Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Nedávejme to Drahošovi moc lacino

Co bychom měli vědět o Jiřím Drahošovi před tím, než mu dáme hlas?

Článek, který doporučuje podporu Drahošovi, by měl být aspoň trochu o Drahošovi. Jenže v krátkém komentáři Jaroslava Fialy Drahoš for president, psaném ve stylu, který na Alarmu někdy převládá a který můžeme shrnout slovy „Cool hláška je víc než třídní analýza“ jsme se o doporučovaném kandidátovi dozvěděli pouze to, že je „nudař“, což „v klidu přežijeme“. To je trochu málo. Ještě závažnější je ale navozování představy, že to byl Miloš Zeman, kdo nám bránil sledovat levicovou politiku vnucováním témat jako islám nebo Peroutkův článek. Ne, že by to nebyla pravda, ale není to celá pravda. A to může vést k nepříliš oprávněné naději, že až se zbavíme ošklivé stařičké žáby na pražském hradním prameni, může levice rozkvést všemi barvami.

Vědecký konzervatismus

Drahoš jistě představuje „menší zlo“ než Zeman, zlo ovšem představuje pořádné. Jasně to dal najevo při výběru týmu svých poradců: v zásadě se tam setkali úctyhodní konzervativci s méně úctyhodnými konzervativci. V nikoli nedůležitém současném sporu mezi liberály a konzervativci si tedy Drahoš vcelku jasně vybral svou stranu. V druhém kole prezidentských voleb nás tak čeká volba mezi dvěma konzervativci, jedním „slušnějším“ a jedním odporným. Ještě smutnější pohled je ale na některé členy týmu poradců. Muž, který má reprezentovat vědu, si v jejich případě vybral odborníky, kteří s vědou pracují na hranici nebo spíš za hranicí jejího zneužití.

Aby bylo jasno – potřebujeme porážku Zemana. Takřka všechno, co se dá říct špatného o Drahošovi, můžeme v případě Zemana znásobit ne pěti, ale většinou spíš deseti a někdy taky padesáti. Zeman překročil Rubikon svou účastí na protimuslimské rasistické demonstraci a vystoupením na sjezdu fašistické strany.

Prvním příkladem je profesor Miroslav Bárta: profesionální egyptolog, který se stal v posledních letech hlasatelem apokalypsy současné společnosti. Že autoritativně vystupuje ověnčen profesorským titulem, a přitom vůči dané problematice nemá žádnou odbornost? Že se dopouští banálních kiksů v základních faktech, jak před časem na Echo24 ukázal Ondřej Štindl? Nevadí, v českém prostředí je pověrečná úcta před profesorskými tituly dostatečnou zárukou. Knihy, které dal dohromady s dalšími autory, se staly bestsellery i přesto, že je odborná komunita podrobila dosti zdrcující kritice. Bárta v nich přitom za „naše pyramidy“ označuje instituce sociálního státu. Výběr Bárty je pozoruhodný i z jiného hlediska – spolupracuje s Babišovým think tankem Institut pro ekonomiku a společnost. Má-li být Drahoš alternativou k Zemanově vstřícnosti vůči oligarchům v politice a k paktu Zeman–Babiš, je to dost roztomilá volba.

Jiného bojovníka proti sociálnímu státu udělal Drahoš svým ekonomickým poradcem. V Česku samozřejmě není problém najít si neoliberálního ekonoma, Lukáš Kovanda je ovšem volba i na české poměry špatná. Tento ekonom nejen útočí na chudé, ale ještě je celkem sprostě uráží a používá k tomu autory, kteří jsou v západní debatě obdobou Petra Hampla. Z jeho bohaté publicistické činnosti se můžeme začíst například do článku s malebným titulkem Ze sociálních dávek se nejen chudne, ale taky hloupne. Intelektuální bohatství textu přitom titulek zdaleka nevystihuje – v článku se dále dozvíme, že kvůli sociálnímu státu navíc ještě populačně ubudeme. Ve spekulacích o kolektivním „hloupnutí“ kvůli sociálnímu státu se odkazuje k bizarnímu evolučnímu biologovi Satoshimu Kanazawovi, označovanému pro své výzkumy o „vztahu rasy a přitažlivosti“ či toho „proč mají krásní lidé více dcer“ běžně za rasistu a šarlatána. Kovanda po sobě navíc zanechal významnou stopu na poli české pravicové paražurnalistiky. Jako šéfredaktor ePortálu byl v první půli minulé dekády součástí ambiciózního průniku skupiny publicistů kolem Mladých konzervativců do veřejného prostoru. Skupina kolem ePortálu a spřízněných webů Eurábia a Euportál se podílela na mainstreamizaci agresivního pravicového euroskepticismu a islamofobie. Právě ve skupině kolem ePortálu sbírali své první zkušenosti lidé jako jeden z dnešních ideologů Parlamentních listů Lukáš Petřík nebo sepisovatel antisemitských seznamů Adam B. Bartoš (tehdy ještě mával izraelskou vlajkou).

