Foto: Ralf Roletschek ©, Wikimmedia commons, CC BY 3.0
Při nedávné volbě byla novou děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy zvolena Alice Němcová Tejkalová, vedoucí Institutu komunikačních studií a žurnalistky. V roce 2015 se ale Němcová Tejkalová podílela na publikační činnosti v takzvaných predátorských časopisech. V čem je tato praxe problematická a co vypovídá o stavu české vědy, komentují politoložka z Institutu univerzitních studií ve Vídni Anna Durnová a Ondřej Slačálek z Ústavu politologie FF UK.
Podíleli jste se na otevřeném dopisu vyzývajícím rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimu, aby nejmenoval děkankou Fakulty sociálních věd Alici Němcovou Tejkalovou, která se dopustila pochybných publikačních praktik. Dopis podepsalo už více než tři sta domácích i zahraničních vědců. Co konkrétně vás k účasti na této akci vedlo?
Anna Durnová (AD): Asi nás k tomu vedlo každého něco trochu jiného, ale sdílíme rozhořčení, které se netýká pouze konkrétní fakulty a osoby Dr. Němcové Tejkalové, ale celé situace. Přesněji jde o to, že někdo, kdo se vědomě nebo nevědomě účastnil pochybných vědeckých praktik, a tím nedodržel standardy vědecké praxe, je odměněn vedoucí funkcí na nejlepší české univerzitě. Jako obzvláště problematickou jsem pak vnímala reportáž v Respektu, která odhalila postfaktické pozadí celé kauzy. Provinění vůči něčemu, co by mělo být ve vědě naprosto samozřejmé, se stává v této reportáži jen názorem, proti kterému stojí jiný názor. To, jestli budu nebo nebudu aplikovat vědecké standardy, je jen pohledem na věc. To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že situace je vážnější, protože odráží celkové klima české veřejné diskuse.
Aféra s predátorskými časopisy ve výsledku vede k paušálnímu znevěrohodňování časopisů ze střední a východní Evropy nebo chudých zemí.
Ondřej Slačálek (OS): Slova o publikacích, „predátorských časopisech“ a podobně mohou znít pro lidi mimo akademickou sféru hodně odtažitě, jako povídání z jiného světa, kde jsou lidé kdovíproč podivně přecitlivělí na to, jak a kam píší. Publikace výzkumů jsou ale klíčové médium nejen pro samotné vědce. Přidělují se na jejich základě nemalé prostředky na vědu ze státního rozpočtu. Fingování vědeckých výsledků a celý sektor časopisů, který je imituje, jsou podvod, podobný třeba tištění falešných peněz. Hloubku tohoto podvodu ukázal Wadim Strielkowski, letitý zaměstnanec FSV UK, který chrlení článků do predátorských časopisů pojal v bohatýrském měřítku, vydal jich během pár let mnoho desítek, některé pak citoval v jiných textech, jež psal pod pseudonymem Emily Welkins s vymyšlenými afiliacemi k prestižním univerzitám. Z odhalení „upíra z Fakulty sociálních věd“ se před dvěma lety stal i veřejný skandál, který fakultu a celou univerzitu velmi poškodil a otřásl důvěrou řady lidí v akademické instituce – jak asi fungují, když se tam toto může dít? Alice Němcová Tejkalová vydala tři články v pochybných časopisech s tímto baronem Prášilem české vědy a jeden další sama. Účastnila se tedy podvodu, otázkou je jen to, zda vědomě, či nevědomě. Při kvalitě oněch článků lze jen těžko věřit, že by je opravdu pokládala za normální odborné texty. Ale ať tak či tak, je podle mého názoru podobné selhání jen těžko slučitelné s řídící funkcí.
Překvapilo mě, že po odhalení skandálu zůstala ředitelkou Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, a dokonce členkou kolegia rektora, nejvyššího orgánu Univerzity Karlovy. Myslím, že to bylo velké selhání univerzity. Došlo k bizarní situaci: Strielkowského spoluautorka rozhodovala o Strielkowského kriticích. S očekávatelným výsledkem: řada jich dnes na onom institutu nepůsobí. Jestliže se stejný člověk má stát děkankou Fakulty sociálních věd, bylo třeba se ozvat. Nejde o nic osobního – tu paní osobně neznám, je klidně možné, že skutečně jen naletěla podvodníkovi, což se může stát. Každý dělá chyby. Děkance fakulty se stovkami zaměstnanců a tisíci studentů, která bude rozhodovat o stovkách milionů, by se ale něco takového pouhých pár let před nástupem do funkce stát prostě nemělo.
