Odvěký sen lidstva se má brzy splnit. Díky robotům a počítačovým programům by se během pár desítek let mohla ekonomika obejít takřka bez lidské práce. To aspoň tvrdí autor knihy Roboti nastupují (Rybka Publishers, 2017) programátor a publicista Martin Ford. Splněný sen o konci plahočení v továrnách, kancelářích nebo na stavbách ale přichází v nevhodnou dobu. V současných politicko-ekonomických podmínkách bude automatizace pravděpodobně znamenat nezaměstnanost a chudobu pro miliony lidí na celém světě. Nejde jen o robotizaci manuální práce, ale mizet má i práce v kancelářích u počítačů, kterou můžou často lépe než lidé zastat počítačové programy.
Jak počítač napíše recenzi?
Při čtení knížky o nástupu robotů do takřka všech myslitelných pracovních oblastí, kde dosud dominuje člověk, nejde nemyslet na to, jak by robot, respektive počítačový program, zvládal naši práci. V mém případě tedy: jak by psal text o knížce Nástup robotů Martina Forda.
Možná by časem stačilo zadat kritéria jako pravice/levice, xenofobie/tolerance nebo liberalismus/konzervatismus a automaty by psaním komentářů mohly obsloužit celou politickou scénu v Česku.
Počítačový program StatsMonkey už pár let píše obstojné sportovní reportáže. V článku nejdříve uvede základní okolnosti utkání, kdo s kým hrál, který tým byl favoritem, jaké má postavení v tabulce apod. Na základě algoritmu pak vyhodnotí klíčový okamžik zápasu, který v textu podrobněji popíše, a uvede konečný výsledek, StatsMonkey navíc v textu ocituje výroky trenérů z agenturního servisu a v závěru článku se ještě rozepíše o hráči, který měl rozhodující roli v popsaném klíčovém okamžiku. Tohoto hráče stručně představí, uvede o něm pár statistik a v několika větách shrne jeho kariéru. Článek může jít rovnou na web. Podobné programy se využívají nejen ve sportu, ale i v ekonomickém zpravodajství a v dalších oblastech žurnalistiky, kde se dá vytvořit algoritmus generující články. Časem by snad podobný program mohl psát i recenzi na popularizační knížku.
Fiktivní program ReviewMonkey by možná, stejně jako já, vyhodnotil jako klíčovou část Nástupu robotů kapitolu o mizejících pracovních příležitostech pro bílé límečky, tedy úbytek práce tam, kde se o ohrožení automatizací běžně nepřemýšlí. Do této kategorie jistě spadá i psaní na weby a do novin. V tuto chvíli sice zatím programy recenze na knížky, reportáže ani politické komentáře, nepíšou, ale to neznamená, že to v budoucnu nezvládnou. Koneckonců šéfredaktor Finmagu Michal Kašpárek si nedávno v rozhovoru posteskl, že mu komentáře na Alarmu někdy připadají jako psané pomocí jednoduchého algoritmu. A kdo čte pravidelně komentáře, ovšem nejen na Alarmu, musí dát Kašpárkovi aspoň částečně za pravdu. Možná by časem stačilo zadat kritéria jako pravice/levice, xenofobie/tolerance nebo liberalismus/konzervatismus a automaty by psaním komentářů mohly obsloužit celou politickou scénu v Česku. Kromě nezaměstnaných komentátorů roznášejících někde kafe by si toho možná nikdo ani nevšiml. Zautomatizovat třeba Parlamentní listy by pravděpodobně nebyl problém už při současné úrovni techniky.
Možná by ale ReviewMonkey vybral jinou kapitolu než tu, kterou jsem si jako klíčovou vybral já. Na rozdíl ode mě by měl totiž k dispozici pro jednoho člověka nepředstavitelně obsáhlou psanou produkci k tomuto tématu, a mohl by tedy knížku nejen mnohem lépe zařadit do kontextu oboru, ale také – pokud by měl smysl pro humor – ozvláštnit text různými zábavnými fakty a historkami souvisejícími s automatizací. O tom, že by počítač v blízké budoucnosti uměl psát vtipy, nemusíme pochybovat, a to přesto, že by se jim nejspíš sám nesmál. Přečíst a použít informace z textu umí počítače už dnes.
