Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Neřešíš šumy? Okamura tě vypne!

S Janem Křečkem, analytikem Centra mediálních studií FSV UK, o vyváženosti, analýzách a kritice veřejnoprávních médií.

V čase politických útoků na média veřejné služby, ohrožujících samotnou jejich existenci, jsme s Janem Křečkem hovořili o jejich historii v České republice, o jejich politické zaujatosti či předpojatosti nebo o staré a nové kritice veřejnoprávního vysílání. Jan Křeček nedávno se svým týmem na zakázku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) zpracoval analýzu programu České televize a Českého rozhlasu před senátními a krajskými volbami v roce 2016, která ukázala na výrazné stranění obou médií TOP 09. Podle Křečka zejména ČT dlouhodobě ignorovala kritiku, rutinně opomíjela relevantní společenské aktéry, negativně rámovala sociální témata a mediální rady nevyužívaly a nevyužívají své zákonné pravomoci orgánů veřejné kontroly.

 

Dal by se na úvod nějak stručně shrnout vznik a vývoj českých veřejnoprávních médií?

V Česku se média veřejné služby objevila po roce 1989, kdy začal proces odstátňování médií a u těch vysílacích došlo k  bitvě modelů, k souboji představ o tom, jak by měly televize a rozhlas vypadat. A zda se vydat spíše americkou cestou čistě soukromých vysílatelů, nebo tou evropskou, s důrazem na druhý pilíř médií veřejné služby. Proponentem americké cesty byl Václav Klaus, který by zprivatizoval úplně všechno. Jediné, co si chtěl nechat, byla vládní rozhlasová vlnka, takový malý informační, nebo chcete-li propagandistický kanál pro vládní vysílání. Nad jeho představami ale vyhrál evropský model, možná překvapivě vzhledem k tehdejší hegemonii klausismu. Ale Evropa v případě vysílacích médií už dávno věděla, že v této oblasti je potřeba trh regulovat a vyvažovat. Během přístupových jednání si Evropské společenství pohlídalo u kandidátských států vznik duálního systému, kdy vedle soukromých médií fungují silná a nezávislá média veřejné služby.

Ve veřejnoprávním vysílání dlouho existoval jen pravicový liberalismus, v němž chybělo téma sociálních práv a odborářské protesty, které se jej snažily prosadit, byly diskvalifikovány, zesměšňovány, delegitimizovány.

A dnes? Čas oponou trhnul, stačilo čtvrt století a v řadě zemí střední a východní Evropy dochází k demontáži tohoto modelu. Zatímco v západní Evropě už nehovoříme o duálním vysílání, ale rozvíjí se třetí pilíř, který představují přes dva tisíce komunitních rádií a pět set televizí, ve východní, ale i jižní Evropě sledujeme soumrak veřejnoprávních médií, jejich rušení, privatizaci, zestátňování. Tak proč se divit, že tenhle trend dnes přichází i k nám?

Kritika veřejnoprávní televize je dnes slyšet z mnoha stran. Existuje nějaká kontinuita mezi současnou kritikou a zpochybňováním samotného modelu veřejnoprávních médií?

Pozornost se v porevolučním období nejdřív upínala spíš k divoké privatizaci tištěných médií jejich zaměstnanci, která neměla daleko ke krádeži. Hned poté kritika směřovala k velmi rychlému ovládnutí českého tisku zahraničním kapitálem, kterému privatizující redaktoři své akcie obratem prodali. Velký kulturní šok pak způsobil nástup televize Nova. Veřejnoprávní média tak zůstala stranou pozornosti. Ať už ta veřejnoprávnost měla znamenat cokoli, nedalo se to prodat Němcům a vypadalo to seriózněji než dryáčnictví nováckého zpravodajství a publicistiky. Jasně, celou dobu existovala menšinová ideologická kritika tzv. nové pravice, dnes bychom řekli neoliberálů, která staví na tom, že i v tomto sektoru je málo trhu, takže je odtržený od svých publik a nachází se pod nadvládou svých liberálních či přímo levicových zaměstnanců. U nás se ta kritika neměla šanci rozvinout z prostého důvodu, že jak soukromá, tak i veřejnoprávní média vcelku nepokrytě fandila politické pravici.

