Foto Nikol Hoangová
Ostravské Kunčičky se mezi „vyloučené lokality“ počítají teprve krátce a rozhodně nejde o typické „ghetto“. Čtvrť naopak působí příjemně a dřív v ní panovaly čilé sousedské vztahy. Kunčičky jsou obklopené starou fabrikou, novou průmyslovou zónou a dvěma haldami, hromadami z vytěžené hlušiny. Přestože se tedy lokalita nachází v jednom z největších měst Česka, je zároveň izolovaná. Kombinace exekucí, bydlení v nestabilních podmínkách, obchodu s chudobou, diskriminace, nejisté práce načerno nebo života na dávkách zasáhla v devadesátých a nultých letech celé Ostravsko a zvlášť citelně i Kunčičky, kde dnes žijí převážně Romové. Pro politiky i média je pak snadné ukázat na jedno místo a tvářit se, že problémy tam vznikly samy od sebe.
Život „dole“ často znamená ztrátu jakékoli perspektivy a kontroly nad svým osudem. Kromě problémů jako exekuce a chudoba je tu také nuda – a týká se hlavně těch mladších. „Chytnout se party“ a pokazit si život dřív, než pořádně začal, je pro puberťáky ve vyloučené lokalitě až příliš snadné. Právě tohle motivuje dospělé v Kunčičkách, aby děti neponechávali osudu a něco pro ně udělali. I ve ztížených podmínkách a prakticky bez peněz se tady najdou lidi, kteří objevili v práci pro komunitu smysl života. I když tahají za ten nejkratší konec provazu, jejich aktivita zdola, bez dotací a zadarmo, má obrovský význam – pro děti i dospělé.
Street club Mongaguá: fotbal do každé lokality
„Sehnal jsem nějaké peníze a vyrazili jsme s klukama do Ústí na turnaj,“ popisuje začátek street clubu Mongaguá místní fotbalový trenér Jaroslav Horváth. „Náš Damián Mašek se stal nejlepším střelcem turnaje,“ dodává. Bývalý fotbalista Horváth (v žákovských kategoriích kopal i za Baník Ostrava) do té doby trénoval kluky v rámci místní charity. Když se ale charita zdráhala posunout projekt dál a zúčastnit se turnaje i mimo město, rozhodl se rozjet klub na vlastní pěst. „Vzal jsem do toho Ústí s sebou i partnerku, aby viděla, že dělat s klukama fotbal má smysl,“ dodává. Jeho taktika uspěla – fotbalově i u partnerky. Po účasti na turnaji organizovaném Lukášem Pulkem z Ústí nad Labem se Jardův tým stal jedním ze street klubů Mongaguá, kterých je po republice zatím pět a fungují pod hlavičkou kampaně UEFA Say No to Racism. První z nich založil před několika lety Lukáš Pulko v Ústí. Název Mongaguá je podle brazilského města, odkud pochází fotbalista Rodrigo Taverna, který síť klubů na začátku finančně podpořil.
Třináctiletý mistr republiky Robin prý chodí do školy rád. Kromě tělocviku ho baví i matematika. Podporu cítí od učitelky i od spolužáků. „Všichni mi tam fandí,“ říká. „Má tam holku,“ doplňuje jeho táta a trenér.
S několika street kluby ale Horváth a Pulko nekončí. Příští rok by rádi založili romskou fotbalovou unii a rozšířili svůj model po celém Česku. Jejich snem jsou fotbalové akademie ve všech vyloučených lokalitách po republice. Aby podobnou šanci jako kluci v Kunčičkách, Ústí nebo Jablonci měli všude. Jardův tým je sportovně úspěšný, na turnaji u Prahy jeho svěřenci dokonce porazili stejně staré kluky ze slavného pražského klubu, který nechtějí jmenovat. „Myslel jsem, že ten trenér zmlátí úplně všechny, jak svoje, tak naše kluky. Řval na ně: ,Porazila vás parta cigošů!‘. A je to pochopitelný, oni mají ty nejlepší podmínky, my máme pár balonů,“ vzpomíná Jarda.
