Karel Veselý (Radio Wave, Fullmoon)
Kampaň #MeToo chce vysvětlit mužům, jak děsivé je někdy žít v jejich světě, ve svých písních nám to ale zpěvačky vlastně sdělují už roky. Nechtějí soucit, spíš mají pocit, že něco je prostě potřeba říct nahlas, aby si to všichni zainteresovaní uvědomili. Tak je to i s deskou, kterou natočila americká R&B zpěvačka SZA. Jmenuje se CTRL a vlastně na ní říká docela banální věci, které ale při bližším ohledání moc banální nejsou. Přinejmenším ne tak, aby se o nich mělo mlčet. CTRL je otevřená zpověď afroamerické ženy, která se snaží chovat dospěle, ale naráží na meze vlastních pochybností a nároků, jež na ni kladou rodina a společnost. Co je správně? Jak se zachovat v okamžiku, kdy by konečně mohla být sama sebou, ale ostatní jí to nechtějí dovolit? Není lehké být ženou, navíc afroamerickou, která se na sebe vždy musí dívat očima někoho druhého. Nechce to dělat, snaží se z toho pocitu vysvléci a nakonec zase selhává. I tohle je ženský úděl. CTRL je deska o ženské introspekci a touze získat nad sebou vládu (control). Nad svým tělem, nad svým životem, nad svými rozhodnutími. Třeba se jí to nikdy úplně nepodaří, ale sledovat boj SZA je jízda. A samozřejmě ta muzika je taky super. Hit za hitem…
Veronika Ruppert (Radio Wave)
Zatímco rok 2016 byl pro mě hodně o klubové hudbě, 2017 je návratem ke kapelám, písničkářství a těžkým valivým kytarám. Nejčastěji mi doma hráli Zola Jesus, Chelsea Wolfe a King Woman. I když jsem někde hrála, DJské sety mě teď nejvíc baví ve chvílích, kdy do nich můžu zamíchat něco těžšího, hlukového a kytarového. Díky tomu, že jsem teď jednou nohou v Chicagu, jsem zašla na pár tamních neoficiálních koncertů a slyšela spoustu zajímavé hudby, na kterou bych jinak nenarazila. Z osobních objevů bych ráda zmínila chicagskou písničkářku Fastness a Linu Tulgren, které jsem letos viděla na neoficiálních bytových koncertech v Chicagu. Z klubových záležitostí mě letos nejvíc zaujal zvuk Siete Catorce, konkrétně EP 20/04, to můžu na loop celý den.
Lukáš Pokorný (A2larm, Thalidomide)
Soundtrack k sociopolitickému šílenství roku 2017 mi poskytlo několik desek. Společné mají většinou to, že se i v dnešní době nějak pokoušejí o smysluplnou rezistenci, ať už má podobu zběsilého hardcoru skoro padesátníků v tangách Limp Wrist, temné melancholie Converge, hloubavého atmosferického fuck off xenofobii a malosti TWIABP nebo sžíravého a sebereflexivního punk rocku Propagandhi. Albem roku je pro mě ale Turn Out the Lights dvaadvacetileté queer křesťanky s kořeny v hardcore punkové scéně Julien Baker. Ta jím navazuje na úspěšný předloňský debut Sprained Ankle, na němž se vyrovnávala s drogovou minulostí a depresí. Když ale během turné viděla, jak písně rezonují u fanoušků, odmítla se dál utápět v bezvýchodnosti, a na nové desce tak dochází k určitému osobnímu posunu. Baker je sice stále depresivní, stále bojuje sama se sebou, ale nyní aspoň připouští možnost určitého štěstí.
Ondřej Lasák (Genot Centre)
Digitální underground byl pro mě v roce 2017 ve znamení chaotické euforie. Futurističtí kurátoři za labely jako Quantum Natives, Orange Milk nebo Apothecary Compositions dokázali pravidelně vydávat alba, která svou nepředvídatelností rozmetala jakékoliv pochyby o tom, jestli je ještě možné přijít s něčím zvukově šokujícím. Speciální zmínku si zaslouží projekt FIRE-TOOLZ, který má na svědomí hned dva z nejlepších releasů, co jsem letos slyšel. Angel Marcloid dokáže z extrémní změti často už dávno přenošených trendů (vaporwave, black metal, footwork atd.) uhníst absolutně nevyzpytatelné, a přitom až zvráceně precizní a extrémně chytlavé kompozice plné agresivního optimismu. U nás si pak ultimátní srdíčko zaslouží bůh tekutého zvuku Střed světa, online streamy z budoucnosti od BCAA System a blog Gin & Platonic – jediná domácí platforma pravidelně pokrývající současnou experimentální hudbu, která zvukem a mindsetem nezůstala v dobách MySpace.