Malé oživení nastalo na přelomu tisíciletí během takzvané televizní krize, kdy si to v čase opoziční smlouvy rozdaly o nadvládu nad Českou televizí dvě křídla tehdejší pravice, pro zjednodušení řekněme „havlistická“ a „klausovská“. Když na Kavčích horách vyhrála ta první a v parlamentních volbách pak ta druhá, trochu to tu okrajovou kritiku zprava oživilo, už nebyla abstraktně teoretizující, ale konkrétně ublíženecká. Velká změna ale nastala až v posledních třech čtyřech letech, kdy na mediální trh razantně vstoupil Andrej Babiš.

Andrej Babiš ale přece není ani první, ani jediný oligarcha vlastnící v ČR média.

No právě! Takových malých Babišů už tady bylo… Začali se zjevovat někdy v půlce nultých let, když se ustavila třída českých miliardářů i s jinými než jen čistě obchodními ambicemi. Politickými… a logicky i mediálními. Českým oligarchům hrálo do noty, že od nultých let přestával být zejména sektor tištěných médií výdělečný, což ještě akcelerovala ekonomická krize po roce 2008. Nastal úprk zahraničních vlastníků a nahradili je vlastníci čeští. Těm pochybná návratnost investic zas tak nevadí a vzhledem k jejich ekonomickým zájmům asi tušíme proč. Vyvolaly ale nějakou velkou veřejnou debatu mediální akvizice Bakaly, Křetínského, Komárka, Kellnera, Pawlowského, Savova, Soukupa? Ani ne. Přitom už tenkrát to byl zlomový okamžik, tehdy zazvonil umíráček věrohodnosti té minimální, pravicově-liberální mediální teorie, která nemá problém s trhem ve veřejné komunikaci, protože předpokládá vzájemné vyvažování médií.

Jenže co když do mediálního podnikání pustíte kapitál z jiných sektorů ekonomiky, když dojde k pokřivení trhu a o existenci médií rozhodují spíše než spotřebitelé a inzerenti různě bohatí oligarchové, kteří ty finanční propady kryjí z jiných zdrojů? Tenhle jev se v mediálněvědní teorii nazývá nečisté vydávání či vysílání a už ten souvisí s berlusconizací médií. Proč se to neřešilo tenkrát? Protože tohle nečisté vydávání podporovalo „čisté“ politiky? Schwarzenbergovsko-kalouskovskou pravici především? Jasně, Babiš se namísto podpory spřátelených politiků rozhodl stát politikem sám a koupil si k tomu mimořádně vlivná média, ale i tak je poslední tři roky až úsměvné sledovat, že ti sami novináři či politici, kterým ta první oligarchická vlna nevadila, se probrali až s Babišem a okamžitě se stali bojovníky za nezávislost médií a médií veřejné služby zvláště.

„Stranění pravici“ zní dost tvrdě. Přece jen existují kontrolní orgány, které toto mají na starost. Můžete to nějak podložit daty, nebo to je spíš intuitivní pocit?

Devadesátá léta coby báječná léta s Klausem, to už je snad common sense… A pak? Před nějakými deseti lety dělali Jan Jirák s Jaromírem Volkem velký průzkum mezi českými novináři a příklon doprava byl docela zřetelný. Když ho po několika málo letech zopakovala jedna studentka žurnalistiky ve svém prostředí, tedy mezi budoucími novináři, pravicové preference byly ještě zřetelnější. Co se týče přímo obsahů médií, asi bychom našli nějaké výzkumy ve studentských diplomkách, které to potvrzovaly, ale pořádné analýzy chybí. Ne že by to nepotvrzovaly, ony prostě neexistují, čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému českého mediálního provozu – k neexistující nebo zcela nefunkční veřejné analytice veřejnoprávních médií.

Co by to mělo být a proč to neexistuje, případně proč je to nefunkční?

Možnosti mediální veřejné služby vycházejí z představy o existenci veřejné sféry jako prostoru mezi státem a soukromím, do něhož je přístup dobrovolný a volný, v němž zaznívají hlasy bez ohledu na jejich politickou a ekonomickou moc, kde se diskutuje a v ideálním případě dospívá ke konsenzuálním rozhodnutím. Role veřejnoprávních médií má být co nejlépe reprezentovat, zrcadlit dění v téhle předmediální nebo mimomediální veřejné sféře, v téhle aréně politických aktérů či občanské společnosti, chcete-li to tak nazvat. A co je ta nejlepší reprezentace? Kromě nějakého důrazu na hodnoty, které jsou zmíněny v zákonech o veřejnoprávních médiích, je to hlavně nejpřesnější, nejvěrnější zrcadlení aktuálního rozložení sil a zájmů ve společnosti. Odstupňovaná rovnost se tomu říká, s tímhle pojmem už se dá analyticky pracovat.

