Nemá příliš smyslu pokoušet se dokumentární seriál Petra Jákla a Ivana Bareše Já, Kajínek, který od listopadu vysílá TV Prima, popsat z pohledu filmové řeči. Je to banální hra na dramatickou publicistiku. Ta nejotřepanější klišé patrně mají rozčeřit unylou nudu samožerného monologu Jiřího Kajínka. K audiovizuálním kvalitám tohoto projektu lze podotknout snad jen tolik, že by bylo lépe, kdyby seriál vůbec nespatřil světlo světa. A pokud se tak již stalo, měl by projít obrazovkami nejlépe bez povšimnutí a upadnout do věčného zapomnění. I to by ale byla chyba. V hloubce tohoto zločinu na televizní tvorbě totiž vře magma politické reality, v níž se dnes nacházíme. A to by nemělo uniknout našemu zájmu. Mytologie této dokumentární série vystihuje svět těch, kteří se nakonec u voleb rozhodnou pro Tomia Okamuru nebo i jiné strany oscilující kolem hesel jako „Pusťte nás na ně!“ nebo „Makáme“.
Kluk jako ty
Jiří Kajínek je v pořadu zobrazen jako normální kluk z malého města. Prožil hezké dětství s milujícími rodiči, nechodil za školu, blbnul s kamarády, sportoval a proháněl holky. Nekouřil, nepil, nikomu neubližoval, četl rodokapsy a byl zvídavý. Kdo by se s jistými obměnami v tomto příběhu nepoznal! Vyprávění z české periferie, malé, ale lidské. Zločin přišel jakoby náhodou. Zvídavý kluk se zajímal o fyzikální zákony roztáčející bubínky revolveru, o otevírání zámků, které si doma pilně nacvičoval. To vše na pozadí společnosti, jíž scházela upřímnost a rovná šíje. Všichni měli jenom ústa plná řečí, a když už k něčemu došlo, nedokázali držet slovo nebo byli chamtiví.
Kajínek je hrdinou světa, v němž stát, úředníci, bankéři, pojišťovny a komunisti nedodržují vlastní pravidla, obohacují se na úkor prostého lidu a nestojí zpříma tak jako on, prostý kluk z maloměsta. Toto je mytologie populismu. Krást se nemá, ale krademe, protože jinak to nejde. Porušovat pravidla je špatné, ale když je nedodržuje stát, nemusíme ani my.
Celá zpověď Kajínka je protknuta svědectvími o těch, kteří kvůli své hamižnosti nebo zbabělosti v poslední chvíli couvli od dohody, neodolali příležitosti nebo ho udali. Jako by za veškerou tou kriminalitou byla vlastně jen neschopnost lidí okolo být dobrými parťáky a jejich ztráta ctnosti. Kajínek pořád dokola opakuje, že si své krádeže odseděl a že to byly klukoviny. To až systém, jenž neumí dodržovat svá vlastní pravidla, z něj udělal zločince. On nechtěl, ale byl donucen utíkat, překračovat hranice, ujíždět s policejními vozy nebo používat zbraně.
Vrcholem tohoto kýče jsou scény z prvního dílu, v nichž Kajínek hladí beránka a prohlašuje se za pokorného a slušného člověka. Nikdy nechtěl škodit obyčejným lidem. Když kradl, myslel, že škodu zaplatí pojišťovny. Ty jsou ale tak prohnané, že neporušený zámek je pro ně překážkou vyplacení ceny lupu obětem. Začal proto zámky poškozovat. Okrádal komunisty. Banky. Roztavoval zlato nenasytných obchodníků. Druhý díl představuje bachaře a bachařky ve věznicích jako bezpáteřní prospěcháře, kteří za fet souloží s trestanci a svlékají se v otevřených oknech a roztahují nohy, aby je jejich svěřenci obdivovali. Jindy si jen pro to, že se bojí o vlastní kůži, zasednou na nevinného.
Nepolitický život podle Kajínka
Kajínek je hrdinou světa, v němž stát, úředníci, bankéři, pojišťovny a komunisti nedodržují vlastní pravidla, obohacují se na úkor prostého lidu a nestojí zpříma tak jako on, prostý kluk z maloměsta. Toto je mytologie populismu. Krást se nemá, ale krademe, protože jinak to nejde. Porušovat pravidla je špatné, ale když je nedodržuje stát, nemusíme ani my. Proti homosexuálům nic nemáme, ale nesmí se nám producírovat na očích. Základní hodnotou je ulovit pořádného kapra s přáteli, zamachrovat před holkami na motorce, zablbnout, ale zůstat tím normálním klukem z maloměsta, který miluje svou mámu a smrká do státní vlajky.
