Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Levice mezi kavárnou a lidem

Volba prezidenta na levici znovu oživuje otázky, kam se postavit ve střetu mezi nacionalisty a pravicovými liberály.

Blíží se druhá přímá volba prezidenta a levicové kruhy lehce pobublávají ve snaze celou tu trapnou a kluzkou záležitost nějak uchopit. Snažení znesnadňuje ještě celkem živá vzpomínka na volby minulé. V bouřlivé celospolečenské diskusi přiživené sociálními sítěmi, jejichž politický význam poprvé zasáhl celou společnost, se nová levice pokoušela stůj co stůj udržet svou politickou identitu. S živou zkušeností protestů proti škrtům neoliberální vlády, jejímž ministrem a místopředsedou byl Karel Schwarzenberg, a uhranutá otravnou knížecí kampaní, se levice snažila dokázat, v čem všem se liberálové mýlí. Samotná volba v druhém kole, kde proti sobě stáli Zeman a Schwarzenberg, se různila člověk od člověka. Reakce na výsledky voleb se však na intelektuální levici nesly v podobném duchu: pocit, že se stalo něco ne úplně dobrého, se mísil se škodolibým pocitem zadostiučinění nad prohrou liberálů.

Nebýt kavárnou

Dnes je jasné jedno. Ti, kteří v druhém kole nevolili (jako já) nebo volili Zemana, udělali chybu. Všechny argumenty mířící na špatné pojetí politiky ze strany liberálů, na zakrývání asociální ideologie kulturně-estetickou symbolikou a na nadřazenost rétoriky slušných lidí byly v zásadě pravdivé. Problém byl v tom, že levice v podstatě předvedla to samé v bledě modrém. Nad domýšlení politických důsledků volby mnozí z nás nadřadili svou potřebu kulturně se oddělit od lidí, kteří sice obývají stejné kavárny a zákoutí sociálních sítí, ale nechápou, že kapitalismus nerovná se svoboda. Touha nebýt pražskou kavárnou vyústila v několik ponižujících let společných demonstrací s lidmi, kteří se k této nálepce hrdě hlásí, proti xenofobním proudům zaštítěným z Hradu. Miloš Zeman, který zmátl českou novou levici antielitářskou rétorikou, vzápětí udělal právě z nové levice, z jejích hodnot a institucí svého úhlavního nepřítele. Na seznam nepřátel to tak dotáhl vedle neziskovek a uprchlíků také feminismus nebo Klinika.

Politické jednání může a má být aktivnějším, bohatším i zábavnějším procesem než jen volbou mezi předem danými produkty na jedné straně a odevzdaným přenecháním rozhodnutí rádoby expertům na straně druhé.

Tuhle chybu nesmíme opakovat. Česká levice je sice v parlamentní a společenské perspektivě marginální záležitostí, ale může mít přesto dost sebevědomí na to, aby se nenechala negativně definovat liberálními protivníky. I ti z nás, co vyrostli na Havlovi a procházeli si svým pubertálním levicovým obratem, už nemusí mít potřebu definovat se vzdorem vůči svým kořenům.

Hledání lidu

Největší chybou ovšem bylo, že zoufalá snaha nestát na straně kavárny, ale „lidu“, vedla k nekritickému pojetí toho, co je lid – od Miloše Zemana po nastupující záplavy nacionalistů, ultrakonzervativců a postfašistů. V úsilí očernit znovu liberály levice sama sebe přesvědčila, že volba Zemana je sice mylná, ale víceméně autentická reakce „obyčejných lidí“ na ústrky ze strany proklamovaně lidskoprávní, ale asociální pravice. Tato psychoanalyticko-marxistická interpretace ale mluví víc o špatném svědomí levičáků, kteří se zoufale snaží stále znovu vylézt z „bublin“ k jakémusi imaginárnímu skutečnému lidu, než o politické realitě české společnosti. Buranské vystupování Miloše Zemana nic nemění na tom, že ho podporují jak velcí hráči průmyslu, tak mnozí vědci, intelektuálové nebo lidé z vyšších středních tříd.

