V téměř 3,5milionové Arménii se každý rok nenarodí asi 1 400 dívek. Ty, které se narodí, se musí vypořádat s tradiční rolí ženy ve společnosti, v níž dominují muži. Ve fenoménu selektivních potratů – tedy potratů z důvodu pohlaví plodu – se soustředí různé problémy arménské společnosti. Nejnovější právní úprava pak jen zhoršuje situaci arménských žen.
Tchýně je pro. Zeptala jsem se jí, protože tak se to sluší. Navíc vím, že chce to, co je pro mě nejlepší. Hned po svatbě mi řekla: „Teď se o tebe budu starat, a až na tom budu špatně, ty se postaráš o mě. Skutečně, nemůžu si stěžovat. Ale to rozhodnutí jsem udělala společně s manželem. Není to jednoduché, ale snažíme se spolu mluvit. Stejně jako dříve o antikoncepci. Trochu jsem se styděla, když se mě muž ptal před výletem do města: „Jestli budou mít kondomy, mám koupit?“ (…) Tak to mezi námi je. Lepší tak než vůbec. Nejde o to, že kondomy nebyly, a proto jsem otěhotněla. Tentokrát jsme dítě chtěli. Muž vydělal trochu peněz v zahraničí, možná zase pojede. Plánovali jsme syna, opět. Doufala jsem, že se to nakonec povede, protože už máme dvě dcery. Jde o to, že na čtyři děti nemáme peníze, takže třetí a poslední musí být kluk. Popravdě jsem proti potratům, ale jelikož muž chce syna, splním jeho přání.
Ruzan se velmi bojí bolesti a operace, ale manžel ji přesvědčil, že jiné ženy měly spoustu potratů. Sestra muže také naléhá: „K čemu tolik holek?“ V Arménii se mladá manželka stěhuje k rodině manžela a stává se její součástí. Ruzan se bojí, že na stáří zůstane sama, chtěla by vidět své vnuky. Vzpomíná na své rodiče: „Jak by si poradili, kdybych neměla bratra? Jeho manželka sice je, jaká je, ale stará se o mámu po operaci, vaří, uklízí. Já jsem nemohla pohlídat rodný dům, musela jsem být u sebe.“
Když ultrazvuk během druhého těhotenství ukázal, že opět čeká dceru, uslyšela od svého muže: jednu holku jsem ti prominul, druhou už ne. Muž ji zkopal, mířil na břicho. Dosáhl svého: vyvolal u ní silné krvácení, které skončilo potratem.
Nakonec se Ruzan rozhodla objednat se na zákrok. Takové věci zůstávají v rodině, kamarádky se nežádají o radu. Ty o dítěti vůbec neví. Když se Ruzan dozvěděla, že je těhotná, řekla to akorát doma. Doufala, že na slavení bude ještě čas, až se ukáže, že čeká chlapce.
V Arménii je interrupce na přání možná do dvanáctého týdne těhotenství. Ovšem pohlaví dítěte lze s jistotou potvrdit až o několik týdnů později. Proto na první návštěvě u lékaře Ruzan poprosila, aby její těhotenství nezaznamenával. Za malý poplatek to nebyl problém.
Ultrazvuk je standardní a nedrahou procedurou, takže když přišel očekávaný šestnáctý týden, domluvila si návštěvu v nejbližším městečku. Ale zákrok tam už neproběhne. Tchýně ví, u koho se má zeptat na kontakt na lékaře v Jerevanu. V regionální nemocnici by mohli odmítnout, a navíc v hlavním městě to bude bezpečnější a diskrétnější.
Ačkoli Ruzan není skutečnou osobou, její úděl je údělem mnoha žen v Arménii.
Demografická katastrofa
Selektivní interrupce není v Arménii legální. Mezi dvanáctým a dvaadvacátým týdnem těhotenství je stále možné zákrok podstoupit, pokud dojde k tzv. zvláštním okolnostem. Patří k nim zdravotní faktory – vady plodu, ohrožení života matky – i společenské otázky, zejména ekonomické. Ovšem jejich přesnou definici v arménských zákonech nenajdeme. Pohlaví plodu není součástí ani jedné z těchto kategorií.