To zní trošku abstraktně.

Vůbec ne. To není žádné akademické modelování nebo snění, to reflektuje a koneckonců i vyžaduje platná česká legislativa. Věta o tom, že „provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politickopublicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana, hnutí nebo skupina, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě“, je ve vysílacím zákonu, platí tedy i pro soukromé televize a rádia. Takže dokonce i chování komerčních médií by mělo zohledňovat stav a strukturu předmediální veřejné sféry.

Máme tady mediální rady jako orgány veřejné kontroly a ty by se měly starat o průběžný dohled nad vysíláním, včetně jeho politické vyváženosti a nestrannosti.

Existuje nějaká metodika, jak takto široce definovanou vyváženost měřit?

Ideální na tenhle typ analýzy je předvolební vysílání. Tam máte uzavřený počet aktérů, metodika v zahraničí je docela ustálená, i kdyby člověk vzal jen Německo, odkud se k nám ostatně dostalo i to divné slovo veřejnoprávní. I český Nejvyšší správní soud, pokud řeší podněty ohledně nevyváženosti předvolebního vysílání, se opírá o německou judikaturu. Vyčíslení společenské relevance politických stran se odvíjí od výsledků minulých voleb a počtu mandátů, dále dle aktuálních preferencí, délky existence strany, počtu straníků a podporovatelů… Proto je tak překvapivé, že co se běžně měří ve světě a co předpokládá i český zákon, ve zdejším analytickém a regulačním prostředí neexistuje. Když jsme dělali analýzu předvolebního vysílání veřejnoprávních médií před loňskými krajskými volbami, neměli jsme v téhle oblasti prakticky na co navazovat.

O co v analýze šlo? V čem se lišila od těch předchozích?

Naše analytické pracoviště, Centrum mediálních studií na FSV UK, vyhrálo veřejnou zakázku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Byla to analýza tří set hodin vysílání – práce na týdny pro desítky lidí. Zvlášť když jsme se rozhodli držet zadání a příslušných paragrafů vysílacího zákona, což znamená analyzovat vyváženost i v celku vysílání za použití principů odstupňované rovnosti.

Některé závěry by člověk asi vytušil i bez speciální analýzy, typicky na ose koalice versus opozice. Obdobné analýzy se vždy potýkají s tím, že koaliční představitelé získávají víc pozornosti jen proto, že jsou v exekutivních funkcích. Ale s tím se dá pracovat, to je takzvaný mocenský bonus. Dal se vytušit i radikální předěl mezi parlamentními a neparlamentními stranami, který je možná ospravedlnitelný v době výkonu mandátu, ale trochu z té oprávněnosti ztrácí v předvolební době, kdy se mají karty rozdávat znovu. Tady je ale potřeba říct, že Česká televize místo pětiprocentních preferencí přejala pro výběr hostů do předvolebních debat kritérium volebního potenciálu a namísto pěti šesti stran zvala osm devět, takže úplně uzavřený ten systém nebyl. Ale hlavní zjištění té analýzy jsou jinde – ve zpravodajství i publicistice, v České televizi i Českém rozhlasu jsme indikovali zřetelné stranění TOP 09.

Řečeno v dikci příslušného paragrafu vysílacího zákona: „v celku vysílaných zpravodajských a politickopublicistických pořadů České televize i Českého rozhlasu byla ve sledovaném období zvýhodňována politická strana TOP 09 tím, že promluvám jejích zástupců bylo trvale a pravidelně přidělováno zřetelně více prostoru, než by odpovídalo reálnému postavení této strany v politickém a společenském životě.“ Nezbývá než dodat, že logicky na úkor ostatních kandidujících subjektů.

Čím to je? Nemůže hrát roli třeba to, že Kalousek říká nejlepší hlášky, které se redaktorům hodí do vysílání?

Tohle ale nesmí hrát roli! Neřeknu v případě jednoho pořadu, ale u celku vysílání musí alespoň zhruba platit relevance hlasu a relevance obsahu – to je veřejná služba. Nemůžete celé vysílání pojmout jako honbu za soundbity a soutěž o nejlepšího štěkače bonmotů, to se ocitáte ve sféře infotainmentu, honby za sledovaností, hřišti soukromých médií.

