O kampani #MeToo, upozorňující na rozšířenost fenoménu sexuálního obtěžování a násilí, se v českém prostředí vedou bouřlivé debaty, ačkoli na rozdíl od zahraničí zatím nedošlo k veřejným obviněním. Domníváme se, že v medializaci kampaně nedostatečně zaznívají konkrétní příběhy postižených, které by přinesly svědectví o skutečném rozsahu problému v české společnosti. Namísto toho dochází v českých médiích k dezinterpretaci celého fenoménu a očerňování obětí. Často například zaznívá, že muži už nebudou mít možnost chovat se k ženám mile. Jde o neporozumění celé kampani, jejímž cílem není zpochybňovat běžné formy interakce či flirtování mezi muži a ženami.
Sdílení zážitků se sexualizovaným násilím má naopak otevřít diskusi o změnách společenských norem, které by nám umožnily konstruktivně se bavit o situacích, v nichž muži zneužívají svou moc a dopouštějí se chování, které ženám není příjemné, nebo je dokonce silně traumatizuje. Jde nám o to, aby se o tak závažném tématu mluvilo v první řadě způsobem, který je uctivý vůči postiženým. Proto jsme poprosily spolupracovnice redakce i ženy různých profesí, aby se s námi podělily o své zkušenosti. Zajímalo nás zejména, zda se setkaly se sexuálním obtěžováním či násilím ve svém zaměstnání a jak rozšířené takové formy chování v jejich profesi jsou. Odpovědi publikujeme se souhlasem zúčastněných pod jejich jménem, případně anonymně dle jejich přání.
Nejsmutnější je, že můj násilník by asi ani dnes nepřiznal, že to, čeho se dopustil, bylo znásilnění. Asi je stále přesvědčený, že věděl, co chci, a že mé protesty byly jen vzrušující hra.
Milena Bartlová (historička umění)
Měla jsem štěstí, nestalo se mi nikdy nic, co by vydalo na opravdové drama. Samé takové běžné věci. Na chodbě paneláku mne přepadl neznámý muž a chtěl mne znásilnit, utekla jsem jen díky šťastné náhodě, že se zrovna automaticky otevřely a pak zavřely dveře výtahu; od té doby jsem se bála chodit sama třeba v lese. Nějaká ta manželská znásilnění, když muž přišel z práce otrávený a potřeboval si zvýšit sebevědomí. Kamarád, co si myslel, že když ho nechám u sebe doma přespat, je to zároveň automatický souhlas se sexem. Mužů masturbujících v tramvaji nebo v parku se nedopočítám, i když nejvíc si pamatuju na toho prvního, když mi bylo šest let (tehdy si děti hrály venku bez dohledu). A dva telefonáty vyhrožující znásilněním od neznámého muže, myslím, že to byl dozírající estébák; protože jsem tehdy bydlela sama, dost jsem se bála. Dobrá zpráva je, že když mi táhlo na padesát, obtěžování zcela přestalo. Strach jít sama, večer nebo i ve dne neznámou krajinou, ten ale zůstává, protože jsem si prostě zvykla: jsem žena, tedy se bojím.
Na pracovištích, jimiž jsem prošla (velké muzeum umění, univerzita, umělecká vysoká škola) jsem nic podobného nezažila. Podle zpráv z druhé ruky je i zde obtěžování běžné, ale osobně s tím zkušenost nemám.
Magdalena Šipka (básnířka)
Mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem jsem zažila ze strany svého tehdejšího partnera psychické a sociální násilí. Byl výrazně starší a během pár měsíců mi začal nařizovat, jak se mám oblékat, co mám jíst, s kým se mám bavit. Domluvil se s mojí mámou, aby mi v patnácti zařídila hormonální antikoncepci, i když jsem mu opakovala, že s ním ještě spát nechci. Náš pohlavní styk jsem první tři měsíce nesnášela, ale vůbec mě nenapadlo, že můžu jeho požadavky odmítat. Na konci mě systematicky obelhával kvůli tomu, aby se mnou mohl udržovat čistě sexuální vztah. Ze začátku vztahu používal tradiční křesťanskou sexuální morálku k tomu, aby mě k sobě připoutal a udělal ze mě poslušnou ženu, a na závěr po mě chtěl, abych se chovala přesně tím způsobem, který veřejně zavrhoval.
