Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak zastavit sexuální obtěžování a šikanu na pracovišti?

Přinášíme rozhovor s americkou autorkou Barbarou Ehrenreich, která se věnuje podmínkám v nízkopříjmových zaměstnáních.

Americká novinářka a spisovatelka Barbara Ehrenreich se dlouhodobě zabývá pracovními podmínkami ve Spojených státech. Zaměřuje se především na nízkopříjmová zaměstnání a upozorňuje, že lidé v takovýchto pracích jen těžko pokrývají základní životní náklady. Problematice se věnovala například v dlouhodobém investigativním projektu, kdy se nechala zaměstnat v řadě nejhůře placených prací v Americe a o svých zkušenostech poté napsala knihu.

Před několika týdny se Ehrenreich vložila do debaty o sexuálním obtěžování v zábavním průmyslu následujícím tweetem:

„Naše současná diskuze o sexuálním obtěžování je žalostně třídně zkreslená. Moc se bavíme o herečkách a málo o hotelových pokojských.“

Požádala jsem ji, aby vysvětlila, jakou debatu bychom podle jejího názoru měli ve veřejném prostoru vést.

Měla jste při psaní svého tweetu na mysli nějaký konkrétní případ, kterému doposud nebyla věnována pozornost?

Nabízí se případ hotelové pokojské, která vznesla obvinění proti Dominiquovi Strauss-Kahnovi. Měla jsem ale také na mysli čísla, ke kterým došly odbory pokojských v Chicagu. Podle jejich zjištění téměř šedesát procent hotelových pokojských tvrdí, že byly během své práce sexuálně obtěžovány. Vejdou například do pokoje, kde se ocitnou samy s mužem, který na ně něco zkouší nebo je záměrně nahý. To je docela běžné.

Druhou kategorií pracovnic, o které bychom se měli bavit, jsou číšnice. Ty si musí v podstatě neustále zvykat na to, že někdo bude komentovat jejich tělo. Mám s tím i osobní zkušenost. Pracovala jsem jako domovnice, když jsem psala knihu Nickel and Dimed, a vydělávala jsem šest dolarů za hodinu. Zamlada jsem ale dělala i číšnici. Byla jsem tehdy daleko hezčí – ačkoliv si nejsem jistá, že by z toho mělo něco vyplývat. Dělo se to v podstatě pořád. Nejhorší je samozřejmě plácání po zadku. Číšnice si pak mezi sebou říkají, na koho si dát pozor, nicméně pořád je to bráno prostě jako součást této práce. Obzvlášť pokud chcete dýško.

Myslím, že nadešel čas, abychom přesunuli pozornost od celebrit k samotným strukturám, jinak se nestane nic.

Další věc, o které bychom měli začít mluvit, jsou každodenní případy obtěžování, které ale nesplňuje kritéria sexuálního obtěžování na pracovišti. Psala jsem o tomto tématu ve své knize This Land is Their Land, konkrétně o případu obchodní společnosti, která motivovala své zaměstnance, kteří nesplnili cíl, tím, že jim dávala na zadek. Postavili je prostě do čela místnosti a řezali je velkým pravítkem. Jedna žena s tím šla k soudu, ale soud rozhodl, že se o sexuální obtěžování nejednalo, protože se tak dělo mužům i ženám bez rozdílu.

Psala jsem i o jiném zaměstnavateli, který prováděl na málo produktivních zaměstnancích takzvaný waterboarding. Jako součást motivačního tréninku byl obchodník držen vzhůru nohama a do nosu a úst mu nalili vodu. Můžou s vámi prostě dělat, co chtějí, a pokud si potřebujete práci udržet, budete zkrátka zticha.

