Porada. Výjimečná. Scházíme se odpoledne. Několik vybraných. Všichni nervózní. To se ještě nestalo. Nebude to vyhazov? Zasedáme mlčky a čekáme. Šéf se dotýká svých stále hnědých vlasů a pomalu začíná mluvit. Z jeho hlasu je znát, že se bude jednat o něco velkého. „Asi víte, co se stalo v pátek.“ Důležitost svých slov nechává doznít v malé odmlce a jednoho po druhém si nás prohlíží, na chvilku spočine na Alicině výstřihu, ale hned se zas vrátí do své role. „Stojíme před dalším mezníkem v naší historii, formuje se zde něco nevídaného, masy se daly do pohybu a my vidíme, že se lidi dokážou spojit, odpor je čím dál větší, ano, mluvím o páteční demonstraci, na Starém náměstí se sešly desetitisíce lidí. A vy se mě asi nyní budete ptát, proč jsem si vás sem zavolal…“ Do místnosti vchází Míša, omlouvá se za zpoždění – měli laborky – a šéf, aby ji uvedl do tématu, začíná znova o pátku. Míša pátrá v paměti a snaží se rozpomenout, co se asi tak minulý týden mohlo stát, Alice jí dupe pod stolem na nohu, ať nic neříká, a šéf naštěstí pokračuje: „Už se dali dohromady intelektuálové, umělci, divadelníci, a jak víte, poslední složkou, která byla důležitá při revoluci před pětadvaceti lety, byli studenti. A jelikož vy jste mladí lidé, chtěl bych po vás kontakty na nějaké mladistvé, se kterými by se dalo spojit.“ Popichuje nás svýma malýma očkama a snaží se v nás vzbudit pocit důvěry a sounáležitosti. „Jaké lidi mám na mysli? Jednoduše řečeno demokratickou opozici. Řekněme klidně celé politické spektrum mimo jeho extrémních poloh.“ „Že si všichni dohromady nebudou rozumět a z principu spolu nebudou chtít spolupracovat? Ale vždyť v Chartě také existovalo množství protichůdných názorů a ty lidi spolu byli schopni vycházet. Vašek byl ten, kdo je spojoval, to je teď nyní naše úloha.“ Na to nemáme co říct. Po pár jménech, co každý vydoluje z paměti, se s úlevou rozcházíme.
Jelikož nejsme žádné kancelářské myši, ale spíše bohémové bojující za dobrou věc, alkoholem nešetříme a užijeme si vždy srandy plnej pytel.
Porada. Ráno na chodbě. Kateřina jako vždy radostně hlaholí ve špalíru, který se řadí před šéfovou pracovnou. „Právě jsem byla u ťamanů naproti, musí to bejt nějaká mafie nebo co, nikdy jsem tam ještě nikoho nepotkala…“ svěřuje se. S úderem jedenácté klepeme na dveře a po jednom vstupujeme do místnosti. Z obou stran je zakrytá knihovnami a uprostřed se tiskne stůl ve tvaru obrovského penisu. Za ním sedí on. S ostychem každý hledáme své místo a odhadujeme, jakou náladu můžeme dnes očekávat. „Renato, já vím, že jste tu nová, ale my zde spoustu věcí řešíme operativně. Pokud má být osmdesát gratulantů a nyní se přihlašují další, tak například pana M nemůžeme odmítnout. Byl to jeho kamarád. Tak jich prostě bude víc.“ „Vy jste mi nerozuměla? Říkám, že pan M tam prostě bude.“ „A jinak k programu, můžete mi říct, jakou má tento pořad souvislost s Vaškem? Že měl rád výtvarné umění? A co ta Afrika? Kolikrát jsem říkal, že Vašek prostě s Afrikou neměl nic společného! Cože? Že budeme mít pořad o reflexi jeho dramat v Egyptě? Dobře, to ještě ano, ale říkám, že…“
Kuchyňka. Vstupuje stará dobrá Kateřina. Je to šéfova pravá ruka. Přišli sem před časem spolu. Jak říká, to prostředí tady byl pro ni ze začátku šok, trochu moc free, ona zvyklá z ambasád a z obrany na jiný chování, pomalu to tu ale dává do pořádku. Vždy upravená s úsměvem na rtech oslovuje Alici, která si připravuje kafe. „Alice, co tu děláš? Ty přece dneska nepracuješ, ne? A co to máš na sobě? Jdi se domů převlíct. Ty chceš zas šéfovi plíst hlavu? On je pak na nás, na starší kusy, pěkně hnusnej.“ Alice brečí a odchází.