Vdala jsem se za doktoranda, který mi uprostřed semináře daroval růže. Když jsem v našem manželství začala vnímat první známky násilí – rány, za které se mi neomluvil, nerespektování hranic mého těla –, sbalila jsem se a se strachem z další konfrontace se odstěhovala. Komunikovali jsme spolu dál, ale konflikt se jen vyhrotil. Nevnímám svého bývalého muže jako násilníka, spíš vnímám domácí násilí jako určitou nemoc, která může napadnout nefungující vztahy. Už jsem nechtěla touhle nemocí podruhé trpět. Později mi profesor, který nás oba znal, tak dlouho kladl otázku, co bude dál s mým mužem, až jsem utekla na školní dvorek a rozbrečela se. Šel za mnou se svou skleničkou s vínem, sedl si naproti mně a s pobavením sledoval, jak pláču. Jednou jsem přišla pozdě na bohoslužbu, kterou tento profesor vedl; přerušil svůj výklad o ďáblu a poznamenal, že jdu právě včas, protože mám s ďáblem mnoho společného.
Stále se v akademickém prostředí setkávám s nevhodným chováním, doteky a poznámkami o tom, že moje účast na projektech bude „především vizuální“. Trochu mi vadí, když se staví do protikladu kultura znásilnění a tradiční slušné vystupování a etiketa. Moji násilníci měli dokonale vyžehlené košile a skvělé vystupování, vytvářeli vždy perfektní společenský dojem. Oháněli se mravními argumenty a tradicí, často jen proto, aby mě mohli izolovat od lidí a v ústraní ponižovat. Postupně vnímám i určitou odpovědnost oběti za to nenechat si ubližovat, vyhledat odbornou pomoc, využít všechny sociální vazby k tomu, aby se dostala z toxického vztahu.
Tereza Jiroutová Kynčlová (vysokoškolská pedagožka)
Poprvé se to odehrálo na začátku osmdesátých let, zatím poslední obtěžující incident jsem zažila letos v březnu. Popíši tedy tyto dvě zkušenosti a chci (pokolikáté už) věřit, že se z nich teď s #MeToo stanou dva (tentokrát už) fixní póly doposud stále se posunujícího kontinua; mezi těmito body je totiž nepočítaně dalších verbálních útoků s explicitním sexuálním podtextem a také několik útoků fyzických. Většina z nich se odehrála, když jsem v průběhu studia pracovala na volné noze jako tlumočnice, učitelka jazyků a překladatelka. V současnosti se otázka mocenských hierarchií a genderová problematika otiskují do mé práce na akademické půdě; věnuji se jim v oblasti kulturních reprezentací, literární teorie a postkolonialismu.
1) Píše se rok 1982, jsou mi čtyři roky a rodiče mě vodí na dětské plavání. Zatímco si nás osm dětí osvojuje první tempa, naše mámy a tátové čekají onu třičtvrtěhodinu v šatně. Nepamatuju si, zda na sobě máme při plavání plavky (dětská nahota není tou dobou téma), rozhodně je však nemáme, když se plavčík-učitel ve sprchách pečlivě přesvědčuje, zda jsme se před vstupem do bazénu dobře umyly. Když nás namydlí mezi nohama, vždycky to příšerně štípe. Nemůže za to však mýdlo.
2) Je první březnová neděle, mám narozeniny. Manžel i syn mají angínu a u měsíční dcery mám podezření na zápal plic. Od včerejška silně kašle a dusí se. Beru kočár a spěchám na autobus do Motola, musíme bezpodmínečně na pohotovost. Celé tělo mě po porodu ještě bolí. Jdu přes přechod, stojí u něj muž v mém věku. Když ho míjím, otočí se a začne na mě volat: „Co kdybys mi ho, ty kurvo, teď vyhulila, heh, ty kurvo, kurvo, kurvo!“ Teprve v tom okamžiku vidím, že mohutně masturbuje.
Tereza Stejskalová (kurátorka)
Se sexuálním násilím jsem se nejvíce potýkala jako celkem bezmocný a nepřipravený teenager. Byli to různí masturbující muži v dopravních prostředcích a v parcích, muži tisknoucí se ke mně v metru a podobně. Většinou jsem se nezmohla na reakci. Nepřišlo mi to tehdy jako něco divného. Většina mých vrstevnic se potýkala s něčím podobným, vyprávěly jsme si to jako zábavné historky. Bydlela jsem dlouho na sídlišti, brala jsem jako samozřejmé, že musím být opatrná, když se vracím pozdě domů. Mí tehdejší partneři mě většinou raději doprovázeli. Pokaždé to ale nešlo. Jednou jsem byla napadena. Bylo mi asi dvacet pět. Šel za mnou nějaký opilý muž, když jsem odemkla dveře od domu, vlomil se za mnou dovnitř a tam mě začal mlátit. Šel kolem nějaký člověk – nebyl to soused, snad nějaká návštěva – prosila jsem ho o pomoc, a on prostě prošel kolem a neudělal nic. Ten, který mě napadl, byl opilý, a nakonec jsem mu utekla. Pak jsem šla na policii, ale ti jen krčili rameny – působilo to na mě, že jsou na podobné situace zvyklí. Vyslali auto, nikoho nenašli. Když jsem studovala na FF UK, můj o dvě generace starší profesor mi začal posílat milostné emaily. Několik denně. Napsala jsem mu, že nemám zájem, že mám přítele. Pak už jsem mu neodpovídala. Jenže jsem s ním musela jednat ve studijních záležitostech – a to ještě několik let. Nebyla jsem jediná, koho oblažoval svou náklonností. Než jsem měla děti, stávalo se mi docela často, že mě nějaký muž plácl na ulici přes zadek. Vždycky jsem na ně začala křičet nebo nadávat, ale jen se smáli. Jo, cítila jsem se ponížená. Podobné zkušenosti jsou v naší společnosti zcela normální, můžu vlastně mluvit o štěstí, znám mnohem horší případy. Mám dvě dcery. Budou si muset tímhle vším taky projít?
