Zatímco se válcování filmu televizí stává mainstreamovým tématem, o kterém se učí na školách, a škarohlídštější z kritiků naopak překlápí termín quality TV zpět v quantity TV, usoudil milovaný i zatracovaný mediální gigant Netflix, že je čas začít si dělat legraci ze sebe sama. Je fakt, že vytváření komplexních padesátihodinových příběhů je náročný projekt a udržet v rámci podobné šířky originalitu je mistrovská výzva. S nárůstem objemu ambiciózní televizní produkce se tudíž vrací šablonovitost, i když ne v podobě rutinních sitcomů, ale podobně rutinních high conceptů, simulovaného sociálního/politického přesahu a řemeslně zvládnuté scenáristiky plné cliffhangerů a neobvyklých postav. (Nejlepší legraci si z celé situace, jako vždy, udělal South Park v poslední sérii.) V takovém kontextu se sebeparodie, neambiciózní rozměr a nízký rozpočet jeví jako zajímavé východisko ze souboje titánů.
Seriál výrazně zužuje své ambice. Nechce nám toho tolik říct o drogách, politice, rase, konkrétní dekádě. Naznačuje mnohé, ale zůstává soustředěně u svého malého, detailního světa.
Nicméně na úplně první pohled vzbuzuje zápletka jednoho z posledních seriálů Netflixu American Vandal přece jen rozpaky. Na maloměstské střední škole dojde k „incidentu“: někdo počmárá červeným sprejem dvacet sedm aut na učitelském parkovišti. A nakreslí tam – penisy. Po krátkém a zdánlivě bezrozporném vyšetřování je obviněn Dylan, školní buran. Ten tráví většinu času hulením jointů a vytvářením takzvaných „pranků“ čili podobně škodolibých žertů. Jako když paranoidnímu sousedovi-důchodci volá coby Kiefer Sutherland ze seriálu 24 hodin, že po něm jde vláda a ať vyháže veškerou svou elektroniku před dům. Je ideální obětí: všechno na něj sedí. Přesto se skupina školních nerdů ze druháku pod vedením Petea, který by rád točil filmy, pustí do natáčení dokumentárního seriálu American Vandal o tom, jestli je všechno opravdu tak, jak se zdá být.
Nápad je to dobrý, ale i po zhlédnutí vtipného traileru se stále ptáme – nebude to příliš jednorozměrná parodie? Odkazování k určitým typům dokusérií, založených na nekonečném rekonstruování, dohledávání faktů a zpochybňování úplně všeho, si vysloveně říká o parodii, ale není dvacet sedm penisů trošku příliš (nebo naopak příliš málo)? American Vandal je ale naštěstí mnohem komplexnější než jeho koncept. Ten se dokonce ukáže jako nejméně významná složka zábavy i přesahů, které seriál vytváří.
Nejdřív fórky, pak skutečné trauma
První díly nabízejí především humor a napětí. Je zajímavé, jak rychle se i divák, který přistupuje k námětu s rezervou, nechá nachytat na touhu odhalit, o co/koho skutečně jde. V tomto ohledu je American Vandal mistrovský a své předobrazy vykrádá velmi pečlivě. Každý díl rozebírá jiný aspekt činu a pokaždé přivede taky nové postavy, nové kontexty, nová fakta. Když se všechny tyto techniky – rekonstrukce, rozšíření počtu podezřelých včetně sebe sama, zpochybňování svědků a důkazů – vyčerpá, přijde twist, který se vysloveně nabízí (a přesto není pitomý), a seriál se stane metaseriálem. Jinými slovy, pracuje se s tím, že postavy natáčejí přesně to, co vidíme (American Vandal) a že podezřelí, učitelé, fanoušci a další viděli totéž, co my, tedy předchozí díly, a mají na ně nějaký názor. To příběhu dodá novou šťávu a začíná ho ve správný okamžik převažovat do trochu vážnější polohy, u které chtějí zjevně tvůrci skončit.
Ještě než se k té vážnosti dostaneme, vraťme se na moment ke specifickému humoru seriálu. I ten je výrazně méně šablonovitý, než bychom čekali. Kanální a genitální fórky nezůstávají samoúčelné, místo toho se vždy vztahují k postavám, které jsou taky všechno, jen ne typizované. Respektive – typizované jsou, ale samy sebou či okolím, což je také jedním ze zásadních témat seriálu. Konstruování teenagerské persony je vykresleno velmi pečlivě a dost nečekaně těká od vtipného k vážnému. V jednu chvíli se smějeme snaze hrdinů obhajovat Dylana na základě toho, že sice za svou „kariéru“ nakreslil tisíce penisů, ale vždy jen „s chlupama na koulích“ – na rozdíl od těch bezchlupých na parkovišti –, nebo zpochybňování svědka skrze jeho lež o jiné události, což je „překonání třetí mety“ (čili asistovaná masturbace) se školní kráskou. O moment později se ale tytéž věci odhalují jako skutečné zdroje traumat postav, vzájemného škatulkování, kyberšikany nebo sociálního kastování.
