Z veřejných rozpočtů jde skandální částka na nesmyslnou a nebezpečnou činnost – skoky na lyžích. Přestože na lyžích prakticky nikdo neskáče, mají skokani vlivnou lobby a jsou schopní každý rok vysát z veřejných rozpočtů neuvěřitelné dva miliony korun, ale často i víc. Peníze k nim tečou zejména přes armádu a ministerstvo školství a tělovýchovy, každopádně vždy z kapes daňových poplatníků. Přitom u nás skáče asi osm dětí mezi šesti a čtrnácti lety, z nichž většina navíc dostane s věkem rozum a „věnuje se raději vzdělání“, jak si nedávno postěžoval v rozhovoru trenér mládeže Jakub Jiroutek.
Nepatrná skupina skokanů je ale kvůli penězům schopná proniknout i do parlamentu. A tam brát jiným. Přitom se nezastaví před ničím. Co je pro ně rovnost žen a mužů oproti několika absurdně dlouhým lyžím, nehodícím se k ničemu jinému než k létání? Co je pomoc obětem domácího násilí oproti švýcarským kombinézám za 550 euro?
Pokud se na můstcích nekoná žádný závod, což je maximálně jednou ročně, nemají žádné využití a tiše „tvoří dominanty“ – zkrátka proto, že jsou obří a na kopci.
Argument, že skákání na lyžích má spoustu fanoušků a přináší lidem radost v případě tohoto sportu neobstojí. Nemá a nepřináší. Jedná se o jeden z mála sportů, který je v televizi ještě nudnější než curling, baseball nebo golf. Kamera zabírá dvě minuty nervózně se drbajícího chlápka, pak se díváme, jak deset vteřin jede ve strnulé poloze po můstku rovně dolů, dalších deset vteřin letí a následující tři minuty kouká, kolik mu za to dá porota bodů.
Samozřejmě se dá tvrdit, že repetitivní činnost oživuje divákům čekání na pád mužů v kombinéze. A právě v tom Češi v poslední době vynikali. Ale musí to být nutně našinec? Nestačí se bavit nad kotrmelci borců jiných zemí, například neoblíbených Rakušáků, kteří cpou do skoků čtyři miliony eur ročně? Popřípadě rovněž neoblíbených Němců nebo Italů, kteří taky nemají rozum a jakožto zkažení Zápaďané dotují i zcela bizarní a nesmyslné aktivity svých obyvatel?
Z veřejných peněz se to žije
Skokanské můstky jsou na rozdíl od sjezdovek, které mohou využívat všichni lyžaři, úplně k ničemu. V letních měsících se dají využít dlouhé schody jako pomůcka na táborech pro obézní děti, ale to je asi tak všechno. České skokanské můstky chátrají a je to dobře. Pokud se na nich nekoná žádný závod, což je maximálně jednou ročně, nemají žádné využití a tiše „tvoří dominanty“ – zkrátka proto, že jsou obří a na kopci.
Samozřejmě, že z veřejných peněz se žije dobře. To ví i skokan Jakub Janda. Důstojník české armády, který ale nikdy bojovat nebude, a nyní poslanec parlamentu za ODS vydělal minulý rok čtyři sta tisíc měsíčně v bonusech ze soutěží. Armáda mu k tomu (z našich daní) dává pravidelný plat a přisátý na veřejné rozpočty ve sněmovně bude nyní prosazovat ještě víc peněz na skoky na lyžích. Zatímco dotace na fotbal mají smysl třeba i v tom, že tento sport může dělat opravdu každé dítě bez ohledu na sociální původ, skákat na lyžích můžou jen děti, jejichž rodiče si mohou dovolit riskovat zmrzačení svých ratolestí tím, že jim každoročně nakoupí oblečení a vybavení za několik tisíc. A protože Janda argumentuje, že škrtat je „pravicové“, nechme tuto zábavu zemím, kde má většina rodin pro děti dost peněz.
To nejzajímavější, co se v oblasti skoku na lyžích v poslední době řeší, je regulace povolených centimetrů mezi rozkrokem na těle a rozkrokem kombinézy. Pár čísel navíc může znamenat i o deset metrů delší skok, a proto probíhají přísná měření, aby borcům dolní část kombinézy příliš neplandala.
Je načase přestat plýtvat penězi!