Mongaguá z Kunčiček trénuje přes zimu každý čtvrtek v tělocvičně na místní základce, přes léto pak několikrát týdně venku. „To je tady tradice, hrajeme na plácku mezi domama. Přijde, kdo chce, a může se přidat,“ říká Jarda. Než začal trénovat, jeho budoucí svěřenci chodili hrát za tým napojený na místní charitu a pořád prohrávali. „Já jsem to nechápal, ti kluci hráli perfektně, ale dostávali v utkáních deset nula. Tak jsem šel na zápas, řekl jsem jim v poločase, jak hrát, že někdo musí zůstat v obraně, a tak nakonec vyhráli pět čtyři. Potom jsem je začal trénovat,“ popisuje svůj trenérský začátek, který vyústil v rozchod s charitou kvůli odlišným představám o fotbalu. „Jim to bylo jedno, jak kluci hrajou, stačilo jim, když přišli na trénink. Já fotbal beru vážně,“ říká. Na svém kontě má tým Mongaguá kromě skalpu pražské Sparty i další úspěchy, na turnaji v Povrlech se hoši z Kunčiček potkali i se stejně starými fotbalisty slavného německého klubu Hertha Berlin. Kluci z ghetta prohráli o jediný gól. „Bez podpory rodičů by to ale nešlo. Svoje děcka podporujou, jak to jen jde. A nejen finančně,“ říká Horváth.
Trénovat mistra republiky
Čtrnáctiletý Marek a třináctiletý Robin z ostravského boxerského klubu Boxing King získali letos ve svých váhových a věkových kategoriích titul vicemistra a mistra republiky. Jejich klub přitom funguje pouhý rok a vedou ho tři tátové, kteří teprve nedávno získali nejnižší trenérskou licenci a boxovat se sami teprve učí. Stejně jako část jejich svěřenců pocházejí z Kunčiček. Trénují třikrát týdně. Celý provoz oddílu platí ze svých dělnických platů. Jejich odchovanci jsou přesto nebývale úspěšní – kromě Marka a Robina má šanci stát se další hvězdou klubu jedenáctiletý Mário, který po pouhém roce trénování vyhrál svoje první dva zápasy.
Prvotní motivace trenérů Patrika Horvátha, Davida Tokara a Reného Pokuty byla podobná jako u Jaroslava Horvátha. Spočívala především ve snaze ochránit svoje děti před vlivem ulice, kde se „dneska naučí akorát brát drogy, které vládnou světu víc než alkohol“, jak říká Patrik. Před čtyřmi roky proto začali vodit svoje kluky do boxerského oddílu do Sokola ve Vítkovicích. Když měli místo v autě, vzali i další děti z lokality a většina z nich boxu propadla už na prvním tréninku. Oddíl, kam jezdili, ale po třech letech skončil a umístit talentované romské boxery do jiného oddílu se nepodařilo. Jejich otcové se proto rozhodli založit si vlastní sportovní klub a v podstatě bez jakékoli předchozí průpravy si udělali trenérský certifikát. „Nás ten box od začátku bavil stejně jako kluky. Na každý trénink jsme se dívali, a tak jsme odkoukali, jak se to dělá. Museli jsme získat licenci, vyřídit papírování kvůli založení vlastního oddílu a zatím to zvládáme. Samozřejmě na nějakou složitější techniku si zveme ještě jiného trenéra,“ vykládají.
Kolem dvacítky dětí ze dvou vyloučených lokalit se schází v rekonstruované škole v Ostravě-Radvanicích. Z Kunčiček, vzdálených necelou půlhodinu, svážejí děti přímo trenéři a docházejí sem také malí sportovci z Trnkovce, který je další z celkem patnácti ostravských vyloučených lokalit. Trénink trvá hodinu a půl a děti jsou rozdělené do dvou skupin podle věku a výkonnosti. Menší děti se občas utíkají schovat do šaten, případně – pokud se dostanou mimo dozor trenérů – jen tak pobíhají po tělocvičně. Starší děti se soustředěně věnují tréningu.