Práce jako algoritmus
Většina „kvalifikace“, kterou v (post)průmyslových společnostech máme, se týká schopnosti opakovat sice poměrně složité, ale přesto repetitivní úkony. Podle Forda není nic, co by neměla časem zvládnout umělá inteligence. Jako klíčový moment při vývoji umělé inteligence uvádí Ford projekt firmy IBM, která připravila svůj program na americkou obdobu televizní soutěže Riskuj. Na rozdíl od šachů, které jsou pro schopnosti výpočetní techniky ideální, podobná soutěž vyžaduje mnohem jemnější dovednosti, hlavně co se týče porozumění textu. Program se musel naučit chápat nápovědy jako „Když ji zahraješ do díry, příští kolo hraje soupeř“, což byla indicie, která měla vést ke správné odpovědi na otázku znějící „Jak funguje v biliáru bílá koule?“. Vývojářům se to podařilo a v roce 2011 v celoamerickém vysílání pořadu program Watson zvítězil nad dvěma lidskými přeborníky.
Šachový program DeepBlue, který porazil Kasparova, byl v podstatě spojením tisíců obvodů schopných vypočítat takové množství možností, že se jim sebelepší lidský hráč nemohl vyrovnat. O těchto schopnostech počítačů máme celkem dobrou představu. Program Watson ale nabízí mnohem širší využití na pracovním trhu a ihned po jeho televizním vítězství začali vývojáři IBM přemýšlet právě tímto směrem. Rozšířený Watsonpath nabídli k širšímu využití nahráním zdrojového kódu do Cloudu. Díky tomu mohou programátoři po celém světě na jeho základě vyvíjet aplikace, které se v budoucnu možná uplatní ve firmách. Program je schopný vyhodnocovat informace prakticky ze všech dostupných dokumentů. Jeho budoucí využití je plánováno ve službách, medicíně, administrativě, menežmentu, zákaznických centrech, centrech technické podpory i v médiích.
Ale ani další profese jako programátoři nebo inženýři různých oborů nebudou nacházet kvalifikovanou práci tak snadno jako v minulosti. Ve Spojených státech už se to do jisté míry děje. Po finanční krizi v roce 2008 se ekonomický růst v USA nezastavil. Změnila se ale jiná věc: ekonomický růst přestal generovat pracovní místa tak, jak to bylo obvyklé po desítky let a jak s tím počítá většina ekonomických teorií. Počet pracovních míst se na předkrizovou úroveň dostal v USA až v roce 2014 a úroveň těchto pracovních pozic byla v průměru nižší než dřív. Ekonomika založená na současných technologiích má sklon favorizovat vítěze, který bere vše a ke svým astronomickým ziskům ani nepotřebuje příliš mnoho zaměstnanců. Jeho převaha je technologická. Známým případem je srovnání počtu zaměstnanců General Motors v době největší slávy této firmy v sedmdesátých letech a počtu pracovníků firmy Google. Automobilka v době svého vrcholu vydělávala 11 miliard dolarů ročně a zaměstnávala 840 tisíc lidí, Google má o tři miliardy větší zisk s méně než 40 tisíci zaměstnanci.
Všechny tyto trendy sledujeme už dnes, byť v České republice kvůli levné ceně práce není tlak na automatizaci zatím příliš velký, ale je jen otázkou času, kdy to skončí. Automatizovaná ekonomika si vystačí s malým množstvím pracovní síly a finanční kapitál bude mít díky ní ještě větší moc než dnes. Některé země dokáží odolávat lépe, jako Švédsko) jiné hůře jako Spojené státy. Přesto je trend snižování podílu zisku z práce oproti kapitálu celosvětový a děje se tak i v zemích, které mají vyšší ochranu zaměstnanců a silnější odbory než Spojené státy.
Automatizovaný pracák
Chodit na pracák kvůli robotovi nebo počítačovému programu bude nejspíš ještě depresivnější než tam jít z běžných důvodů „ekonomické racionality“. Pracovní pozice zmizí definitivně. Nakonec i činnost úředníků a úřednic na pracovních úřadech může být plně automatizovaná a úřad práce může získat podobu několika dotykových obrazovek. Pokud tedy společnosti nepřistoupí na úplně jiné ekonomické paradigma, bude nahrazení lidské práce robotem nebo programem nikoliv důvodem k radosti, ale tragédií. Báječný nový svět a bohatství, které vytváří, bude totiž v majetku velmi malé skupiny lidí, která už nebude mít pro masy lidí vůbec žádné uplatnění. A nepomůže vám ani tak často vzývané vzdělání. Podle Forda se na pracovním trhu budoucnosti uplatní jenom „opravdu velké bedny“. Zbytek se bude muset zabavit jinak.
Autor je redaktor Alarmu.