Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Levý filmový hák z Haiti

James Baldwin a mladý Karl Marx se stali hrdiny dvou posledních filmů Raoula Pecka.

Pokud nějaká část světa drží primát v počtu umělců-exulantů ve 20. století, bude to nejspíš Latinská Amerika. K těm nejznámějším patří španělsky píšící spisovatelé od Gabriela Garcíi Márqueze přes Reinalda Arenase po Roberta Bolaña. Vedle nich lze zařadit i frankofonní exulanty z Haiti, kde od roku 1957 třicet let vládla dynastie Duvalierů: otec François, zvaný „Papa Doc“, a jeho následovník Jean-Claude AKA „Baby Doc“. Duvalierové přes své legrační přezdívky patřili k brutálním diktátorům. Zvlášť smutně proslul starší z nich, který spojil krutost příznačnou pro latinskoamerické obránce před komunismem s vúdú kultem osobnosti, což v metaforické rovině groteskním a mrazivým způsobem ztvárnil v románu Jako o závod haitský básník, romanopisec a exulant René Depestre (rok strávil i v Československu). Díla jiného haitského exulanta, režiséra Raoula Pecka, se na sklonku loňského roku hned dvakrát objevila v českých kinech, byť se v obou případech jednalo pouze o festivalová uvedení. Na MFDF v Jihlavě a poté i na pražském Festivalu spisovatelů byl k vidění jeho předloňský dokument I Am Not Your Negro (2016). A v rámci festivalu německých filmu Das Filmfest se promítal v Praze a Brně jeho poslední celovečerní fikční film, Mladý Karl Marx (Der junge Karl Marx, 2017).

Lumumba, Malcolm, King

Raoul Peck se narodil v roce 1953 v haitském hlavním městě Port-au-Prince, ale když mu bylo osm, rodina z Haiti utekla před Duvalierem starším. Není co divit – zajímavé ovšem je, že jeho náhradním domovem se nestala ani jiná země Ameriky, ani Evropa, nýbrž africké Kongo, tehdy čerstvě zbavené belgické koloniální nadvlády. V procesu dekolonizace země sehrál významnou roli první, záhy zavražděný premiér země Patrice Lumumba, o němž Peck o třicet let později natočí dokument a dalších devět let nato ještě celovečerní hraný film. V konžské Kinshase se také zapsal na univerzitu a pokračoval ve Spojených státech, Francii a Německu – studoval mimo jiné ekonomii na Humboltdově univerzitě a film na Německé filmové a televizní akademii v Západním Berlíně.

Kdyby o Marxovi točil Ken Loach, je možné, že by se podobal postavě z biografií východoněmeckých stranických historiků. Ten Peckův je naštěstí bližší tomu, jak Marxe líčili jeho současníci.

Na konci osmdesátých let pak začal točit, nejdřív experimentální filmy a sociopolitické dokumenty. V letech 1996–97 byl rok a půl haitským ministrem kultury, než spolu s částí kabinetu rezignoval na protest proti praktikám tamních prezidentů. Ale až díky hranému filmu o Lumumbovi z roku 2000 se Peck stal známým. Po něm následovaly mimo jiné snímky Někdy v dubnu (2005) o rwandské genocidě nebo Moloch tropical (2009), zpracování klasického latinskoamerického tématu diktatury. V anglosaském světě se pak nejvýrazněji zapsal až zmíněným dokumentem o spisovateli Jamesi Baldwinovi, o což se zasloužila i nominace na Oscara v kategorii dokumentární film.

Baldwin byl pozoruhodná postava z více důvodů: afroamerický spisovatel, k tomu gay, v šedesátých letech angažovaný v hnutí za občanská práva, který po znechucení společností prostoupenou předsudky strávil větší část života v evropském exilu. Základem Peckova dokumentu je Baldwinův nedokončený rukopis Remember this house, který glosuje americkou historii, politiku a vlastní život a obsahuje také vzpomínky na osobnosti jako Malcolm X nebo Martin Luther King jr., které Baldwin osobně znal. To vše čte v Peckově filmu herec Samuel L. Jackson a tvoří tak kostru audiovizuální brikoláže, jež Baldwinovy myšlenky ilustruje, doplňuje, podtrhuje. Film se textu přibližuje, jak je to jen možné, a dává to smysl – Baldwin byl přece spisovatel. O to větší lapsus je, že snímek byl v Česku uveden pod názvem Nejsem žádný tvůj negr. Anglické „negro“ znamená totiž černoch, a o význam slov tu jde v první řadě.

