Českou republiku můžeme s klidným srdcem přirovnat ke skále, po které každá feministická vlna lehce steče a nezanechá na ní mnoho změn. Nedá říct, že by se u nás o feministické agendě mluvilo napříč společností, že by nějak určovala tón veřejných debat nebo že by se snad stala politickým tématem. Feminismus je pořád téměř sprosté slovo a nedostatek informací o tom, co znamená a jaký může být, je bolestný i mezi intelektuály a intelektuálkami, natož v široké veřejnosti.
V posledních letech se přesto i u nás začalo uvažovat více feministicky. Objevilo se hned několik skupin, které tematizují různé otázky týkající se kultury sexismu. Nástup nové generace feministek a feministů může svou energií a vervou působit radikálně, a to i když jejich program nijak radikální není. Jde o pouhé zaplňování bílých míst na mapě českého myšlení a alespoň částečné vnášení feministické tematiky do veřejného prostoru. Ačkoli kritici feministických požadavků dělají, jako by feministé válcovali vše a vyhrávali, nedá se rozhodně mluvit o tom, že by se v Česku schylovalo ke „konci patriarchátu“, že by se každá debata „genderovala“ nebo že by se fakticky, například z pohledu feminizace chudoby, něco opravdu měnilo.
Mimo zájem i kritiku
Naopak debaty o tom, co „hnutí v rozpuku“ přináší, koho diskriminuje a na koho útočí, se v posledních měsících staly evergreenem – hlavně díky kampani #MeToo. V Česku se téměř okamžitě přešlo od debaty o sexuálním násilí, mocenské hierarchii a kulturních rámcích celé společnosti k zesměšňování, zlehčování a napadání kampaně. To celkem přesně ilustruje, s jakým přijetím se u nás feminismus obecně setkává: vůbec se nezabýváme tím, co je jeho podstatou, jaké proudy zahrnuje, o co přesně se snaží, v jaké fázi vývoje se nachází a co to znamená. Přitom kritika některých postupů, deklarací nebo vyjádření je pro budoucnost feministického hnutí důležitá – debata se ale nedá vést paušalizujícím způsobem, který nedokáže ani rozlišit základní feministické proudy.
Chceme, aby se naše dcery nemusely přizpůsobovat kultuře znásilnění a strachu, chceme, aby naši synové mohli žít v rovnoprávných vztazích, kde vzájemný respekt není založený na hrozbě násilí ani na neměnné hierarchii.
Diskusi o tom, co jaký feminismus přináší, by nemělo nahradit pomrkávání „však my chlapi si rozumíme“, zakrývající nejistotu mužů, kteří v dnešním světě stále více ztrácejí tradiční opory svého sebevědomí a mužské identity. Jedním z důležitých aspektů feminismu je právě tato úvaha. Neděláme si iluze o tom, jaké je to být mužem. Tlak na splnění mužských rolí, ke kterým se váže zajištění rodiny nebo deklarovaná „tvrdost“, musí být nesnesitelný podobně, jako když o ženách někdo hovoří jako o „slabším pohlaví“ a vykazuje je z veřejného prostoru do kuchyní nebo k dětem. Víme, že se mužská identita vlivem okolností v čase mění a nejde o žádnou konstantu, i když si na ni hraje. Možná bychom při bližším pohledu zjistili, že je to jen papírový panák, za kterým nic není a nikdo ho nepodpírá. Feminismus k takovému ohlédnutí vyzývá, volá po aktivním promýšlení vlastních postojů v konkrétních případech se zřetelem k mocenské hierarchii. Proč se ale nedaří tento typ diskuse otevírat, když právě jemu má celá feministická teorie i praxe sloužit a k němu má vést?
Vize osvobození pro všechny
Navzdory názvu, který odkazuje pouze na ženy, není dlouhodobě možné ani žádoucí vést feministickou debatu bez mužů. Ti totiž, stejně jako ženy, netvoří hegemonní skupinu odpovědnou za celosvětový útlak. Společnost, ve které kultura sexismu bují, tvoříme všichni společně a nemá smysl z ní ženy vydělovat a viktimizovat jen muže. Jedna z nejvýznamnějších myslitelek feministické teorie bell hooks ve svém stěžejním díle Feminismus do kapsy napsala, že největší sexistkou, jakou za svůj život potkala, byla její matka. Všichni a všechny jsme ve vleku společenských rámců a norem, které mohou každého člena i členku společnosti utlačovat. Proto musíme za všech okolností rozlišovat otázky moci a hegemonie, výchovné a kulturní rámce. Ty je nutné kritizovat, ty je nutné měnit. I proto je pro muže samotné důležité, aby kriticky nahlídli, nakolik je moc v dnešní společnosti provázaná právě s nimi a co všechno to obnáší. Případy typu Harvey Weinstein totiž neukazují jen pochybení jednoho mocného muže – odkrývají celý mechanismus (nejen) symbolického násilí, který je dnešní pozdně kapitalistické společnosti vlastní.
