Jakešovi čističi potoků, středoškolská pakáž, živlové a chartisti, milcové přírody, Brontíci, potížisti a vědátoři – a nakonec revoluce. Tak zní podtitul dokumentární série Dějiny neposlušnosti, ve které režisér Ivo Bystřičan pomocí četných rozhovorů s přímými účastníky, doplněných o vhledy předních českých akademiků, odkrývá a interpretuje dějiny českého ekologického hnutí druhé poloviny 20. století. Bystřičanovy dokumenty jsou obecně aktivistické spíše volbou témat a celkovou kompozicí než přímočarým sdělením ve stylu Michaela Moora. Dějiny neposlušnosti nejsou výjimkou. Jejich kompozice směruje diváka k otázce, jíž se mnozí environmentálně orientovaní sociologové zabývají již od konce devadesátých let – kam se v Česku uchýlila ekologická kritika, která sehrála tak důležitou roli v opozici proti bývalému režimu?
Má pravdu Jan Piňos z Hnutí Duha, když tváří v tvář „agenturně-konformnímu“ způsobu práce dnešních organizací pochybuje, jestli tu dnes vůbec nějaké ekologické hnutí ještě je?
Dokument ukazuje, že dějiny ekologicky motivované občanské angažovanosti byly před rokem 1989 mnohem pestřejší, než nám evokuje široce sdílená představa totalitárního režimu jako dlouhého období temna. Přestože závěr série, který zachycuje vývoj ekologických aktivit v devadesátých letech, může působit jako přílepek vytvořený na poslední chvíli, jeho význam lze spatřovat právě v zobrazení toho, jak ekologické aktivity nadále čelily značně represivnějšímu prostředí, než jaké by dávaly tušit různé oslavy polistopadové svobody. Přínos dokumentu proto nespočívá pouze ve zmapování a popularizaci málo známé historie environmentálního hnutí do osmdesátých let, ale také v jeho provázání s porevolučním vývojem. Překonává tak představu, že dějiny ekologického hnutí, jehož začátky jsou v západním kontextu datovány k padesátým a šedesátým letům 20. století, začaly v českých zemích až „návratem na Západ“ a rozvojem liberálně demokratické občanské společnosti.
Občanská společnost v komunistickém režimu
Exkurze do minulosti ekologického hnutí začíná rokem 1957, kdy byly položeny základy významnému sdružení TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Jednalo se o profesionální a v jádru nepolitickou organizaci akceptovanou komunistickým režimem. TIS je důkazem toho, že ekologické hnutí v Československu se od počátku nezakládalo jen na disidentské „neposlušnosti“, ale také na širší občanské angažovanosti, která byla režimem do určité míry tolerována a někdy dokonce i podporována.
Dokumentární série ukazuje, že se vědomí o ekologických problémech nerozvíjelo v Československu izolovaně. Po odeznění stalinistického období, které mělo nejblíže k naplnění představy „totalitního monolitu“, se začínají i na nejvyšší politické úrovni objevovat různé proudy podporující řešení nových problémů vědecko-technického pokroku a spolupráci se západními experty. Přestože invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 tento vývoj zdánlivě zarazila, ekologické vědomí již vymazat nemohla. Ve jménu společenské normalizace byl sice zrušen TIS a nahrazen více kontrolovanou organizací Českého svazu ochránců přírody, ale ani tak nebyly tehdejší politické elity schopné jejím členům plně vnutit roli „sběračů odpadků“.
Když v roce 1972 vydal Římský klub přelomovou zprávu o dopadech hospodářského růstu a vyčerpávání přírodních zdrojů, došlo v podstatě bezprostředně k jejímu vydání v českém samizdatovém překladu pod názvem Meze růstu. Tato snaha o šíření informací neformálními sítěmi vedla k vytvoření vlajkové lodi „pomyslného“ hnutí – Ekologické sekci při Biologické společnosti Československé akademie věd. Ta se stala jedinou organizací, která se v období státního socialismu nemusela zabývat jen ochranářstvím, ale také zkoumáním hlubších společenských problémů spojených s devastací životního prostředí.
Bystřičan tedy poměrně podmanivým způsobem dokumentuje, že období normalizace nebylo z hlediska občanské angažovanosti tak „šedé“, jak by se mohlo zdát. Mimo jiné dalo vzniknout dodnes fungujícím organizacím, jako je Hnutí Brontosaurus nebo festival Ekofilm (oboje 1974). Ukazuje také, že to byly právě aktivity spojené s životním prostředím, které postupně podemílaly legitimitu režimu i státní monopol na informace a bez nichž by Charta 77 pravděpodobně nikdy nezískala takovou důležitost. Opomíjený politický význam ekologického hnutí podtrhává i speciální díl o sametové revoluci, která nezačala slavnými událostmi na pražské Národní třídě, ale listopadovými ekologickými protesty v Teplicích.
Od revolučního nadšení k profesionalizaci
Takový vývoj by dával tušit, že to budou právě environmentalisté, kdo stane na straně vítězů v novém liberálně-demokratickém režimu. Významní ekologové z předrevolučního období se sice opravdu dostali do nejvyšší politiky, zřídili Ministerstvo životního prostředí a rychle začali prosazovat ekologické zákony a vyhlášky. Už po volbách 1992 se však etabluje nový neoliberální kurs v čele s Václavem Klausem. Nová vládní garnitura přichází s představou, že na ekologii se musí nejprve vydělat a že protestující aktivisté jsou extremisté a „ekoteroristé“ – jako by hrdě navazovala na Miloše Jakeše a jeho vizi ekologů, kteří mohou tak maximálně čistit potoky.
Nové aktivistické organizace, které živelně vznikaly již před změnou režimu (mezi nejvýznamnější lze řadit Děti Země a Hnutí Duha), mohou být zprvu charakterizovány nadšeným zápalem pro věc, snahou o komplexní řešení ekologických problémů a organizováním přímých akcí. Koncem devadesátých let se však přesouvají od celospolečenské kritiky k partikulárním problémům a stávají se spíše profesionálními pracovníky – nyní však nikoli v rámci nomenklatury, ale coby zástupci takzvaného třetího sektoru.
Při snaze zachytit tyto podstatné proměny ekologického hnutí v devadesátých letech začíná dokument v závěrečné části ztrácet pevnou linku a jeho děj se v kontrastu k předchozím dílům rozmělňuje. Přehledný popis turbulentního vývoje hnutí v tomto období ve 25 minutách se jeví jako příliš obtížný úkol. Před nepřipraveného diváka autor v závěru staví silná hodnocení dvou významných aktivistů tohoto období. Má pravdu Miroslav Patrik z Dětí Země, když tvrdí, že všechna velká práce pro ochranu životního prostředí už byla vykonána? Anebo Jan Piňos z Hnutí Duha, když tváří v tvář „agenturně-konformnímu“ způsobu práce dnešních organizací pochybuje, jestli tu dnes vůbec nějaké ekologické hnutí ještě je?
Odpověď lze možná hledat v pravděpodobně nechtěné ambivalenci posledních záběrů. Přestože komentář hovoří o nové kapitole ekologického hnutí spoléhajícího na politický lobbing, práci s médii a veřejností, vstupování do správních řízení a síťování, obrazový doprovod nabízí pohled na hnutí Limity jsme my. Tedy organizaci, která se od svého vzniku v roce 2015 hlásí ke globálnímu hnutí za klimatickou spravedlnost, nevyhýbá se radikální společenské kritice ani přímým akcím a představuje tak pomyslně nejnovější kapitolu ekologické „neposlušnosti“.
Autor je politolog.