Asi to děláme dobře
„V práci jsem od šesti, domů přijdu ve čtyři, dám si sprchu, jdu trénovat a když večer přijedu domů a konečně si sednu, tak si říkám – ,a zítra kurva znova‘,“ popisuje David s úsměvem svoje dny zasvěcené malým boxerům (a jedné boxerce). Tréninky jsou v pondělí, v úterý a ve čtvrtek, ve středu se chodí na společné sparingy s dalšími ostravskými kluby a o víkendech se většinou jezdí na zápasy. „Tak doufám, že mi jednou poděkuje a nedá mi jen jednu na bradu,“ říká David, otec malého mistra republiky, Trénování ale přináší osobní uspokojení i jemu: „Tak asi to děláme dobře, když nám kluci vyhrávají.“ Snaha dostat je z ulice se během pár let proměnila v reálné sportovní ambice, byť za znevýhodněných podmínek a takřka bez prostředků.
Co se týče plánů, rádi by, aby oddíl vydržel minimálně ještě deset a pokud možno i padesát let a aby ho v budoucnu převzaly jejich děti, které by pro další generaci dělaly to samé co teď oni. Přáli by si, „aby k nám chodily i bílý děcka a nebyli jsme jenom klub z vyloučené lokality“. Momentálně mají problém především s penězi. Zatím jde takřka všechno z jejich kapes a kromě příspěvků od rodičů malých boxerů nemá klub žádný pravidelný příjem. Boxerky, pronájem tělocvičny, tejpy, boxerské pytle, „zuby“ a další vybavení spolkne většinu toho, co mají. Patrik, který získal titul mistra ČR, nemohl letos jet na mistrovství Evropy do Rumunska. Náklady na účast – 35 tisíc korun – si oddíl nemůže dovolit. Finanční plán pro příští rok je jasný: zajistit peníze na cestu mistra republiky na mezinárodní scénu a umožnit všem klukům, kteří na to budou připravení, co nejvíc soutěžních zápasů.
Úspěchy ve sportu, vyznamenání ve škole
„Fotbal pro nás není jenom hra,“ říká Jarda z Mongaguá, a totéž platí v případě boxu. Trenérům jde i o známky ve škole. chování a celkové zlepšení života svých svěřenců – a tím snad i jejich šancí do budoucnosti. I když zejména David vidí budoucnost svého syna v tom, že bude profi boxer, všichni si uvědomují i nutnost toho, „aby kluci nevyvedli nějakou pitomost“. Také v tom je sport, který pro děti i pro teenagery z Kunčiček nabízí často jedinou alternativu k poflakování se venku nebo vysedávání doma, velice úspěšný. „Máme pět vyznamenání a ani jednu dvojku z chování,“ chlubí se Jarda, který je v kontaktu se zástupkyní ředitele školy, v jejíž tělocvičně Mongaguá trénuje. Sama zástupkyně ho čas od času osloví, pokud se někomu začnou zhoršovat známky nebo chování. Obvykle se ukáže, že dotyčný polevil i ve fotbale.
Roman s Davidem kladou velký důraz i na to, že jejich svěřenci nesmí box za žádných okolností použít k vyvolávání bitek na ulici nebo ve škole. Kdo by porušil pravidla a například by nechodil do školy, musel by se s boxem rozloučit. Třináctiletý mistr republiky Robin ale podle svých slov chodí do školy rád. Kromě tělocviku ho baví i matematika. Podporu cítí od učitelky i od spolužáků. „Všichni mi tam fandí,“ říká. „Má tam holku,“ doplňuje jeho táta a trenér. Robin čas venku skoro netráví, víkendy i odpoledne věnuje boxu. Fotbal i box pro kluky znamená také společné cestování a zážitky v partě. „Když jsme jeli prvně do Ústí, spousta kluků se podívala poprvé v životě mimo Ostravu,“ říká Jarda. Kluci navíc na turnajích získali i kámoše z jiných koutů republiky. „Teď si píšou, na turnajích si fandí a zvou se na turnaje. To je přece princip integrace, ne?“ zakončuje Horváth.