Mladý Karl, mladší Freddy

Mladý Karl Marx je proti I Am Not Your Negro formálně klasičtější dílko – cosi jako kostýmní drama či melodrama. Odehrává se ale v prostředí radikálních intelektuálů Evropy čtyřicátých let 19. století a tam, kde by v melodramatu šlo o lásku, jde o komunismus. Ve skutečnosti by bylo spravedlivější, kdyby se film jmenoval Karl a Freddy, protože mladý Engels v „Mladém Karlovi“ rozhodně nehraje druhé housle. I tady se Peck vlastně odráží od textů: film začíná až trýznivě zpomalovanou sekvencí útoku jezdců na chudinu sbírající v lese chrastí, již doprovází Marxův článek k zákonu o krádeži dříví, publikovaný v Rheinische Zeitung. A film se mezi texty pohybuje i dál, protože právě ony rámují posuny dvojice přátel – Kritika Hegelovy filosofie práva, Postavení dělnické třídy v Anglii, Svatá rodina, Bída filosofie. V okamžiku, kdy snímek končí sepsáním Manifestu komunistické strany, je jasné, že jsme sledovali příběh zrodu historického materialismu.

Mladého Karla Marxe si nepochybně víc užijí ti, kteří se v tehdejší radikální scéně a Marxově životopise orientují. Snáz dokáží ocenit, jak se Peck vypořádal s Marxovým konfliktem s mladohegelovci, s jeho vztahy k Bakuninovi a Proudhonovi nebo k dělnickému prorokovi Wilhelmu Weitlingovi. Pijácký tah Engelse a Marxe je zase pointován nejen Marxovým zvracením v uličce (Engels měl vždy větší výdrž), ale také tím, že vyzvracený a vrávorající Marx formuluje jedenáctou tezi o Feuerbachovi („Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“).

Peck v něčem připomíná o generaci staršího filmaře Kena Loache. Stejně jako on si vybírá politická témata a zpracovává je tak, že o jeho pozici nejsou pochybnosti. Proti Loachovi ale Peck méně tlačí na pilu. U Loache se totiž lze spolehnout, že pedagogický zřetel neustoupí poutavosti zápletky nebo hloubce postav. Ať už jde o interbrigadisty ve Španělsku (Země a svoboda, 1995), irské republikány (Zvedá se vítr, 2006) nebo dobráckého dělníka Daniela (Já, Daniel Blake, 2016), nenechává Loach divákům vlastně žádný prostor pro vlastní úsudek. Servíruje dobro a zlo, označené patřičně nepřehlédnutelnými nálepkami.

Kdyby o Marxovi točil Loach, je možné, že by se podobal postavě z biografií východoněmeckých stranických historiků. Ten Peckův je naštěstí bližší tomu, jak Marxe líčili jeho současníci. Žlučovitý, s evidentní zálibou v hádkách, a v každé situace přesvědčený, že je nejchytřejším člověkem v místnosti. Teprve když mu jeho partner tuto výsadu přizná, je ochoten mu na oplátku také složit poklonu. Hádavého Marxe, který je neustále bez peněz, doplňuje podobně víceznačný Engels – promiskuitní dandy, který si drží zaměstnání u otce továrníka a očividně si užívá „oidipovské“ urážení otcových buržoazních přátel. Jejich životní partnerky jsou pak vykresleny jako jakési podmínky toho, abychom ty dva brali vážně. Dandyovský Engels by bez irské dělnice Mary Burnsové nedokázal dát svému abstraktnímu levičáctví živý třídní obsah a Marx by sotva mohl psát, pokud by jeho manželka, původem pruská aristokratka Jenny von Westphalen, nebyla ochotná vydržet nezajištěný život po boku ateistického syna konvertovaného Žida.

Like a Rolling Stone

Závěrečná montáž přibližuje Mladého Karla Marxe filmu I Am Not Your Negro. Sestřih podává některé momenty světových dějiny od Marxe k dnešku. Objeví se v něm mimo jiné Che Guevara, berlínská zeď, samozřejmě Lumumba, Paříž 1968 a 21. srpen v Československu, Nelson Mandela, krize 2008 – a pod tím vším hraje Dylanův song Like a Rolling Stone. Je to vlastně vizuálně nejakčnější pasáž celého filmu o dvou intelektuálech z devatenáctého století, jehož nejdramatičtější scény jsou hádky o teorii a výměna vlajky na dělnickém sjezdu.

Dokument o Baldwinovi vlastně víc strhuje a bezpochyby je drastičtější. Ve světle toho, do jaké míry je rasismus v USA stále přítomný, dokonce jako by se mu pod současnou vládnoucí garniturou dostávalo morální podpory ze samotného Bílého domu. Obrazy lynčů jsou navíc celkem nedávná hrůza, která až příliš silně připomíná současné policejní vraždy Afroameričanů. Také kompozičně jde o hlubší film, i proto, že esejistická poloha Jamese Baldwina se s filmovou formou potkává lépe než Marxova teorie. Peckův film o Marxovi se ale dokázal úspěšně zhostit v podstatě nedramatické látky a převést ji do pozoruhodného audiovizuálního díla, byť zdaleka ne tak emočně působivého. Nadto je Mladý Karl Marx svědectvím o tom, že hysteričtí antikomunisté se možná nemýlili a strašidlo komunismu zase začíná obcházet světem.

Autor je publicista a redaktor A2.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image