Jde tedy o širší problém než „jen“ o sexuální obtěžování…

Ano, zažila jsem i jiné druhy obtěžování, které nebyly sexuální, ale pěkně frustrující a bolestivé. Když jsem dělala číšnici, nechal mě můj šéf vycídit celou podlahu, která byla dost velká, malým smetákem, takže jsem musela tuhle činnost vykonávat daleko déle, než bylo nutné. Bolela mě z toho celá záda. Jiný můj nadřízený se na mě zase rozčílil, když jsem byla příliš přátelská na člověka, co myl nádobí – snažila jsem se mu pomoct s angličtinou, protože to byl český imigrant. Byla jsem tehdy potrestána prací přesčas, musela jsem míchat salátový dresink a doplňovat piksly od kečupu celou noc. Zaplaceno jsem za to samozřejmě nedostala, protože to bylo po konci mojí směny. Nemohla jsem ani jít domů, takže to de facto bylo, jako bych zůstala po škole.

Můžeme si asi domyslet, že se situace po finanční krizi v roce 2008 jenom zhoršila, protože se každý bojí, že svoji práci ztratí.

Ano, nejspíš máte pravdu.

Proč si tedy myslíte, že se těmto případům sexuálního obtěžování dostává tolik pozornosti právě v případě celebrit? Proč je tady najednou tolik zájmu o ně, a nikoli o tyto každodenní zkušenosti?

Já myslím, že víte proč. Když pracujete jako novinářka, tak víte, že celebrity prodávají. Díváte se na všechny ty ženské celebrity, které teď obviňují Harveyho Weinsteina a dodávají celému tématu zvláštní lesk. Je to senzacechtivost. Pokojská v hotelu nikoho ze židle nezvedne, stejně jako všichni špatně placení zaměstnanci, které šikanuje jejich šéf.

Není tady ale šance, že pozornost, kterou celebrity k tomuto tématu připoutávají, se nakonec nemůže dostat právě i k těmto lidem a změnit prostředí pro všechny ženy?

Určitě. Myslím ale, že nadešel čas, abychom přesunuli pozornost k samotným strukturám, jinak se nestane nic. Ohledně celebrit jsem si jistá, že se objeví ještě mnoho kauz. Nastal ale čas posunout se dál a ukázat, že existují další takové případy, které se dějí vaší sestře, dceři nebo vaší ženě na místě, kde pracuje. A že to je docela běžná záležitost.

Jedna z veřejných debat, která už probíhá, se týká prostředí, jako je Hollywood nebo vysoká politika, kde se ženy stávají kořistí mužů docela snadno. Jak bychom tedy měli uvažovat o pokojských nebo číšnicích, jejichž povolání jsou obzvláště náchylná k sexuálnímu obtěžování?

Problém je, že tyto ženy často pracují samy a nemají zázemí, na které by se mohly spolehnout. Potřebujeme tedy feministické hnutí, které to změní a bude fungovat jako zázemí, kde se za sebe tyto ženy mohou postavit a mluvit o podmínkách, v nichž pracují. Dobrým příkladem je tady Národní aliance pomocnic v domácnosti. Pomocnice v domácnosti jsou totiž snadno zranitelné. Úkolem je ujmout se žen, které často pracují samy, v domovech jiných lidí, kde v takových případech neexistují žádní svědci, a pomoct jim se kolektivně organizovat. V tuto chvíli musíme využít momentum, které vzniká společně s dalšími případy obtěžovaných celebrit, abychom mohli mluvit o ženách, které pracují s mopem a vysavačem a čelí těmto situacím daleko častěji.

Zdá se, že zákon je v těchto případech krátký. Jaké je tedy řešení tohoto každodenního obtěžování?

Spočívá patrně v odborech. Většina lidí nemá na svých pracovištích žádná práva. Pokud jste součástí dnešních odborových organizací, je to trochu lepší, ale potřebujeme, aby odbory byly mnohem silnější. Potřebujeme se dostat do situace, aby se takovéhle případy běžně nahlašovaly a zaměstnavatelé byli konfrontováni. Právě proto tu mají být silné odbory.

Z anglického originálu Barbara Ehrenreich: Worker Abuse Is Rampant, and Sexual Harassment Is Just the Start, publikovaného na stránkách magazínu Slate, přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image