Ondřej Bělíček (Alarm, Red for Colourblind)
Tuzemské hudební scéně se často vyčítá, že je málo progresivní a uzavřená v komfortní zóně zaběhlých žánrových postupů. V posledních několika letech se ale podařilo řadě tuzemských hudebních projektů tuto tezi vyvrátit. Bohužel podobné výjimečné pokusy bývají trestuhodně přehlíženy. Zatímco vynikajícímu debutu producentky Enchanted Lands s názvem Feed Goals, který vyšel na pražském labelu Genot Centre, se zaslouženě dostalo hned dvojité nominace v hudební ceně Vinyla v kategoriích „Deska roku“ a „Objev roku“, aktivity audiovizuální platformy Reaper Death Seal Corporation hudební kritici převážně ignorovali. Tahle parta dokázala po celý rok přinášet novátorské a svěží věci na hudební i vizuální úrovni. Mohli bychom jmenovat například jejich aktivity v rámci projektu BCAA System, kdy streamují na svoje stránky vlastní či hostující DJské a autorské sety, nebo jejich audiovizuální instalaci na olomouckém festivalu PAF v tamějším krytu civilní obrany. V neposlední řadě stojí za poslechnutí jejich letošní hudební produkce, které jsou volně dostupné na internetu. Nesmíte hlavně minout basovou 808 nálož od projektu Bílej kluk a kompilaci s názvem Scythe, na které se objevuje společně s parťákem Eva01.
Mary C (Radio Wave)
Víc než dřív jsem letos cítila povinnost vytrhnout se z poslechu i vytváření hudby a zabývat se znepokojivými událostmi a řadou překvapivých zjištění. Když to začalo být fyzicky neúnosné, musela jsem se přinutit vypnout tenhle obraz světa a zbavit se pocitu, že je třeba vždy reagovat, a dovolila jsem si nechat se zase pohltit hudbou, která mě vždy navedla správně. Chtěla jsem ohleduplnost, citlivost a uvědomění celku a našla jsem to při poslechu tvorby Felicie Atkinson, Perery Elsewhere, Enchanted Lands, Martiny Lissu, Klein, Laurel Halo, projektu Monika Werkstatt, serpentwithfeet, Gaiky nebo Visionista, u kterých mám pocit hlubší reflexe prostředí, vnímání sebe sama jako jeho součásti, a tedy i důležité míry uvědomělé odevzdanosti. A to nejen skrze používání nahrávek prostředí, nehudebních zvuků a zdůrazňování vztahu k přírodě. Pomáhá mi to učit se přistupovat k vlastní transformaci a přetváření svého prostředí s trpělivostí a respektem.
Judita Císařová (Radio Wave)
Prohrabat se spletí toho nejlepšího, co v hudbě přinesl rok 2017, by bylo na dlouho. Rozhodla jsem se nepřekračovat hranice svého města. Největší radost mi totiž přinesl klasicky konec roku. Nejlepší a nejpřeceňovanější pražské punkové kapele VOLE konečně vyšla deska. Pod ďábelským názvem Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžem slíbit je ukrytá necelá půlhodina punku s hlasitými psychedelickými kytarami, hlukové stěny a přísný bicí, podobně, jak je tomu například u Destruction Unit. To celý překlenuje zreverbovaný vokál. Konečně je u nás kapela jdoucí ve stopách tradice americkýho labelu Toxic State. To, co z VOLE dělá pro mě tak jedinečnou kapelu, jsou především šílený koncerty kombinovaný s odrzlým frackovstvím a humorem. A to jak v textech, tak ve vystupovaní kapely. Album NVNDTKMVMS je deska, kterou je ideální ohulit ve sluchátkách, když se člověk vydá na davama zahlcený předvánoční ulice. Jsem si ovšem jistá, že tenhle bordel bude na vyvztekání se fungovat celej rok. Deska NVNDTKMVMS je spolu s výjimečným vystoupením pražský podzemně-kultovní kapely Láska a Přátelství highlightem punkových událostí za uplynulej rok. U obou kapel se totiž střílí do všech stran. Stačí se podívat na názvy skladeb.