Falešné dilema mezi umírněnou liberální elitou, které opatrně vede společnost mezi skalisky nebezpečné lokální i globální situace, a příklonem k radikálnímu, ale nacionalistickému a xenofobnímu lidu, je třeba jasně odmítnout. Levice má být radikálně demokratická a může být i lidová. Nesmí se ale nechat přesvědčit o existenci jakéhosi předem připraveného kulturně definovaného lidu, většinou reprezentovaného muži, kteří nežijí v Praze, pracují rukama, jedí hodně masa, mají českou občanku a hlavně jsou rasisti a misogynové. Nesrovnává se to ostatně ani s obrazem pracujících na nejhorších pozicích, který vzešel z reportáží Saši Uhlové, ani s faktem, že rasistické fake news jsou z velké části byznys projektem kapitalistů z devadesátek, vlastnících momentálně skoro všechna sledovaná média u nás. Podle francouzského filosofa Jacquese Rancièra není demokratický lid ničím předem definovaným, ale uskutečňuje se v dynamickém procesu, při kterém lidé naopak vystupují ze svých předpřipravených pozic. To je kouzlo emancipační politiky, které bychom se neměli svou falešnou snahou přiblížit se „těm dole“ vzdávat. Příkladem budiž Josef Středula, který dělá kvalitní odborářskou politiku, udržuje si popularitu a neuchyluje se k nacionalismu ani xenofobii.

Opravdu přímou demokracii

Nechceme-li opakovat chybu z posledních voleb, neznamená to ovšem, že máme přistoupit na liberální interpretaci prezidentských voleb. Kromě nabídky liberálních a většinově pravicových kandidátů, která je v mnoha ohledech zoufalá, je totiž špatné celé rámování volby. Místo otevřeného nacionalismu a xenofobie nechutného Zemana se nám nabízí soft-nacionalistická verze politiky, podle které „potřebujeme někoho, kdo bude naši vlast reprezentovat v zahraničí.“ Není asi lepší řešení než zvolit soft verzi a doufat, že se nebude projevovat tak silně. Nelze se ale spokojit s představou, že toto je skutečné jádro politického střetu a rozhoduje se v něm o osudu demokracie, jak se nám někteří liberálové neustále snaží sugerovat.

Autor: Eugen Hrabíno

 

Kromě uchopení politiky skrze národní stát bychom měli přeznačit pojetí přímé demokracie, jak se ukazuje v přímé volbě prezidenta. Zde se totiž znovu odehrává střet mezi liberálními elitáři, kteří chtějí nechat správu věcí veřejných na zkušených profesionálech v poslanecké sněmovně, a nacionalisty, kteří šermují referendem a volebními průzkumy o tom, jak národ rozhodl.

Demokratická politika není výběrem předem připravených kandidátů zaplacených různými lobby a nadesignovaných marketingovými poradci, mezi kterými volíme podle největšího emocionálního a kulturního ztotožnění. Politické jednání může a má být aktivnějším, bohatším i zábavnějším procesem než jen volbou mezi předem danými produkty na jedné straně a odevzdaným přenecháním rozhodnutí rádoby expertům na straně druhé.

Střet sil a střet světů

Úkolem české levice je pragmaticky zvolit menší zlo, ale zároveň a především nabídnout srozumitelnou alternativu k oběma ne-řešením. Ta ale nevznikne zvolením správného a srozumitelného slovníku a nalezením jakéhosi ztraceného vchodu do světa bájného lidu, ale radikální politickou praxí, která bude nabourávat jak představy liberálů, tak nacionalistů. Za uplynulé prezidentské období se to české levici několikrát podařilo. Při uprchlické krizi, kdy se stovky lidí z České republiky na několik dní promíchaly s humanitárními pracovníky, levicovými radikály i lidmi na útěku a zakusily, že skutečným nebezpečím a problémem není kulturní jinakost, ale státní hranice. Při zápase o sociální bydlení, kdy se povedlo postavit na chvíli do popředí místo neoliberální logiky zkušenost lidí bez domova a kdy se politika housing first nakonec uchytila alespoň na brněnském magistrátu. Nebo při Klimakempu, kde se místní lidé a aktivisté spojili stejně jako lokální a globální problémy.

Je to málo? Možná. Ale, abych ještě jednou citovala Rancièra, politiku je třeba chápat nejen jako souboj sil, ale i jako souboj světů. Pokud chce česká levice něco nabídnout a nepotácet se jedné zdi, kterou postavil někdo jiný, k druhé, měla by vzít vážně aktivity sociálních hnutí, při kterých se alternativní světy doopravdy rýsují.

Autorka je spolupracovnice redakce.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image