V čem přesně spočívá podvodná činnost predátorských časopisů?
AD: Vědecké publikace jsou výsledkem určitého bádání. Jsou reprezentací tohoto výsledku ve smyslu, že ho komunikují vědecké komunitě, která nebyla přítomna sběru dat, experimentu či vědecké praxi, jež k tomuto výsledku vedla. Metoda musí být v publikaci perfektně vysvětlena a opoznámkována. To zaručuje recenzní řízení, v němž jiní odborníci v oboru svým posudkem zaručují, že je komunikovaný výzkum natolik srozumitelný a věrohodný, že si ho autor prostě „nevycucal z prstu“. Poslední dobou navíc mnoho odborných časopisů v sociálních vědách přistupuje i k novému opatření: k vědeckým studiím požadují jako apendix výtah z výzkumných protokolů či podrobný popis dat. Apendix není určen k publikaci, ale má recenzentům osvětlit, jak autor k výsledku dospěl. Ovšem velká část výsledku záleží na morální integritě vědce, který se zaručuje, že má vše řádně podložené, že dostatečně reflektoval svoji metodu a její limity. Jsou samozřejmě časopisy lepší a horší, některé třeba trochu přimhouří oko. A pak jsou časopisy, které se vůbec nepodílí na komunikaci vědeckých výsledků, jde jim jen o poptávku po splnění publikačního zářezu. To jsou predátorské časopisy: publikují vědecky nepodložené výstupy jen proto, aby autoři sbírali publikační body. V podstatě reagují na klasický model poptávky a nabídky: vědci potřebují publikace do životopisů, tak jim pro to vytvoříme prostor, když zaplatí třeba čtyři sta dolarů. Parazitují na vědě, ale samy ji netvoří.
Není tento systém pro instituce ale tak trochu výhodný? Nad pochybnou kvalitou lze přimhouřit oči, hlavně že z toho jsou body. Mohlo k něčemu podobnému dojít i v případě Němcové Tejkalové?
OS: Nechci spekulovat o motivacích vedení fakulty. Stejně tak bych nerad, aby to skončilo v rovině morální štvanice na jednu osobu. Kdyby skutečně uznala chybu a zůstala řadovou učitelkou nebo vědkyní, bylo by na místě, aby dostala druhou šanci. Nejde o osobu, jde o roli – na místo děkanky musí být jisté nároky, má ztělesňovat hodnoty fakulty. Zároveň máte pravdu, celou záležitost si nejde odmyslet od atmosféry extrémního tlaku na publikace, tzv. kafemlejnku, který vytvořil určité klima. Na FSV je také znám případ údajných vědeckých monografií, ve skutečnosti studentských diplomových prací, které byly z Institutu ekonomických studií jak na běžícím páse odesílány do pochybného nakladatelství, a fakulta za ně potom inkasovala finanční odměny. Ale rozhodně to nebyla věc jedné fakulty a už vůbec nechci vytvářet dojem, že by právě tato fakulta byla nějak „shnilá“. Působí zde mnoho vynikajících vědců i kateder a ostatně i mediální studia a ekonomie mají právem dobré jméno.
Je tedy záležitost kolem nové děkanky FSV výsledkem širšího trendu kvantifikace ve vědě, tedy potřebě měřit veškeré výsledky čísly? V takové situaci se množství publikací stává podstatnějším než jejich kvalita.
OS: Ten problém je skutečně systémový. Dobře to vystihl Petr Kratochvíl, který na protest proti děkanství Alice Němcové Tejkalové odešel z vědecké rady FSV UK. Už před časem napsal, že se nelze pohoršovat nad predátorskými časopisy, a zároveň vnímat výzkum „jako stroj na inovace a zisk“, protože predátorské publikace „jsou důsledkem právě této logiky“.