Na otázku, čím to je, naše analýza neodpovídá a ani nemůže – když děláte analýzu obsahů, tak nehledáte odpověď proč. Maximálně v závěru, při interpretaci výsledků, nebo pak při příležitostech, jako je tento rozhovor. Mám hypotézu, kterou odvíjím od klasických modelů, na jakých úrovních při mediální produkci vznikají „bias“, tedy ona nevyváženost, stranění, předpojatost. Začnete u samotných novinářů a jejich politických preferencí, pokračujete přes editoriální politiku v médiu, redakční rutiny a skončíte někde u tlaků zvenčí a na společenské rovině dominujících ideologií a diskursů. V tom námi sledovaném případě bych zůstal u těch prvních stupňů, u redaktorů a editorů. Ale nepředstavujme si to jako vědomé jednání ve stylu „Jak já bych dneska zase podpořil TOP 09?“, jde spíš o zvnitřnělou rutinu. Oni se zkrátka nedokážou vyvázat ze svého vidění světa, v němž je TOP 09 důležitější než ve vidění světa u většiny lidí mimo redakce.

Neřešili jste Bakalu, máte tu Babiše. Neřešili jste Soukupa podporujícího Demokratickou stranu zelených, máte tu Soukupa podporujícího Okamuru a jeho návrhy na zestátnění veřejnoprávních médií.

Teorie rozlišuje čtyři druhy bias. Dají se seskládat podle toho, zda jsou od autora záměrné či bezděčné, a podle toho, zda jsou pro diváka odhalitelné, nebo skryté. Ten první typ, stranící bias, kdy novinář někomu explicitně pomáhá – třeba až návodně, „ten je špatný a toho naopak volte“ – a divák to bez problémů odhalí, jsme takřka nezaznamenali. Dalo by se říct, že naše analýza se zaměřila hlavně na ty bezděčné bias – autor obsahu si neuvědomuje, že někomu straní implicitně, věnovanou pozorností, ale diváka z toho po čase bolí oči a uši. Prostě proto, že ví o řadě pro něj relevantnějších hlasů.

Takže možná mají veřejnoprávní média problém v tom, jak si vybírají zaměstnance a jak editují jejich dílčí výstupy co do tématu i zpracování, ale to já jako analytik zkoumající výsledný obsah nevyřeším. To si musí vyřešit vedení obou médií, ostatně je to jak v jejich zájmu, tak i v zájmu samotných zaměstnanců. Měly by to řešit i Rady Českého rozhlasu a České televize a hlavně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, když už si tu analýzu zadala.

Jak? Co by podle vás měly dělat a v současnosti nedělají?

Třeba jednat podle zákonných pravomocí? Jasně, nemusí hned napoprvé dávat statisícové pokuty, ale co třeba upozornit na porušování zákona a dát lhůtu k nápravě? Co vím, tak tuhle pravomoc vzhledem k celku vysílání nikdy neuplatnili, dosavadní analýzy to ostatně ani nesledovaly a já jsem si z jednání odnesl dojem, že buď se kdovíproč brání se do tohoto typu kontroly pustit, anebo – a to už fakt zní jak z jiného světa – je to dřív ani nenapadlo.

Vyvolala ta analýza nějakou reakci? To, že ČT a ČRo straní jedné politické straně, byť bezděčně, je celkem skandální…

Nevyvolala žádnou reakci. Prostě proto, že ani nemohla. Analýzu jsme odevzdali letos v červnu, poté byla tři jednání Rady, kdy se nic nedělo. Až v září se v zápisu ze zasedání objevila stručná věta, že se s ní seznámili. A to bylo vše, dodnes ji nikdo jiný neviděl.

Já jsem to tušil, už když jsem jako hlavní řešitel odevzdával první verzi k připomínkování a reakce byla chladná až nepřátelská. Ale jako zhotovitel jsem se musel podřídit. Abychom vyvrátili podezření z nahodilosti výsledků, zavedli jsme testy statistické významnosti. Chtěli i kvalitativní analýzu, tak jsme jim udělali hloubkové interpretace, v jakých pořadech byl Kalousek či někdo jiný z TOP 09 navíc, kdy nebyl důvod zaměřit kameru a mikrofon právě na ně, kdy bylo množství relevantnějších hlasů.

Když se mi potvrdilo zlé tušení, že s analýzou RRTV odmítne pracovat – a my ji podle smlouvy o dílo nemůžeme jen tak zveřejnit –, poslal jsem tři prosté otázky: zda ji uveřejní mezi ostatními analýzami, zda ji uveřejní brzo, a jestli ne, zda ji na fakultních stránkách můžeme mezi ostatními analýzami publikovat my. V odpovědi jsem dostal třikrát ne. Odůvodnění bylo více než účelové – zahájili řízení o přestupku s Primou a Novou kvůli nějakým konkrétním pořadům a naši analýzu přiložili do spisu. Proboha proč? Jak to s tím souvisí? Pak ještě naznačili, že naši analýzu považují za tak špatnou, že s ní nechtějí být spojováni. Ok, ale i tak – je lepší ji tajit, nebo naopak zveřejnit, ať je možnost ji rozcupovat?