Porada. „Jak všichni víte, o prázdninách jsme zavedli elektronické píchačky. Podle statistik je někteří z vás krásně používají, jiní nikoli. Oznamuji, že dnešním dnem končí jejich zkušební lhůta.“ „A teď již k programu. Kolikrát jsem to už říkal, oni by měli být rádi, že zde můžou vystupovat, a ještě jim k tomu dávat peníze. S panem H jsem ten honorář samozřejmě usmlouval.“ „Jo a Jurine, včeras mi poslal esemesku, počkej, hned ji najdu… aaa tady je, skromně se píše m-n-ě, je to od slova skromný… to si říkáš spisovatel?“ „Na slovíčko, prosím.“ Vracím se do místnosti. „Minulý týden zde byl pořad, na kterém ten publicista mluvil o Pavlu Bobkovi a mých překladech jako o normalizačním popu.“ „Jak je to možné? Ten člověk by zasloužil přes hubu. Neříkám to kvůli sobě, ale kvůli Pavlovi, on byl normálně šedá zóna, stýkal se s Vaškem. A neříkám to kvůli tomu, že to byl kamarád.“ „A ten novinář bude příští pátek moderovat další pořad?“ „Dobře, dobře, tak tam tedy budeme oba dva.“
Porada. „Četli jste ten článek v deníku T? No to je neuvěřitelná troufalost. Vaška si nikdo přivlastňovat nebude, ani pravice, ani levice. On byl vždy nestranný, pro všechny.“ „A můžete mi laskavě vysvětlit, proč jste nepozvala toho Kalvodu?“ „Že nevíte, o čem by ti dva mohli diskutovat? Jsou to přeci advokáti, tak předpokládám, že nějaké téma najdou.“ „A neříkám to kvůli tomu, že jsme kamarádi.“
Večer v klubu. „Rád cituji Vaška a tentokrát mám jeden z jeho Slavnosti: ‚Jste žena, tak se vzmužte.‘“ Publikum padá smíchem. Ke konci padají otázky jako „Neměl by být příští prezident psycholog? Aby lépe rozuměl svému národu?“.
Porada. „Kolikrát jsem vám říkal, že přednášky neděláme! Nebudeme zde dělat propagaci ideologiím určitých osob. Vyžaduji vyváženou debatu, tak se podle toho při výběru hostů chovejte.“ „Co máme dalšího na programu? Uvedení této knihy? Ten moderátor se na to nehodí. Koho bychom tam tedy mohli dát? Zeleného? Modrého? Co říkáte? Mě? Tak dobře, Kateřino, podívejte se do kalendáře, jestli mám v té době čas.“ „Jo, a to jsem ještě chtěl říct, četl jsem tvou korespondenci se slovinským velvyslancem, Jurine. Velvyslanci se vždy oslovují „Your Excellency“, to bys ve svém věku taky už mohl vědět, a platí to samozřejmě pro vás pro všechny.“
Vánoční večírek. Chlebíčky, brambůrky, oříšky, cukroví. Jako každý rok si pouštíme nějaké poklady z Vaškova archivu a vždy přidáváme i něco trochu osobnějšího. Tento rok je to video. Do týmu totiž přibylo na podzim novorozeně (vytoužené datum ze začátku října se nakonec nepovedlo, ale nevadí, třeba to vyjde příště). Novopečená maminka s měsíčním chlapečkem pózuje před kamerou s Vaškovými atributy, dělá mu z prstíčků viktorku a předčítá z šéfovy knihy. Večírek se pomalu dostává do varu. Jelikož nejsme žádné kancelářské myši, ale spíše bohémové bojující za dobrou věc, alkoholem nešetříme a užijeme si vždy srandy plnej pytel. Šéf pouští hudbu a vybírá si jednu z nejmladších menšího vzrůstu. Tancují sami.
Oběd. Ve dvou. U Vietnamců. Před sebou talíř nudlí. Chce se mi zvracet. „Tak povídejte, co máte na srdci. Proč se tu dnes scházíme?“ „Vy máte problémy s jídlem?“ „A můžu si dovolit takovou osobní otázku? Chodíte na psychoterapii?“ „Já vím, máme toho všichni poslední dobou doopravdy dost, všechna ta výročí, nabitý program, snažíme se, co můžem, já jsem se taky teď nezastavil, první vydechnutí budu mít až koncem měsíce, ale víte co, děláme to přeci pro toho Vaška, ne?“
Autorka studuje na Katedře dokumentární tvorby FAMU.