AD: Už řadu let existuje ve vědě mantra „publikuj nebo zhyň“. Český systém hodnocení vědců a vědkyň kvantifikaci podporuje tím, že instituce inkasuje za publikace svých pracovníků peníze. I proto se nyní diskutuje a zavádí systém nový. Celkově by se dalo říct, že etika dobré vědecké praxe má tři dimenze: na prvním místě je už zmiňovaná morální integrita vědce, kterou nemůže nic nahradit; pak je tu úroveň recenzního řízení u publikací či u grantových přihlášek, při výběrových řízeních a podobně; a nakonec tu máme ještě celkový institucionální rámec, tedy to, jak funguje podpora výzkumu obecně nebo jakým způsobem jsou dobří a špatní vědci hodnoceni. Pokud tyto tři články nefungují, dochází k úpadku vědy. V sociálních vědách navíc dochází i k tomu, že přestáváme být legitimní, protože se dostáváme na úroveň názorových komentářů v Echo24.
Rektor Univerzity Karlovy obavy o kvalitu vědy na FSV nesdílí. V reakci na váš dopis zpochybnil, že by publikační činnost v predátorských časopisech byla nutně neetická.
AD: Myslím, že si nad tím trochu myje ruce. Pomáhá si globalizovanou vědou, přiznává, že skutečně existuje takové množství časopisů a univerzit, že zorientovat se v tom, kdo má jak dobrý životopis, je obtížné. Postoj vedení univerzity je nevrtat se v tom, nechat to být, považovat to za uzavřenou záležitost. To ovšem vysílá signál akademické obci, že ti, kdo vyzrají na pravidla, jsou na tom lépe, že jim to projde a mohou třeba i zaujmout nějakou vedoucí pozici, což jsme se snažili zdůraznit v následné odpovědi rektorovi Zimovi. To mě hrozně pobuřuje, protože takové obelhávání systému vidím i v jiných sektorech české společnosti, kde jsme si ještě nezvykli na to, že ten systém a instituce jsou naše, a když je budeme takto podkopávat a obcházet pravidla, tak se nám to vrátí. Třeba tím, že nás nikdo jako vědce nebude brát vážně.
OS: Domnívám se, že jde o celkovou krizi zodpovědnosti. Rektor se schovává za volbu senátu a jako by zapomněl, že k této volbě přispěl, když Němcovou Tejkalovou nechal ve svém kolegiu. Senát se schovává za anonymní volbu a v roli těch, kdo víří vodu, kazí univerzitě dobré jméno, se ocitáme my, protože na situaci upozorňujeme. Děkan Končelík bez jakéhokoli odůvodnění šíří hoax, že jde o mstu lidí, kteří díky Němcové Tejkalové už nejsou zaměstnanci FSV UK, a podobně reagují i další. Hodně mě překvapila neschopnost vést debatu věcně, a představa, že když někdo protestuje, musí za tím být osobní důvody. Jednak to není pravda, jednak to škodí demokratické kultuře, k níž spory patří.
Regulérnost volby akademického senátu je silným argumentem ze strany univerzity, která vás tak může stavit do role zpochybňovatelů demokratického procesu. Jak se k této výtce stavíte?
AD: Jakožto politoložka zabývající se politickými spory a politickými protesty vím, že jednou z účinných strategií delegitimizace protivníka v liberální demokracii je jeho emocionalizace – tedy když se spor degraduje na osobní úroveň a argumenty protivníka jsou zobrazovány jako instrumentální osobní zájmy. Takže mě asi nemělo překvapit, jak daleko to může zajít, že například i já jakožto člověk, který v českém akademickém prostředí v podstatě nepůsobí, jsem byla zatažena do toho, že se tu údajně řeší nějaké osobní spory. Vedení se snaží schovat právě za demokratičnost celého procesu. Reflektuje to širší problém, že se schováváme za proces, který měl být jen pojistkou našich morálních rozhodnutí, nikoli hlavním ukazatelem toho, že naše rozhodnutí jsou morální. V historii bylo spoustu rozhodnutí, která proběhla demokraticky, a přitom byla vysoce nemorální, ale my jsme se nějak naučili, že morálka do toho nepatří, že vše je sporem dvou stran, a necháváme se tímto dogmatem tyranizovat. Hodnoty, o které se spor vede, jsou pak odsunuty na druhou kolej, v tomto případě vědecká etika. Tyranií demokratického procesu se paradoxně zbavujeme demokratičnosti společnosti – diskutovat se nesmí, zvolila to většina ve svobodné volbě, takže se to už nemůže hodnotit.