Mytologie série Já, Kajínek je dokonale sladěná a je nebetyčně nemorální. Ta nemravnost ale nespočívá jen v tom, že obhajuje kriminálníka. Morální vada filmu je mnohem hlubší a nebezpečnější: podvrhuje totiž divákovi sobecký a sebestředný život na úkor ostatních jako spravedlnost a ctnost.
Každé lidské společenství je uspořádáno na základě vědomí, že společné věci musíme spravovat na základě určitého systému. Není důležité, na jakém principu tento mechanismus funguje. Pokud je ale přítomen a je transparentní, umožňuje nám orientovat se v dosahu našich činů a v účasti na společném rozhodování, případně usilovat o jeho transformaci. Mám za to, že ty systémy, které umožňují zapojení co nejvíce lidí a vytvářejí nejrovnější příležitosti ke svobodnému a naplňujícímu životu jsou nejlidštější. Pokud selhávají, je práce na jejich transformaci politickou povinností každého, komu není lhostejná lidská důstojnost. V tomto smyslu politika není člověku nepřátelský nástroj k ovládání bezmocných, ale spíše společné úsilí nás všech na tvorbě světa, v němž chceme žít.
Já, Kajínek ovšem přináší docela jinou zprávu. Lidem je nejlépe v jejich soukromých životech a s druhými lidmi je dobré se stýkat jen tehdy, je-li to nezbytně nutné. Ostatní jsou nám lhostejní. Svět kolem nás a jeho zdroje jsou tu pro náš konzum, takže po nich můžeme sahat jako po jablkách na sousedově zahradě. Lhostejno, zda tak činíme z nouze nebo jen z dlouhé chvíle. Když někomu ublížíme, omluva či krátký trest to spraví a jede se dál. Být čestný a přímý znamená být uzavřen do svého vlastního, sebestředného vesmíru. A politika a veřejná správa jsou něco, co nám tyto poklidné životy znemožňuje.
Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu
Kajínek je věrozvěst nepolitického života poklidného konzumu bez ohledu na společnost. Spáchat tu a tam nějaký zločin nevadí. Vadí jen ti, kteří kradou ve velkém, kteří nás podvádějí, kteří vymýšlejí pravidla, jimiž nás chtějí spoutat, a sami je nedodržují. Kajínek není spasitel, chce být člověk jako my. Ale není. Není samaritánem, je prostě zločincem, který pro svoji obhajobu využívá populistickou mytologii. V tom je ovšem síla jeho kultu. Ostatně první díl dokumentu v premiéře sledovalo více než milion a čtvrt diváků.
Bájesloví této antisystémovosti nechce nový svět. Chce klid na to dožít si někde u rybníka s přáteli u piva. Jeho zvrhlost spočívá v tom, že odtrhává člověka od společnosti. Zamazává tvář druhého člověka bahnem lhostejnosti. Lidská důstojnost ale pramení z poznání, že jsem víc než jen flákač z periferie, který machruje tisícovkami. Každý z nás je nadán existenciální svobodou, kterou svým životem může realizovat. A její součástí by z principu měla být starost o to, aby i ostatní mohli této seberealizace dojít. Kajínkova svoboda, o níž mluví, když s dojetím hladí klasy obilí u silnice do Mohelnice, je falešnou svobodou přežívání. Chybí jí rozměr naplněného lidství. Není divu, že tato svoboda nesnáší jakýkoliv systém a zároveň jím obhajuje vlastní poklesky a zločiny. To je populismus, jak ho dnes zažíváme. Jeho heslem není „Pojďme něco udělat se světem, v němž žijeme“, ale „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Kajínkovým největším zločinem je pak to, že nás okrádá o pojem svobody – existenciální i politické. Namísto toho nám nabízí pervertovanou iluzi lhostejnosti k sobě i světu kolem nás. A autoři dokumentární série Já, Kajínek jsou jeho spolupachateli.
Autor vyučuje mediální etiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.