Ta analýza stála statisíce z veřejných zdrojů, zpracovávala ji veřejná instituce pro instituci veřejné kontroly, a veřejnost nemá mít právo se s ní v dohledné době seznámit? A to ani nemluvím o radních ČT a ČRo, kteří by se s ní chtěli při výkonu své dozorové funkce seznámit, ptají se mě na ni, a já jim ji nemůžu poslat.

Takže z toho vyplývá, že nejenže Rada neuplatňuje své pravomoci, ale ještě se snaží utajovat poukazy na překročení zákonů, které má dozorovat? Proč by to dělala?

Na to se těžko hledá odpověď: jak mám spekulovat a přitom nebýt za ukřivděného nebo paranoidního? Fakt podle mě je, že se tady historicky ustálila analytická praxe, v níž analýzy poukazují na dílčí pochybení v rámci jednoho či několika málo pořadů, ale na vyváženost a stranění v rámci celku vysílání rezignují. Že by bezděčně? V metodologických učebnicích se tenhle případ opisuje pomocí působivé metafory: výzkumník pro stromy nevidí les. A mediální rady si navykly posuzovat stromy, ale na strukturu lesa se nedívají. Otázkou zůstává, zda to u jedněch i druhých je fakt bezděčné, či záměrné.

Drobnou nápovědou při hledání odpovědí pak může být systémové nastavení téhle kontroly – tyhle externí analýzy v naprosté většině dělá pár soukromých firem a ty se při jejich realizaci logicky chovají strategicky. Takže poukážou na dílčí pochybení, ale do žádných větších akcí se nepouštějí.

Nejperverzněji je tenhle systém nastaven u takzvaných malých rad, tedy orgánů veřejné kontroly veřejnoprávních médií. Ty ani nemají právní subjektivitu, aparát či úřad, takže když chtějí vypsat analýzu, musí jim celý proces organizovat ta instituce, kterou mají nezávisle kontrolovat. Jak nezávislé pak mohou být takovým způsobem procesované analýzy? A to už vůbec nemluvím o tom, že je-li ředitelem toho veřejnoprávního média schopný manažer, jedním z hlavních úkolů je ochočit si radu, tedy těch pár lidí, kteří vás mají kontrolovat. Čest výjimkám, ale označování rad jako spolků kruhové obrany ředitele spíše než orgánů veřejné kontroly je v posledních letech běžné a nepochází ode mě.

Co tedy může veřejnost reálně dělat?

Podat stížnost k příslušné mediální radě! (Smích.) Když bude dobře vyargumentovaná a bude se týkat jednoho nebo několika málo křiklavě nevyvážených, až propagandistických pořadů, možná o nějakém upozornění nebo i sankci příslušná rada rozhodne, takové případy se staly. Ale stížnosti na nějaké systémovější stranění končí vcelku pravidelně pod stolem. Napadají mě dva smutné příklady externích analýz z poslední doby. První se zabývala vysíláním České televize o ukrajinské krizi, měla prý až pět set stran, přes rok ji sepisoval nějaký student práv a odmítla ji bez větší reflexe nejdřív Rada České televize, následně i RRTV. Co mi ale na tom přijde nejsmutnější – téměř žádná debata se nevedla o obsahu té analýzy, zato se vyplýtvala spousta energie a slov na pátrání, kdo měl být jejím skutečným autorem a co tím vlastně sledoval. „Zdá se, že se někdo cíleně snaží vyhledávat sebemenší chyby, které Česká televize udělala, a vystupuje zcela v souladu s doktrínou ruské propagandy,“ reagoval v té době vedoucího zahraniční redakce České televize. Radní Šarapatka to nazval „proruským elaborátem jako vystřiženým z dílny KGB“. Zvlášť urputné jsou dodnes weby typu Hlídací pes nebo Forum24, které označují občanskou mediální kritiku za arogantně formulovanou, nebo dokonce stalinistickou, a přitom se v tu samou chvíli pokoušejí o vlastní obsahové analýzy jiných médií a následně je mistrují ve správném mediálním pokrývání tématu Babiš.