Máte pocit, že praktiky jako publikace vědecky neověřených výsledků v predátorských časopisech přispívají k celkovému poklesu hodnoty faktů v současné společnosti?
AD: To tzv. postfaktické klima je často svalováno na lingvistický obrat a postmodernu. Již řadu let probíhá kritika toho, že akademický svět tradičně dával privilegovaný prostor určitým skupinám, zejména bílým heterosexuálním mužům, na úkor jiných skupin, které nyní dostávají šanci promluvit. Podle některých interpretací to vedlo k tomu, že si nyní každý může říct, co chce. Ale to není pravda. My nemůžeme rezignovat na hodnoty, v tomto případě na hodnoty vědecké etiky a demokratické společnosti. Ve vědeckém poznání je pro postfaktické klima typické, že jsou třeba vědci, kteří tvrdí, že člověk způsobuje klimatickou změnu, a jsou vědci, kteří jsou proti. Tuto tyranii dvou stran je ale třeba rozkrýt – zjistíme pak, že třeba devadesát procent jsou pro a jenom pár je proti. Ve snaze dát slovo oběma stranám je stavíme na stejnou úroveň, což je prostě mylné. Jistě, fakta měla vždy určité mocenské pozadí, ale naší reakcí pak nesmí být to, že postavíme všechna fakta na stejnou úroveň. Fakta sice mají společenskou ukotvenost, ale tak se pojďme bavit o společenských důsledcích tohoto jejich rozměru pro demokratickou společnost. Je strašně nebezpečné tvrdit, že každý výkřik do tmy má ve veřejné diskusi stejnou váhu. Podobně to je s vědeckými publikacemi.
OS: V zásadě souhlasím, ačkoli jsem trochu zdráhavý vůči té diagnóze postpravdivé nebo postfaktické doby. Řekl bych, že to je často diskurs elit, který se snaží delegitimizovat lidové strachy a podezření a schovat se za „fakta“, své totemy, které kdovíproč ztotožnily s pravdou. Koneckonců si myslím, že jistá nedůvěřivost, kritičnost a antielitářské nastavení vůči vědě má svoje místo a opodstatnění. Průšvih, kterého jsme dnes svědky, není nástup postpravdivé doby, ale protipravdivých a protihodnotových hnutí. Z této kritičnosti a antielitářského nastavení se naopak stává nová nekritičnost, která je mnohem primitivnější a hloupější než ta, kterou kritizuje. Dvojnásob důležité je ale v takové situaci pečovat o důvěryhodnost vědy a zejména společenských a humanitních věd.
V dnešní situaci je čím dál těžší zavedené standardy obhajovat…
OS: Ano. A zároveň tyhle podvody znesnadňují i jejich smysluplnou kritiku. Jako kdyby byly jen dvě možnosti: buď cynické „všechno jde“, včetně obyčejných podvodů, anebo pouze důraz pouze na „špičkovou“ vědu publikovanou v elitních žurnálech s vysokým impact faktorem. Buď prostředí, ve kterém mohou proplout podvodníci, anebo „elitní věda“, která je vysoce kompetitivní a v něčem připomíná vrcholový sport – superspecialisté na steroidech soupeří o úspěch na globálním hřišti, které podléhá svým vlastním zúženým pohledům, předsudkům a módám. Co mě vlastně na celé aféře s predátorskými časopisy děsí, je to, že vede k paušálnímu znevěrohodňování časopisů ze střední a východní Evropy nebo chudých zemí. Přitom my potřebujeme nejen „globálně excelentní“, ale také lokálně situovanou vědu, potřebujeme, aby se výzkum a odborná terminologie rozvíjela v národních jazycích, potřebujeme dialog například mezi různými reflexemi postsocialistické zkušenosti. A třeba Biograf nebo Dějiny – Teorie – Kritika asi nikdy nebudou mít impact faktor, ale přitom to jsou intelektuálně špičkového časopisy, nepostradatelné pro každého, kdo se – ať už kdekoli – odborně zajímá českými dějinami nebo současnou českou společností. Právě kvůli obraně lokálně situované vědy je ale třeba o to důrazněji odlišovat skutečnou intelektuální práci od její podvodné imitace.