Bojíte se o práci? Právě dnes k tomu máte opravdu dobrý důvod. Miliony lidí totiž v následujících letech můžou přijít o místa v důsledku rozvoje umělé inteligence, automatizace a robotizace. Varuje před tím počítačový expert Martin Ford v bestselleru Roboti nastupují, který právě vyšel v českém překladu. Musíme se spolu s Fordem ptát: Do jaké míry je ohrožená česká společnost? Budou nás stroje jednou chtít ovládnout a zničit, anebo se s nimi naučíme vycházet?
Tentokrát je všechno jinak
Slova jako automatizace a robotizace pomalu pronikají do našeho života. A není divu. Málokdo totiž pochybuje o tom, že pokrok ve vývoji umělé inteligence ovlivní budoucnost nás všech. Je sice pravda, že o nahrazování lidské práce stroji se mluví už bezmála sto let, a žádné katastrofické scénáře se zatím nenaplnily. Ford ale ve své knize dokazuje, že tentokrát bychom se měli mít na pozoru víc než dřív.
Optimisté přirovnávají automatizaci práce k přechodu na průmyslovou společnost. Stejně jako dřívější farmáři přešli z polí do továren a později do služeb, s nástupem robotů je to prý stejné. Naši současníci a potomci se časem jednoduše přeškolí na nová povolání, protože trh – jak známo – vyřeší všechno za nás.
Bude třeba bojovat za co největší zdanění velkého kapitálu. Představa, že podpora penzistů nebo financování sociálních programů má ležet jen na bedrech řadových pracujících, je prostě neudržitelná.
Jenže Martin Ford takový optimismus rozhodně odmítá. Jednak je velký omyl si myslet, že automatizace postihne jen ta nejhůře placená místa. Ať už jste ekonom, lékař, IT expert nebo skladník, robotizace se vás s velkou pravděpodobností dotkne. Počítače si totiž osvojují nové dovednosti a zvládají to neuvěřitelně snadno, zvlášť když mají k dispozici velký objem dat, ze kterých se můžou učit. Navíc se objevují první náznaky věcí příštích. Platy vysokoškolských absolventů často klesají, stejně jako jejich uplatnitelnost. A i když se výroba přesouvá z takzvaných rozvojových zemí s levnou prací zpátky do Evropy nebo USA, nová místa díky tomu nevznikají.
Konec české montovny?
Popularitu postav, jako jsou Trump nebo Zeman, dnes umožňuje strach z migrantů, kteří nám prý „seberou práci“. Jenže pravda je spíše taková, že práci nám berou hlavně roboti. Ford ukazuje následující příklad: I když po finanční krizi 2008 narostla v USA průmyslová výroba o osmnáct procent, žádný velký boom pracovních míst se nekonal. Podle některých studií naopak Američany v následujících dvaceti letech čeká zánik až sedmačtyřiceti procent pracovních míst kvůli automatizaci. Umělá inteligence se totiž zdokonaluje a kromě továren nebo supermarketů se využívá i v potravinářství, dopravě, medicíně, finančnictví nebo školství. A to není zdaleka vše.
Pokud si někdo myslí, že v českém rybníku zůstaneme robotizace ušetřeni, je na omylu. Autoři z think-tanku McKinsey Global Institute totiž před časem zpracovali detailní analýzu šestačtyřiceti zemí, ze které vychází, že jednou z nejohroženějších zemí co do automatizace je právě Česká republika. Jako v jediné evropské zemi se tu podíl ohrožených míst přehoupl dokonce přes polovinu, a ze srovnání vycházíme hůř než některé asijské státy. V podobném duchu se nesou i další analýzy, které jsou sice trochu optimističtější, i tak ale ukazují, že automatizace může být podobně razantní jako přechod ke kapitalismu po roce 1989.
Vyšší stupeň ohrožení pro Čechy plyne z toho, že patříme k nejprůmyslovějším zemím Evropy. Průmysl se na naší ekonomice podílí skoro z padesáti procent, což je více než v sousedním Německu. Pracuje v něm skoro 1,45 milionu lidí, tedy asi třetina všech českých zaměstnanců, a hlavním tahounem je výroba aut. A právě lidé pracující v průmyslu jsou první na ráně, co se týče nahrazování jejich míst kovovými potvorami, které se nikdy neunaví a nepotřebují mzdu.