Není ale pochopitelné, že se radám nechce rozhodovat o analýzách, u kterých není jasný autor a jeho záměr?

Nevím. Asi bych čekal aspoň stejnou míru pozornosti obsahu té zprávy jako jejímu poslovi. Ale dobře, nechme být tuhle konkrétní analýzu a vezměme si tu druhou: zpracovávali ji mediální analytici z brněnské Fakulty sociálních studií a týkala se celku vysílání o krizi uprchlické. Přinesla spoustu zajímavých závěrů – žádný z příspěvků se nevěnoval příčinám krize, implicitně tedy byli jako příčina krize prezentováni uprchlíci samotní. Převažovala policejní témata, pozornost pomoci uprchlíkům byla věnována jen okrajově. Uprchlíci byli líčeni jako bezpečnostní a administrativní problém či objekt činnosti příslušných složek. Mezi mluvčími převládali představitelé bezpečnostních složek a politici, ale spíš ministr vnitra než ministr pro lidská práva. Jako řešení byly prezentovány ostraha, chytání a zavírání lidí, případně přerozdělování. Jazyková analýza detekovala nadužívání přirovnání k přírodním katastrofám (tsunami, povodeň, vlna) či metafor honu, lovu, vojenské činnosti a také užití odosobňujícího, zpředmětňujícího jazyka. Opatrně formulovaný závěr shrnoval možné účinky takového vysílání na diváky: pocit strachu či ohrožení, potlačování soucitu. Šlo o komplexní, dobře udělanou analýzu od nezpochybnitelných odborníků. A teď to srovnejte s analýzami, které si zadala sama RRTV. Podle jejích autorů byl celek vysílání v pořádku, vše v souladu se zákonem, jen jeden pořad Primy označili za problematický, protože tam byli Petr Fiala a Martin Stropnický za odpůrce kvót, ale žádný jejich obhájce. A jako třešničku na dortu k tomu zkopírovali větu o dehumanizačním účinku takového vysílání a přilepili ji ke kritice toho jednoho konkrétního pořadu. To už se každému, kdo dokáže rozlišit okamžité účinky médií od dlouhodobých, chce mlátit hlavou do zdi.

Poslední dobou se stále silněji ozývá kritika veřejnoprávních médií z pozice antiestablishmentu, rýsuje se hranice mezi elitami a lidem, který vnímá zejména Českou televizi jako hlásnou troubu propagandy elit. To je něco nového?

Tak nezjevilo se to z čistého nebe, spíš bych to bral jako kvalitativně novou fázi – metastázi dřívějších problémů. A nemusíme to omezovat jen na média veřejné služby, ten konflikt je širší, hlubší, politický, celospolečenský. A tato mediální neokritika byla možná očekávatelná stejně jako nástup neopopulistických hnutí.

Je to logický důsledek dlouhých let, kdy ve veřejnoprávním vysílání existoval jen pravicový liberalismus, v němž chybělo téma sociálních práv a odborářské protesty, které se jej snažily prosadit, byly diskvalifikovány, zesměšňovány, delegitimizovány. Vzpomínáte na éru autentických, zespoda vzlínajících sociálních hnutí typu ProAlt nebo Ne základnám a heslo „Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize“? To bylo přece mrazivé varování!

Antropolog – a radní ČT – Tomáš Samek měl nedávno v A2 komentář o konci liberálního konsenzu s titulkem Nechtěli jste třídu, budete mít národ. A s mediální kritikou je to podle mě stejné, přelévá se přesně tak, jak se přelévá hněv ve společnosti. Nechtěli jste debatovat o tom, že je Česká televize cinklá doprava, tak dlouho jste zatlačovali kritiku, až se objeví hlasy, které vás chtějí zrušit. Neřešili jste Bakalu, máte tu Babiše. Neřešili jste Soukupa podporujícího Demokratickou stranu zelených, máte tu Soukupa podporujícího Okamuru a jeho návrhy na zestátnění veřejnoprávních médií.

Ještě před několika málo lety, když se konalo zasedání nějaké mediální rady nebo veřejná diskuse o veřejnoprávních médiích, byla místa pro veřejnost přeplněná a hlučná. Radní nebo přítomní představitelé médií to považovali za obtěžující, tomu odpovídaly jejich reakce – schovávání za pochybné průzkumy, zlehčování, výsměch… A dnes už tam zase mají klid. Mráz už dnes nevane z ulice, ale z Parlamentu a Hradu. A hrozí, že se s vaničkou vylije i dítě.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image