jsou to lidé, kteří mimo jiné ztělesňují odpověď na stav nezaměstnanosti v České republice. Ten, kdo je nepřizpůsobivý, je v mediálním prostoru příčinou špatné sociální situace a zároveň odpovědí na stav lidských práv – jakápak diskriminace, když odmítají pracovat?
OSN není sama
Kritika stavu lidských práv v České republice ovšem nepřichází jen od OSN. Pod zprávou jsou podepsány i Úřad pro demokratické instituce a lidská práva OBSE (OSCE ODIHR), Agentura EU pro základní práva (EUFRA), Evropská síť národních institucí pro lidská práva (ENNHRI) a Equinet (Evropská síť pro rovnoprávnost). Nedá se tedy říct, že by se jednalo o výmysl jedné instituce, ale naopak se na kritizovaných bodech shodne hned pět institucí, které stav lidských práv a rovnosti ve společnosti dlouhodobě sledují.
Intenzivněji se stavem lidských práv v Česku OSN nezačala zabývat z vlastní iniciativy, důvodem byla stížnost podaná osmnácti romskými dětmi, které byly umístěny do podprůměrných speciálních škol pro děti s mentálním postižením. 13. listopadu 2007 Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že tyto děti byly diskriminovány ve vzdělávání. Právě tato stížnost spustila volání po ukončení segregovaného a nekvalitního vzdělávání pro Romy po celé Evropě. Segregace a diskriminace ve vzdělávání tu nicméně stále citelně existuje.
Romové za rovnost ve vzdělávání
V sobotu 11. listopadu 2017 se v Ostravě na náměstí Svatopluka Čecha sešlo přibližně dva tisíce Romů a požadovalo pro své děti rovný přístup ke vzdělání. Pořádající organizace Awen Amenca a Asociace romských rodičů uvedly ve společném prohlášení následující: „Jediné, co se změnilo za deset let, je to, že se zvláštní školy přejmenovaly na základní školy praktické a potom na základní školy. Novela školského zákona umožňuje společné vzdělávání všech dětí v běžných školách, ale praxe je jiná. Romské děti jsou stále vzdělávány odděleně (v segregovaných školách nebo třídách), ze kterých nemají šanci se dostat na střední školy s maturitou a už vůbec ne na vysokou školu.“
Organizátorka akce Magdalena Karvayová přiznala své zklamání z nedostatečné mediální pozornosti: „Upřímně si myslím, že média nezajímají pozitivní věci týkající se Romů. Kdyby se stalo, že by Rom někoho zabil, myslím, že by je to zajímalo víc. Každopádně jsme dosáhli toho, co jsme chtěli, a přišlo cca 2000 Romů,“ uvedla pro server Romea.cz.
Příčina stavu lidských práv v Česku má ve skutečnosti kořen v nerovnosti, která přichází již během základního vzdělání. Příznačné na celé situaci kolem kritiky OSN je, že si to „nepřizpůsobiví Romové“ uvědomují mnohem lépe než muž, který má obrovský prostor v médiích a může se ze své pozice vyjadřovat kdykoli a k čemukoli. Zeman tak jen ukázal, že není schopen dohlédnout k příčinám problémů, nezajímá ho všech „dolních deset milionů“ a raději se nad kritikou pobaví, nejlépe vlastním vtipem. Pojďme se nad tím pousmát a dejme větší prostor v médiích kvalifikovaným odborníkům, jejichž aktivita hýbe nejen Organizací spojených národů.
Autorka je socioložka.