Původně levicový prezident se stal českou obdobou Marine Le Penové a měl by odejít. Co když mu ale rozbředlost jeho konkurentů zajistí vítězství už v prvním kole?
Miloš Zeman měl a pro mnohé stále má punc lidového prezidenta. Když se před pěti lety dostal na Hrad, probouzel naděje, že je tu konečně někdo, kdo se postaví za chudé, bude hájit jejich zájmy a zvedne jako svoje hlavní téma sociální otázku. Místo toho ale tyhle naděje fatálně zklamal.
Česká Le Penová
Zeman kdysi psal o solidaritě, bez které nemůže přežít naše společnost. A ještě na začátku prezidentování v roce 2013 to vypadalo místy nadějně, když dokázal jako jeden z mála politiků odsoudit řádění neonacistů a protiromské pogromy v severních Čechách. V Hovorech z Lán na Radiožurnálu dokonce varoval před nebezpečným hnědnutím společnosti. Jenže už o dva roky později stál na pódiu s islamofobem Martinem Konvičkou, kde mu tleskali mimo jiné neonacisté z Národního odporu.
I když je Zeman v očích spousty voličů sprosťák, pořád si udržuje charisma alkopunkového rebela, který nakonec udělá „něco“ pro lidi – i když nikdo přesně neví co.
Zeman si nikdy nebral servítky s těmi, kterými pohrdal – vegetariány, neziskovkami nebo ekology. I tak ale mohl sehrát roli prezidenta, který přinejmenším symbolicky hájí zájmy sociálně nejslabších. Nejpozději s příchodem takzvané uprchlické krize však Zeman na takovou roli nadobro rezignoval a stal se českou obdobou Marine Le Penové. Ekonomický konflikt levice versus pravice přesměroval k útokům na všechno, co považuje za zkažené na dnešním Západě, stejně jako na „protistátní živly“ z pražské kavárny. Politicky zužitkoval svou islamofobii a obrátil lidový hněv směrem k uprchlíkům z válečných zón, migrantům a premiéru Sobotkovi. Neváhal se vysmát příjemcům sociálních dávek, zatímco daňové úniky tenistky Petry Kvitové obhajoval bez mrknutí oka.
Zeman tradičně pohrdá novináři, o kterých dokonce prohlásil, že by se měli likvidovat a proti kterým dostal jako dárek kalašnikov. Jeho humor je k popukání. Sám se totiž nechává obletovat devótními mediálními pohůnky a jeho pravidelná show na TV Barrandov není nic jiného než dobře míněná snaha o budování kultu osobnosti. V čínské televizi se zase Zeman nechal slyšet, že Česko se konečně vyvázalo z područí EU, a tudíž i z poddanství lidských a sociálních práv, jejichž zbytky Evropa ještě nepoložila na oltář neoliberálního volného trhu. Zeman je zkrátka bavič, který umí jakýkoliv útlak nebo nespravedlnost obrátit v cynický žertík.
Mocenské kulisy pro Babiše
V Česku dnes máme novou situaci. Je tu vláda založená na manažerském řízení, jejíž předseda, který ještě před nedávnem prosazoval zrušení imunity pro politiky, dělá všechno pro to, aby nebyl sám vydán do rukou policie. A prezident za ním stojí jako přísný, ale laskavý otec. Je jasné, že když Zeman zůstane na Hradě, Babiš je pod ochranou a může počítat s téměř neomezenou dobou pro vyjednávání o vládě (třebaže Zeman požaduje 101 hlasů poslanců ve druhém pokusu při hlasování o důvěře). Vítězné ANO se pak s konečnou platností stane dominantní politickou silou, prezident s premiérem si půjdou na ruku a prostě si to udělají hezké.
Inspiraci můžeme najít v zemích na východ od nás, kde všechno zvládají ještě efektivněji – třeba v Rusku, kde jsou prezident a premiér rovnou ze stejné partaje a občas se pro zajímavost vystřídají. Zároveň jsou obklopeni politickými stranami, které se navenek tváří jako opozice, ale je to opozice asi do takové míry, do jaké je pomazánkové máslo máslem. U nás se pro změnu vytváří „hlasovací blok“, ve kterém hraje prim Babišovo ANO a kolem něho mlsně krouží formálně stále ještě opoziční strany v čele s KSČM, prozemanovským křídlem v ČSSD a Okamurovou SPD. Výslednému produktu požehná tatíček Zeman, který navíc získá dost příležitostí k vyřizování účtů s odpůrci své psychedelické mocenské mašinerie. V holubičí české kotlině nám naštěstí nehrozí záhadné mizení novinářů ani opozičních politiků. Bohatě stačí, když se vám vysměje Ovčáček, z ministerstev vám náhle utnou dotace a na internetu dostanete nějakou cool přezdívku.
Druhé kolo bude napínavé – pokud k němu dojde
Je tu ale ještě druhá strana mince – Zemanovi soupeři. Občas jsou jeden od druhého k nerozeznání. Nabízejí nám sice hezké vystupování a slušnost, ale to je dost málo na to, aby na sebe dokázali strhnout pozornost mimo Prahu. Pro spoustu lidí jsou kultivovanost a transparentnost, kterou se ohání antizemanovský tábor, zkrátka jen další kulisou pro cynismus celé polistopadové éry. A i když je Zeman v očích spousty voličů sprosťák, pořád si udržuje charisma alkopunkového rebela, který nakonec udělá „něco“ pro lidi – i když nikdo přesně neví co.
Pokud dnes chceme opravdu Zemana vyhnat z Hradu, největší šance má podle průzkumů Jiří Drahoš. Má to ale háček – zmíněné průzkumy se týkají až druhého kola voleb. I když Drahoš může sjednotit celý antizemanovský svět a připravit nám ještě napínavou podívanou, druhé kolo nemá vůbec jisté. Jelikož si v prvním kole spousta lidí z nabídky antizemanovských odstínů šedi nemusí vůbec vybrat, může to zabalit a místo volebních místností odjet na chalupy s tím, že to „nějak dopadne“. Abychom se pak náhodou nedivili, jak rychle se zase ocitneme se Zemanem na Hradě a v agonii, ze které povede cesta ven snad už jen na lafetě děla.
Autor je šéfredaktor Alarmu.