Voodoo (Space Love, Hypno 808)
Každej, kdo upřednostní real rap a tvrdý beats před reklamním pop rapem, ocení věci kubánský rapperky La Goony Chonga, která nabízí něco, co většina ostatních nikdy nenabídne – real shit. To je rap z ulice, kterej má skvělej zvuk, vizuály a málo views, což z něj dělá hipster friendly obsah, z kterýho si necháš prodloužit vlasy, nalakovat nehty a dáš si na prsty vytetovat kérky s číslem svýho trvalýho bydliště. La Goony Chonga aka Bankroll Chonga je latino žijící v L. A. a zároveň je součástí Gwallah Gangu. Podle vlastních slov je „stripa hoe“ a nebojí se experimentovat jak žánrově a textově, tak i po vizuální stránce. Koho zaujme, ten by se měl začít zajímat i o rapperky La Zowi, Trap Sade a Lorenu B.
Gin & Platonic (blog)
Minimálně na poli elektronické hudby je jedním z nejvýraznějších fenoménů roku postupné krystalizování hudebních trendů minulých let a jejich radikalizace. Rok 2017 pro některé z těchto trendů znamenal agonii, pro jiné období boje o relevanci. Svůj boj kromě jiných vyhrává například „hardvapour“, který je od svého vzniku před dvěma lety se svými temnými vizemi světa na neúnavném tažení. U klíčového labelu tohoto hnutí H.V.R.F. Central Command letos nalezlo pomyslné útočiště album palestinského utečence Amada Bassoura, ale i kompilace World War 2020 – Episode 5: Fake News (CNN vs. Trump). Nejeden letošní release prezentoval jasný postoj proti nejrůznějším formám diskriminace a systematického útlaku. Music is the battleground.
Lucia Udvardyová (Baba Vanga, Easterndaze)
Největším hudebním objevem roku pro mě byla návštěva Ukrajiny v rámci projektu Easterndaze s Petrem Gondou. Na Ukrajině pořád probíhá zapomenutá válka, Západ spíš ale zajímá tamní módní „rave revoluce“ zosobněná postsovětskou „gopnik“ estetikou à la Gosha Rubchinskiy a promotéry Cxema. Mně ale v paměti utkvěly spíš party Hypnohouse na industriální periferii Lvova, labely Muscut a Система, akce v kyjevském squatu ЭFIR, setkání s Claspsem v Ternopilu nebo hledání otevřeného podniku s holkami z Chillery v Oděse.
Václav Adam (Letmo Productions, Radio 1)
Nikdy jsem neholdoval žebříčkům, a tak se i letos vyhnu vypíchnutí hrstky nahrávek, které budete mít zřejmě šanci objevit i v jiných výročních anketách. Radši tedy obskurnost, o které prakticky nic nevím, ale o to víc mě poslala do kolen. Francouzské duo s romantickým názvem Lèche moi (Vyliž mě) na své jediné nahrávce neomráčí žádným hyperfuturistickým koktejlem, přestože se tu stýkají na první zdání nespojité prvky. Naopak poměrně zjevně odkazuje do minulosti, ať už jde o foetusovský industrial, nebo o živelný projev, jakým hýřila raná PJ Harvey, nemluvě o cover verzi skladby Jennifer od Birthday Party. Akorát se to zde vše potkává naráz, upgradované současným zvukem a v surovější i syrovější formě, s neodolatelným odérem zmaru či dekadence. A hlavně je to celé na míle vzdálené zoufalé sterilitě, jež často stíhá aktuální hudbu
Kateřina Blahutová (DVDJ NNS, Lollab, Lunchmeat)
Každoročně kolem mě vibruje hudební vesmír o frekvenci, kterou vydává ústřední planeta Björk. Letošek tedy hýřil pozitivitou, emocemi, rozhodností a čitelností. Z chaosu a postklubového popela vyvstala spousta nových struktur z recyklovaných supermateriálů (HDmirror, Golin) a umělci se jali objevovat nová teritoria pro budoucí generace (M.E.S.H., ZULI). Mými nejmilejšími novými hvězdami domácí galaxie se stali Enchanted Lands, Ayya, BZGRL, Isama Zing, Dreem Tran‘s. A play count na mých zařízeních říká Kelela, Charli XCX, Arca a kompilace Mono No Aware.