Všichni jsme byli na střední
Skvělé jsou momenty, kdy je úhel pohledu nucen opouští do sebe pohlcený svět střední školy. Zdánlivě komická situace penisového vandalství přestane být vtipná, když se ukáže, že škoda dělá sto tisíc dolarů a Dylanovi hrozí vězení a rodinný krach. Právnický jazyk, svět práce, trajektorie neúspěchů podmíněná banálními školními drobnostmi, to jsou věci, které Vandal zobrazuje přesvědčivě i docela mrazivě, a to bez jakékoli pompy typu „pozor, nyní přijde přesah“. Stejně tak i metarovina toho, co seriál sám způsobuje ve světě seriálu, se ukáže jako tematicky plodná, když dosti necitlivé, zdánlivě jen honem za pravdou vedené natáčení začne ovlivňovat životy jednotlivých studentů a učitelů.
Konstrukce velmi povědomého (všichni jsme byli na střední), a přitom neustále překvapujícího (právě skrze důsledné nahlížení klišé z více stran) světa – jak na úrovni humoru, tak na úrovni významu – tvoří zásadní přednost seriálu. To rozhodně není nijak ojedinělé, přesto má Vandal před mnohými slavnějšími kolegy náskok v tom, že výrazně zužuje své ambice. Nechce nám toho tolik říct o drogách, politice, rase, konkrétní dekádě. Naznačuje mnohé, ale zůstává soustředěně u svého malého, detailního světa. Tuto kvalitu ještě umocňuje vybraně zábavná forma, která připomíná zlaté časy nekonečných experimentů Stevena Soderbergha.
Snapchat, Facebook, YouTube a všemožné aplikace a jejich grafická rozhraní organicky prostupují vyprávěním, které si z jejich užívání v obraze (stejně jako z dronových záběrů a dramatické hudby, fixkou nakreslených schémat na tabuli a všemožné grafiky) zároveň jemně utahuje. Přítomnost podobných formálních srandiček je ale absolutně logická, protože je zcela přirozená (jakož i sklony k nadužívání dramatického kýče) pro hrdiny a jejich svět. Divák ani na vteřinu nepochybuje, že se vše děje ve stejném světě, jako je ten jeho, což násobí spřízněnost s postavami, která se postupně zúročuje.
Přehnané ambice škodí
Největší slabina se bohužel zcela nečekaně vyplaví na konci seriálu, aniž by k tomu předchozí díly jakkoli dávaly důvod. Zčistajasna se mírný patos a křečovité dějové zádrhele – doposavad oboje ospravedlnitelné „pubertálním“ úhlem pohledu, ke kterému to sedí – překlopí v jednorozměrné moralizování a duté opakování pointy. Je to natolik nečekané a natolik prudké, že se to dá naštěstí relativně dobře vytěsnit, nebo lépe řečeno rozpustit v celku díla. Zřejmě nezáměrně tím však American Vandal podporuje v úvodu zmíněnou tezi, že velkým nepřítelem skutečně originální televizní tvorby můžou být přehnané ambice po společenské závažnosti, které se tu tak nějak zpřítomňují.
Přes tuto výtku, přes jistou repetitivnost motivů na ploše osmi dílů a navzdory tomu, že podobně sympatický, ale banální svět nemusí samozřejmě sednout každému (ačkoli divácké a kritické recepce jsou zatím převážně nadšené, Vandal zůstává stále trochu neobjevený), jde o výbornou satirickou miniaturu, jakých moc není. American Vandal nezpůsobí divoký šok, který převrátí hodnotová měřítka diváka, ani neodhalí novou cestu, kterou by mohly následovat desítky dalších tvůrců. Stojí jen tak za sebe, někde stranou cesty, jako ta přehlédnutelná, ničím nevýrazná střední škola. Kdo chce, může u něj na chvíli (na čtyři a půl hodiny přesně) zastavit, kdo nechce může pokračovat po dálnici větších a výraznějších produkcí.
Autor je scenárista a filmový kritik.