Stejně jako nemá smysl mluvit obecně o všech lidech nebo o všech mužích, ani ženy nejsou nutně jednotná skupina. A ani feminismus není jeden. Existují směry feminismu, které zdůrazňují božsky jedinečnou ženskost, a existují jiné, podle nichž se ženy mají prosadit v mužském světě tím, že se přizpůsobí jeho konfrontačním pravidlům. Některé směry jsou spolu v přímém rozporu, jiné se doplňují. Feminismů je tolik, kolik je vizí osvobození žen. V některých se osvobozují jen majetné ženy z elitních vrstev, jinde ani bohatství nepomůže proti tradici diskriminace nebo násilí. Někde je žena definována fyziologií svého těla, jinde svou sociální rolí (pro niž se užívá termín gender neboli rod).
Nám jde o feminismus jako emancipační hnutí, jehož cílem je odstranění utlačovatelských struktur společnosti, jež nutí muže chovat se necitlivě a pansky a ženy nutí využívat subverzivní a nečestné strategie podřízených a utlačovaných. Na rozdíl od S.d.Ch. totiž vidíme, že cesta k narovnání společnosti nevede přes člověka mužského rodu, ale právě skrz prolomení institucionalizovaných zvyklostí útlaku a násilí. Vidíme, že jen nejsilnější ženy se dokážou tomuto systému vzepřít, a chceme je podporovat, aby nezůstávaly samy. Chceme ženám i mužům ukazovat, že v prvním kroku se každý z nás musí zbavit zvnitřněných pravidel kultury sexismu. Bojujeme za osvobození od systému i symbolických hodnot, za osvobození pro každou ženu a každého muže. Chceme, aby se naše dcery nemusely přizpůsobovat kultuře znásilnění a strachu, chceme, aby naši synové mohli žít v rovnoprávných vztazích, kde vzájemný respekt není založený na hrozbě násilí ani na neměnné hierarchii.
Ženy a levice
Když feminismus kritizuje muže, je to vždy spojeno s analýzou moci, v našem případě i s kritikou kapitalismu. Podobně se přitom dá nahlížet na celou levici: když mluvíme o diskriminaci menšin, nespravedlivém přerozdělování, sociálním vyloučení, je v tom vždycky něco paušalizujícího. Přesto se levicová perspektiva pokaždé snaží překonávat politiku identity a mluvit o problémech jednotlivců se snahou o kritiku systému jako takového – snaží se akcentovat požadavek rovnosti ekonomické, rodové, sociální, kulturní. Stejně tak musíme vnímat feministické požadavky na uspořádání společnosti. Nejde o to koukat někomu do kuchyně nebo ještě lépe do postele, ale stavět se proti neoprávněné genderové dominanci v mezilidských nebo třeba pracovních vztazích, která má společenský dopad. Mechanismy, podle kterých jednáme, totiž často prostupují veškeré spektrum našeho působení, i proto je jedním z hlavních hesel feminismu „Osobní je politické“. Umožňuje tematizovat i na první pohled subtilní otázky hegemonie, které pro svou nereflektovanou povahu často ovlivňují naše každodenní životy. A právě levice by měla mít pro něco podobného elementární pochopení. Jenže feminismus, navzdory svému požadavku rovnosti, není české levici vlastní, alespoň ne té parlamentní. Bez nadsázky se tak dá říct, že feminismus je u nás ve dvojím disentu – ve vztahu k celé společnosti i ve vztahu k levici. Přitom feministická kritika umožňuje demaskovat současné nerovnosti důsledněji než kritika nefeministická – jsou to ženy, kdo tvoří sedmdesát procent chudých lidí na planetě, jsou to ženy, kdo pracuje více a vydělává méně, jsou to ženy v důchodovém věku, pokud žijí samy, kdo je penalizován za léta péče o děti, jsou to samoživitelky, kdo je dnes nejvíce ohrožen chudobou. Podhodnocování ekonomického statusu žen vede navíc k dalším formám útisku, které zahrnují „přirozenou“ dominanci mužů včetně domácího nebo sexuálního násilí.
Snahy o ovládnutí ženského těla, které se s konzervativní revolucí znovu vrátily do Evropy a nejhůře dopadají na chudé nebo vyloučené ženy, nás utvrzují v tom, že právě feministická agenda je dnes vysoce aktuální. Rovnost (už z podstaty slova) nemá být jen privilegiem pro vyšší třídy nebo „kulturně vyspělejší“ země. Má být univerzalistickým požadavkem, o němž bude panovat celospolečenský konsenzus.
Náš feminismus vidí vždy konkrétní průsečíky různých rovin útlaku – rodového, etnického nebo třídního. Ženy tvoří polovinu lidstva a feminismus ze své podstaty není identitární politika. Je to prosté uznání rovnosti žen a mužů ve všech aspektech života společnosti. Něco takového by především na levici mělo být samozřejmé a žádoucí. Teprve v plně respektujícím a sebereflexivním prostředí může vzniknout podhoubí pro kritiku, již některé projevy některých feministek a feministů dnes určitě potřebují – ať už jde o tíhnutí k politice identity, sexistické paušalizování a vylučování mužů, nebo o využívání role oběti pro realizaci osobních zájmů. Nic z toho ale nedává jediný důvod pro zavržení feminismu jako celku, natož pro jeho povrchní ostrakizaci uvnitř levice. Levice prostě buď bude feministická, nebo nebude vůbec.
Ženy 365 jsou feministický kolektiv.