Lumír Nykl (Blazing Bullets, Red for Colourblind)
Založení akčního kolektivu Blazing Bullets mě ponořilo víc do DJingu a asi kvůli tomu jsem se utilitárně soustředil na vysokooktanovou podpultovou postklubovicu. Nejvíc ozdravná pro experimentální klubovou elektroniku byla recidiva hardcore a gabber infekce v nebývale radikální podobě. Důkazem jsou volná uskupení jako Casual Gabberz nebo GABBER ELEGANZA. Americká hardstyle válečnice Kilbourne se ale neomezuje jen na rychtu a využívá zkreslené kopáky nad 160 BPM k budování příběhu o vlastní trans identitě. Queer narativ a nenormativní tělesnost je stěžejní i pro tvorbu její soudružky estoc, která extrémně zrychlené a přebuzené rovné beaty často mixuje s nu-metalem. Největší taneční škody napáchaly nesmlouvavě tvrdé bangers madridského producenta LOYALTY XIX, všestranný DJ a soustředěný producent GRAŃ z Intruder Alert nebo WULFFLUW XCIV, který za „nejvíc sexy a emocionální“ považuje „industriální dekonstruované zvuky smíchané s latino vibes“. Ze stejného vrhu jsou bráškové z BCAA System Bílej kluk a Eva01. Na bázi kolektivního sdílení vydali jako Reaper Death Seal Corporation ojedinělý soubor nazvaný Scythe. Je to kosa nebezpečně zubatá a nabroušená progresivními rozkladnými postupy: Bílej kluk zúročuje znalost vyleštěných trapových instrumentálek a jižanských bootlegů, aby je rozbíjel „ekofuturistickými“ výpravnými efekty, zatímco Eva01 nasává prchavé vlivy jako jedovatá houba a podobně jako výše zmíněná jména seká ty nejostřejší prvky z globálních undergroundových dancefloorů do svébytných tribálních stavebnic. Mimo záběr funkčních postklubových nástrojů je pro mě nejlepším emo písničkářem současnosti Jonatan Leandoer127, příkladem může být jeho příspěvek na megalomanském LP Nordic Flora Series Pt. 3: Gore-Tex City švédského baliče a buřiče Varga, jehož voice tag z pražského koncertu mi bude znít v hlavě i napřesrok. R. I. P. Lil Peep & Chester Bennington.
Adéla Sobotková (Radio Wave, New Magic Media)
Tenhle rok mi přišel výrazný v tom, že vyšel nespočet charitativních a statementových kompilací. Ne, že by se tak jindy nedělo, ovšem v tomto přelomovém roce, kdy politická situace globálně zatemňuje představy o budoucnosti stále tmavšími stíny, je důležité bojovat nejen v ulicích a přímou akcí, ale i prostřednictvím zvuků a solidarity. Kompilace zároveň plní funkci kontextovou, přehledovou i profilující pro jednotlivé labely či kolektivy a odhalují zajímavé konstelace. Mezi výrazné kompilační počiny chci zařadit první kompilaci fem-identified komunity SISTER: Volume One, i kompilaci Reclaiming the Void londýnské platformy pro LGBTQ+ ženy a nebinární DJs a hudebníky, která zároveň pořádá i safe space eventy. Z kompilací, které se snaží pomáhat přímou materiální pomocí například obětem přírodních katastrof, ale i strukturálního útlaku, chci zmínit Praxis Houston, Support.FM sestavenou labelem SHXME, Shine labelu PTP nebo Larum od polských Intruder Alert.
Mojmír Měchura (Wrong)
Letos mě nejvíc dostala dvojice projektů pocházejících z Řecka DJ Loser a Penelope’s Fiance, jejichž letošní eponymní nahrávky vyšly obě na skotském labelu Clan Destine Records. Hodně špinavý a divný occult-techno-industrial-EBM-ambient. Beaty produkované na laciných bicích mašinách, prohnané ještě lacinějšími efekty a dokreslené zastřenými synťáky. Kašle se zde na „dokonalou“ produkci ve prospěch zachování surové energie. Celé to zní, jako by se nahrávalo rovnou na kazetu, na které to vyšlo. A přitom to působí neuvěřitelně svěže. Nejsyrovější hudba tohoto roku.
Jakub Adamec (I love 69 popgejů, PLATO Ostrava)
Letos v březnu jsem se po deseti letech vrátil do Ostravy a relativně často (jako nikdy předtím) navštěvuji Brno. Je zajímavé aspoň letmo srovnat situaci hudební nabídky našeho druhého a třetího největšího města (záměrně vynechávám Prahu, o které předpokládám, že je tu situace nejuspokojivější). Po uzavření klubu Plán B v Ostravě zcela zásadně chybí prostor pro konání alternativních akcí. Tag není z různých důvodů vyhovující, podobně jako prostor na Hlubině. Jaké má Ostrava místo pro současnou elektroniku? Žádné. Jediný pravidelný party cyklus Banket cestuje po různých, i neklubových místech. To nemusí být na škodu, ale že ve městě velikosti Ostravy neexistuje ani jeden „alternativní“ klub, je tristní. Snad tento potenciál někdo brzo využije. A ještě rychle k Brnu: je pro mě dost příjemné zjištění, že fungují místa jako Praha v Brně, Kabinet múz, Bajkazyl, čerstvě Herna nebo party cykly Soft v HaDivadle.