Aktivní obyvatelé a věci veřejné
Fotbal a zvlášť box se týká jen malé části dětí z Kunčiček. Byť to není úplně nezbytnou podmínkou, důležitá je pro malé sportovce podpora od rodičů, jak finanční, tak morální. Té se všem dětem nemusí dostávat v potřebné míře. V rodinách s více dětmi může být problém dát dohromady peníze na pravidelné měsíční příspěvky nebo platit zájezdy na turnaje. Aspoň nějaké akce pro všechny děti se snaží v Kunčičkách organizovat takzvaní aktivní obyvatelé. „Aktivní obyvatelé“ je termín komunitních pracovnic pro lidi z lokality, kteří se podílejí na organizaci veřejných událostí a snaží se vystupovat na jednáních s místními organizacemi a institucemi, např. Diecézní charitou ostravsko-opavskou, Úřadem městského obvodu Slezská Ostrava nebo Residomem (firmou, které patří většina bytů v lokalitě – jedná se o bývalé RPG byty, ještě předtím byty OKD, které v minulých letech zprivatizoval Zdeněk Bakala). Díky spolupráci se podařilo vymalovat některé vchody, vybudovat a zlepšit prostranství před domy a z iniciativy komunitního sdružení v horních Kunčičkách prosadit vybudování dětského hřiště.
V Kunčičkách působí tři komunitní pracovnice, které podporují místní aktivní obyvatele a obyvatelky v oblasti vzdělávání či organizace. Jedna malá pobočka pro komunitní práci se nachází v horní i v dolní části Kunčiček. Myšlenka komunitní podpory vychází jednoduše z toho, že lidé přímo z lokality jsou sami největšími odborníky na to, co v lokalitě chybí, co v ní potřebují, a co naopak nepotřebují vůbec.
Aktivní obyvatele získali díky své činnosti v ulicích postavení nejen u sousedů, kteří se na ně obracejí s dotazy ohledně jednání s úřady, ale i u lokálních politiků a úředníků. Po vybudování dětského hřiště je v plánu i výstavba malého fotbalového hřiště. Při jednání o hřišti s úřady je výraznou figurou i Jarda Horváth z Mongaguá. Boxeři z Boxing King zase využili pomoc komunitních pracovnic při potřebném papírování během zakládání spolku, se kterým si ze začátku nevěděli rady. V horních Kunčičkách se zapojily i aktivní občanky z nejmladší generace, které přinášejí nové impulsy a komunitní podpora jim umožňuje pokusit se uskutečnit svoje nápady.
Zdola a navzdory
„Vyjednávání s úřady, boj za svoje práva a dobrovolná komunitní činnost, to jde ruku v ruce,“ vysvětluje komunitní pracovnice Růžena. Minimálně na místní úrovni zvyšují podobné akce schopnosti komunity mluvit za sebe prostřednictvím aktivních občanů a občanek přímo z lokality. To samé se daří i sportovním trenérům. Jardův požadavek, aby v Kunčičkách radnice Slezské Ostravy postavila hřiště, politici kvůli jeho popularitě a úspěchům nemůžou zcela ignorovat. Fotbal z Horvátha udělal pro místní politiky, zástupkyni ředitele školy, ale třeba i pro novináře relevantního partnera, kterého musí brát vážně. Překonávání překážek, které se objevují při snaze dosáhnout cíle – jako třeba poslat kluka na mistrovství Evropy –, znamená zároveň získávání dovedností, které se hodí i v dalších oblastech a jsou nezbytné i pro zlepšení života ve vyloučené lokalitě a emancipaci Romů. Malá dotace na sport nebo jinou aktivitu může mít mnohem lepší výsledky než dražší akce organizované úředníky, politiky nebo specialisty na sociální politiku shora. Spousta lidí v Ostravě-Kunčičkách ukazuje, že mají potenciál i nápady a že dokážou i přes obtížné podmínky zlepšovat život svůj, sousedů a zejména svých dětí.
Autor je redaktor Alarmu.