Oficiální statistiky o selektivních potratech nám toho moc neřeknou, ale poměr narozených chlapců a dívek – 115 ku 100, obvykle to bývá 105 ku 100 – poukazuje na rozsah problému. Podle odhadů Populačního fondu OSN do roku 2060 bude v Arménii „chybět“ sto tisíc žen. Situaci nepomáhá ani to, že Arméni stále emigrují a přidávají se tak k již osmimilionové diaspoře po celém světě.
O selektivní interrupci z důvodu pohlaví se začalo v Arménii více mluvit minulý rok, kdy se změnila legislativa. Mezi oznámením ženy, že chce podstoupit potrat, a datem zákroku je nyní povinná třídenní čekací lhůta. Během těchto třech dní musí žena absolvovat informační schůzku se zdravotníkem. Jedná se o reakci na alarmující prognózy OSN – pokud se počet narozených chlapců bude nadále držet nepřirozeně vysoko, hrozí zemi demografická katastrofa.
Nový zákon se setkal s odporem nevládních a feministických organizací. Sice podobná pravidla fungují v řadě jiných zemí s cílem dát ženě možnost udělat skutečně informované rozhodnutí, ale v arménském kontextu mohou fungovat úplně jinak. Neexistuje zde protokol týkající se těchto konzultací ani proškolený zdravotní personál, takže je zcela na zdravotních zařízeních, aby určila jejich formu i obsah.
Podle Ani Jilozian, aktivistky Centra na podporu žen (Women’s Support Center) v Jerevanu, prohlubují státní programy stigmatizaci žen, které se rozhodnou přerušit těhotenství. Jejich cílem je především zvýšení porodnosti Arménů, jež podle konzervativních politiků a aktivistů upadá právě kvůli dostupnosti potratů.
„Účinek státních kampaní je ohromný. V důsledku tak vede i k předsudkům mezi zdravotním personálem, který vede konzultace. Spolu s absencí protokolu a kontrolního systému to směřuje k ohraničení reprodukčních práv arménských žen,“ říká Jilozian.
Fenomén potratů kvůli pohlaví plodu připomíná uzel, do nějž jsou vpleteny různé problémy arménské společnosti. Pokud vezmeme za jeden pramen, hned narazíme na další navzájem provázané otázky.
Za kolik?
To, že něco není legální, ještě neznamená, že se to nedá zařídit. Způsobů, jak obejít zákon, je vícero. Otázkou je pouze cena. Ze zkušeností jedné zdravotní sestry: „Jedna žena mě prosila, abych ještě neregistrovala její těhotenství. Chtěla počkat, jestli to bude kluk, protože kdyby to byla holka, půjde na potrat. Řekla, že určitě nemůže mít holčičku, její rodina jí to nedovolí.“
Ze zprávy Giving Woman a Voice se dovídáme, že ne všichni lékaři provádí nezákonné zákroky, ale mnoho gynekologů se nechá přesvědčit. Zákrok skrývají, do zdravotní karty pacientky vpisují jiné procedury. I po dvacátém týdnu je možné vykonat interrupci na přání s ohledem na specifické okolnosti – jako například ekonomické problémy.
„Vše se stále ještě děje především ve státních nemocnicích. Samozřejmě jsou i případy, kdy pacientky jdou na soukromou kliniku nebo podstoupí potrat doma. Zatím se jedná o výjimky, ale domnívám se, že vzhledem k rostoucí stigmatizaci žen, které podstupují potrat, a pravidlu konzultace před zákrokem zřejmě dojde k nárůstu počtu zákroků vykonaných mimo nemocnice, v méně bezpečných podmínkách. Tak to funguje, existuje spoustu příkladů z jiných zemí,“ varuje Ani Jilozian.