Lidé jako ohrožený druh
Mohli bychom se snad utěšovat tím, že roboty bude muset někdo navrhovat a vyrábět. Jenže ani v tom nemusí hrát roli lidé. Stroje totiž procházejí zásadní proměnou: vymaňují se ze své historické role pracovních nástrojů a stávají se plnohodnotnými zaměstnanci, kteří dokážou sami přemýšlet a tvořit. Doby, kdy počítače zastávaly jen takové úkoly, ke kterým byly naprogramovány, jsou pryč. Dnes už si dokážou na základě sběru dat psát vlastní programy a postupně se využívají dokonce i v managementu a řízení firem.
Není tedy divu, že světové kapacity varují před zlomovou událostí v dějinách lidstva – takzvanou singularitou. Oč přesně jde? V roce 2014 napsal slavný fyzik Stephen Hawking článek, ve kterém varoval, že časem může dojít k vytvoření plně myslícího stroje, který překoná lidskou inteligenci. Takový počítač by se mohl zcela vymknout kontrole, přelstít politiky, převálcovat vědecké kapacity nebo vyvinout nové zbraně. A i když se to někomu může zdát přitažené za vlasy, odmítnutí takového scénáře s tím, že jde jen o sci-fi, by mohla být naše největší chyba.
Podle některých odhadů dojde k singularitě – tedy okamžiku, kdy stroje překonají lidí – kolem roku 2045. A je naivní předpokládat, že se z nich automaticky stanou naši kamarádi. Spíše je pravděpodobné, že se budou řídit imperativem co největší efektivity – navrhli jsme je přece k co nejrychlejšímu a nejvýkonnějšímu plnění úkolů. A v takovém případě to můžou být sami lidé, kteří se v očích strojů promění v neefektivní hmyz.
Jak se zbavit strachu
Náš život se tedy může pořádně zkomplikovat. Podle nejhoršího svénáře se velká část lidské populace stane po nástupu robotů „zbytečnou“. Dojde k návratu feudálních podmínek, tentokrát ovšem s moderními technologiemi a lidmi jako přebytečnou pracovní silou. Vrstva nejbohatších se uzavře v opevněných komunitách, které budou střežit drony a ozbrojení roboti, zatímco ostatní budou postupně zbaveni základních práv – zhruba tak to zobrazuje dystopický film Elysium (2013).
Martin Ford však tvrdí, že taková budoucnost určitě není nevyhnutelná. Navrhuje proto změnu našeho ekonomického systému, ke které v důsledku automatizace beztak časem dojde. Jelikož se staneme čím dál méně závislí na lidské pracovní síle, bude třeba bojovat za co největší zdanění velkého kapitálu. Představa, že podpora penzistů nebo financování sociálních programů má ležet jen na bedrech řadových pracujících, je prostě neudržitelná. Ford také navrhuje zavedení nepodmíněného základního příjmu – důstojné částky, která by byla vyplácená všem bez rozdílu. Jedním z nebezpečí automatizace je totiž společnost, ve které roboti vyrábí zboží, jež nemá kdo kupovat. Nepodmíněný příjem by naproti tomu poskytl nezaměstnaným peníze, osvobodil by lidi od nejistoty, udržel by kupní sílu, a tudíž i hospodářství v chodu.
Nicméně ať už si o základním příjmu a dalších návrzích myslíme cokoli, jedno je jasné už teď: roboti pomalu, ale jistě nastupují. A je nejvyšší čas, abychom se tím vážně zabývali i v české kotlině, které dosud vévodí národovecké běsnění. Jako zvlášť absurdní se ve světle automatizace jeví tradiční česká posedlost „makáním“ a bojem proti „flákačům“ či „parazitům“ na dávkách. Fordova kniha totiž přesvědčivě dokladuje, že v následujících letech se „paraziti“ můžou stát z nás všech – tváří tvář supervýkonným strojům, které nám ukážou, zač je toho loket.
Autor je šéfredaktor Alarmu.