anonymní (produkční)
Když jsem pracovala jako asistentka produkce na natáčení filmu, vedoucí produkce (můj nadřízený a zároveň můj bývalý učitel ze školy, který mi tu práci dohodil), mě různě poplácával, objímal mě a nabízel mi, ať si mu sednu na klín. Když jsem se vůči tomu ohradila, tak přestal, ale vzal si mě stranou, aby se mě zeptal, jestli nejsem lesba. Tento pán mě poslední den natáčení vezl autem a prohlásil, že už mi tikají biologické hodiny a že by mi nabídl, že mě oplodní. Aby to nebylo málo slizké, dodal ještě, že je škoda, že se mi při vyslovení té nabídky nemohl dívat do očí – musel dávat pozor na křižovatce. Není to sice pro obtěžování relevantní, ale uvedu ještě, že se jednalo o pána v důchodovém věku. Byla bych si i stěžovala, ale nebylo komu – nad vedoucím produkce byli jen producenti z Německa, se kterými jsem nepřišla do styku, navíc projekt zrovna skončil. Kdybych ještě studovala FAMU, obrátila bych se na školu, ale měla jsem zrovna dostudováno. Mimoto můj další kolega produkční prohlašoval před ostatními kolegy v kolektivu, že jsem dobrá čubička, a divil se, že se mi to nelíbí. Měl to být přece kompliment. Nebylo to pro mě nijak zvlášť traumatizující, ale bylo to prostě otravné. V porovnání s tím, jak mě šikanoval asistent režie a s jakým despektem se ke mně chovala unit manažerka, to vlastně moc nebylo. Byla jsem ale každopádně ráda, když projekt skončil.
Olga Słowik (bohemistka, překladatelka)
Se sexuálním násilím a/nebo obtěžováním jsem se ve svém životě setkala vícekrát a na základě vlastních zkušeností jsem si uvědomila, jak zdánlivě nevinné vtipy či blbé komentáře přispívají k násilí a ubližování. Během aktu znásilnění jsem totiž od svého tehdejšího partnera slyšela věci, které v rámci vtipů opakují mnozí (a mnohé) z nás: „když žena říká ne, myslí ano“, „já vím, že to chceš“, „no tak, přece všechny ženy jsou masochistky“… a to všechno proložené četnými vulgarismy. Nejsmutnější na tom je, že můj násilník by asi ani dnes nepřiznal, že to, čeho se dopustil, bylo znásilnění. Asi je stále přesvědčený, že věděl, co chci, že mé protesty, pokusy zachránit se a těch několik slz byla jenom hra, která mě rajcovala. Je dokonce pravděpodobné, že teď tento text čte. Dokáže si před sebou samým přiznat, že píšu o něm?…
Také v profesním životě jsem se se sexuálním obtěžováním mnohokrát setkala. Například jako lektorka polštiny – a překvapivě především když jsem učila menší skupiny studentů (2–4 muži), nikoliv individuální hodiny (když odhlédneme od komentářů, jak mi to dneska sluší). Nejotřesnější byla skupinka čtyř mladých mužů před třicítkou, kteří nejenže nahlas komentovali můj vzhled, ale také se pravidelně předstihovali ve vymýšlení sprostých vtipů a dotazů týkajících se toho, co mám rada v posteli. Samozřejmostí byly otázky, jak se polsky řekne „šukat“, „kouřit“ apod. Když jsem se rozhodla, že tu skupinu učit přestanu, jazykovce, pod kterou se firemní kurz konal, jsem doporučila kolegu, který by mohl za mě kurz převzít. Všechno už bylo dohodnuto, ale na poslední chvíli studenti mému šéfovi zavolali, že to bohužel nepůjde, protože chtějí, aby je učila mladá atraktivní žena, nikoliv muž.