Podle statistik Women’s Support Center 17 % žen s jedním dítětem a až 60 % žen se dvěma dětmi přiznává, že alespoň jednou přerušily těhotenství. Mezi ženami, které mají za sebou potrat, jich 36 % podstoupilo zákrok jednou, 47 % dvakrát nebo třikrát, 12 % čtyřikrát či pětkrát, 5 % dokonce šestkrát a více.
Levný potrat, drahá antikoncepce
Popularita interrupce a nízká důvěra v moderní antikoncepci jsou odkazem časů Sovětského svazu. Kromě období stalinismu byla interrupce tehdy dostupná do dvanáctého týdne těhotenství a v osmdesátých letech ze zdravotních důvodů (nebo později i z důvodů nezdravotních) dokonce do osmadvacátého týdne. Podle velikosti plodu stát potrat buď proplácel, anebo byl za něj účtován nevelký poplatek. Moderní antikoncepce byla v podstatě nedostupná – hormonální antikoncepce byla démonizována, prezervativy zase byly na příděl.
Tato mentalita je v Arménii stále živá. V poslední zprávě týkající se antikoncepce se například objevuje rozšířený názor, že hormonální antikoncepce je vynález Západu, jehož cílem je ublížit ženám a zbavit je plodnosti. V posledních letech se sice zvyšuje počet žen, které užívají prezervativy anebo nitroděložní tělíska, ale je jich stále relativně málo. Statu quo napomáhá i ekonomická bariéra – otázky financí hrají nezanedbatelnou roli ve společnosti s téměř osmnáctiprocentní nezaměstnaností. Chirurgické přerušení těhotenství v nemocnici stojí okolo 20 000 dram (asi 880 Kč) nebo trochu více, podle stáří plodu.
„Jedná se o obnos, který je v podstatě každý schopen nakonec nějak dát dohromady. Samozřejmě ženám, které přichází do našeho centra, doporučujeme užívat antikoncepci jako bezpečnější a méně invazivní metodu plánování rodiny. Bohužel si to ale většina z nich nemůže dovolit a proplácení léků v Arménii neexistuje,“ říká Ani Jilozian. Několik těhotenských testů a potrat jsou levnější než roční užívání antikoncepčních pilulek.
Pokračovatelé rodu
Výzkum praxe selektivní interrupce ukázal, že v odpovědi na otázku, proč je mužský potomek lepší, se ženy odvolávaly na národ. „Chlapci nesou plamen dál,“ říkaly. Muži jsou pokračovateli rodu a zároveň uchovávají národní dědictví. Svou roli hraje i silně zmilitarizovaná kultura, chlapci jsou odmala vedeni k službě v armádě. „Nikdo nevěří, že ženy jsou schopny sloužit v armádě – a co je důležitější, ony v ní sloužit nemusí, my, muži, je ochráníme. Lidé nevěří, že ženy mohou být rovné s muži, dokonce ani na právní úrovni. Jsou slabé a je třeba je chránit,“ říká Garik Gregovian, ekonom po vojenské službě.
Kdo si víc přeje mužského potomka – žena, či rodina? Občas je složité se dobrat přesných důvodů. Každá tchýně – v Arménii se jedná o rodinnou instituci – byla kdysi sama mladou manželkou, na kterou její okolí vyvíjelo tlak. Také měla „porodit chlapce“. Pokud se nejprve narodila dcera, životy obou se staly složitými. Taková dívka pak vyrůstala v domě, kde byli favorizováni chlapci, nebo se dál čekalo na mužského potomka. Tím se v ní rodilo přesvědčení, že je pro rodiče nedostatečná. Aby byl domov domovem, musí v něm být malý muž. Když se dívka sama stane matkou, předává tento kulturní odkaz další generaci, stejně jako její bratři.
„Když mi bylo šestnáct let, myslel jsem si, že bych nikdy nechtěl mít dceru. To by pro mne byla katastrofa. Kdybychom spolu hovořili před sedmi či osmi lety, pověděl bych vám přesně, proč je špatné mít dceru. Dnes už mi to tak samozřejmé nepřijde. Ale víte, je tu velký společenský tlak,“ říká Garik Gregovian. Je třeba mít na paměti, že tento tradicionalismus má na Kavkaze také ekonomické pozadí. Na vlastní živobytí většinou mladé páry nemají, rodiče zase potřebují finanční podporu v důchodu.
Dalším důvodem, proč nemít dceru, je stud. Ženská sexualita je považována za tabu. Mít dceru znamená riziko, že by mohla být „nemorální“. Nezodpovědné chování dcery může zničit dobré jméno celé rodiny. „Jestli máš syna, tak to není problém, on si může dělat, co chce. Muž dominuje. Rodina nebude hodnotit synův sexuální život. Ale dceru hodnotit bude,“ vysvětluje nám Garik.
„Jednu holku jsem ti prominul, druhou už ne“
V takovéto dusné atmosféře se často stává, že násilí překročí symbolický rámec. Podle zpráv z médií i nevládních organizací je mnoho selektivních interrupcí vynucených. Stává se, že budoucí matce se od násilnického muže povede utéct, ale častěji žena nemá kde hledat útočiště. To byl případ třiadvacetileté ženy z vesnice blízko Vanadzoru. Když jí bylo sedmnáct, byla představena budoucímu muži, necelý rok po svatbě porodila dceru. Když ultrazvuk během druhého těhotenství ukázal, že opět čeká dceru, uslyšela od svého muže: jednu holku jsem ti prominul, druhou už ne. Její vlastní rodina jí nepomohla – přece ji neprovdali kvůli tomu, aby se k nim vracela s dcerami. Muž svou ženu zkopal, mířil na břicho. Dosáhl svého: vyvolal u ní silné krvácení, které skončilo potratem.
„V násilných situacích mají ženy velmi nízkou rozhodovací schopnost, jsou celkově závislé na svých partnerech. Do našeho centra přichází ženy, které zažily domácí násilí, kterým bylo zabráněno užívat antikoncepci. Je to ale velmi specifická skupina a určitě ji nelze považovat za reprezentativní pro celou arménskou společnost. Bývá to spíše tak, že tchýně přivádí ženy na kontroly do nemocnice a občas je nutí k vykonání selektivní interrupce,“ popisuje Ani.
Diskriminační praxe
Nové zákony jen maskují příčiny problému. Možná tak jako v Koreji, Číně, Indii či Ázerbájdžánu budou mít lékaři v Arménii zákaz informování o pohlaví dítěte. Do jaké míry by ale takové nařízení bylo respektováno při současné míře korupce, není vůbec jasné. „Fenomén selektivních potratů je složitý a je třeba ho jasně oddělit od reprodukčních práv žen. Odstranění plodu z důvodu jeho ženského pohlaví je diskriminací. Tato praxe utvrzuje genderové nerovnosti ve společnosti. Nové předpisy ovšem nevedou k omezení praxe selektivní interrupce, ale k restrikci přístupu k interrupci jako takové. V naší práci se řídíme feministickým přístupem na základě lidských práv, nezpochybňujeme tělesnou integritu žen, jejich autonomii a právo na výběr. Právě tím je ale pokus o omezení přístupu k interrupci,“ říká Jilozian.
Je tedy možné, že problém selektivní interrupce lze řešit jen postupně – důrazem na antidiskriminační vzdělávání v širokém slova smyslu, sexuální výchovou či nezávislou zdravotní i psychologickou podporou pro ženy. Tímto způsobem by bylo možné nejen omezit počet zákroků a zlepšit bezpečnost žen, ale také budovat společnost založenou na rovnosti a respektu k právům žen.
Autorky pracují s mládeží v rámci Evropské dobrovolné služby v Arménii a Gruzii.
Z polského originálu „Aborcja? Jestem przeciw, ale nie stać nas już na dziewczynki“, publikovaného na stránkách deníku Krytyka Polityczna, přeložila Veronika Pehe. Redakčně upraveno.