Jako znalec vědeckého, a tím i vysokoškolského prostředí si Drahoš mohl vybrat někoho lepšího než učitele vysoké školy CEVRO, založené Ivanem „Íčko“ Langrem. Tato škola totiž proslula hlavně jako útočiště politiků obviněných z korupce (Nečas a Vondra) a morálních autorit typu Tomáše Sokola, jenž je znám jako bezohledný advokát spolupracující s exekutory. Soukromá vysoká škola působí také jako zdroj drastických návrhů postupu v migrační krizi. Můžeme ale čekat schopnost rozlišovat od přírodovědce, který na otázku, zda jsou klimatické změny způsobeny člověkem, odpovídá „nevím“? Člověk se může jen ptát, zda se jedná o standardní Drahošovu masku pana Alibi, anebo zda jde o další projev nesvaté spolupráce mnohých českých přírodovědců s českým průmyslem (vzpomeňme jen na společné vystupování akademiků jako Pačes či Cílek s energetickou lobby). Kandidátovo „nevím“ je dostatečně obojaké k dalšímu vybarvení. Doufejme, že nebudeme mít po Klausovi na Pražském hradě dalšího klimaskeptika.

Kandidát velkého kapitálu

Drahoše podpořila řada velkých byznysmenů, včetně miliardářů. Samozřejmě, nelze vyloučit, že prostě jen projevili své občanství a poslali peníze zcela nezištně ve snaze nahradit nemilovaného prezidenta někým milováníhodnějším. Dost se to ale míjí s tím, jakou představu si můžeme udělat o fungování českého kapitalismu z různých náznaků jeho temných stránek – podvodů, mafiánství, oligarchizace, kupování politiků i dalších složek státu. Heslo „mafiánský kapitalismus“, za nějž jsme se kdysi Havlovi posmívali, se bohužel ukazuje jako stále doslovnější popis reality.

Významnou roli v Drahošově kampani má přitom Jakub Kleindienst, velmi pochybná figura propojující politiku s byznysem, člověk, který prodal Grossovi byt, jenž ho připravil o premiérské křeslo (připomeňme si, že story Grossova zbohatnutí je příběh mezi detektivkou a hororem), působil ve firmě, která pochybně kšeftovala s Davidem Rathem, byl špatným starostou Nového Strašecí a podle časopisu Reportér účinkoval v podivném byznysu, který smrdí dotačním podvodem. Způsob, jakým se k tomu Drahoš postavil, je bizarní směsí naivity a arogance: prý si o tom promluvili a Kleindienst mu vše vysvětlil.

Klíčová otázka týkající se Drahoše je ovšem jiná, ač se zatím mezi českými žurnalisty vyslovuje spíš šeptem: je jeho kampaň projektem skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera? Tato skupina si pro svůj byznys v Rusku a v Číně dokázala sjednat jako obchodní cestující prezidenty Zemana i Klause. V Klausově případě o královské odměně v podobě institutu celkem podrobně víme, v případě Zemana celý účet neznáme. Bylo by opravdu dobrým vtipem, kdyby i Zemanův hlavní protikandidát byl na výplatní pásce oligarchy z Prahy 6. Dokud o tom ale nemáme důkazy, je třeba být pouze ostražití a poskytnout Drahošovi „benefit of the doubt“.

Nekritičnost k Západu

Skoro jediné, v čem je Drahoš konkrétní a kolem čeho se jeho tábor sjednocuje, je příslušnost k „Západu“. Je jistě pochopitelné, že nikdo nechce patřit k Putinovu Rusku nebo k současné Číně, že konzervativní autoritářský režim je odpornou a děsivou alternativou. Ovšem k oněm halasně vzývaným západním hodnotám, nemají-li se stát tančením před fetišem kmenového božstva, patří (sebe)kritičnost, ne nekritická oslava příslušnosti. Co přesně znamená naše loajalita k „Západu“? Představa, že máme tak jako současný Západ nárok na nadprůměrný podíl na světovém bohatství? Budování pevnosti Evropa? Nebo nekritické spojenectví se zemí, která v minulých dekádách vyvolala několik válek a v současné době si do svého čela zvolila Donalda Trumpa?

Drahoš, jak vidíme na jeho postojích k migrační krizi, není schopen ani solidarity s jinými evropskými státy (ač očekává „společné evropské řešení“, podobně jako bývalý ministr vnitra Chovanec si zřejmě myslí, že ho budou vymýšlet experti a politici zemí Visegrádské čtyřky), natož se zbědovanými lidmi, kteří přicházejí. Je pravda, že v souvislosti s migrační krizí aspoň zdůrazňuje význam rozvojové pomoci. Jenže stačí tato pomoc (představovaná navíc jako budování, nikoli jako partnerství) bez globální sociální spravedlnosti?

Zlý sen tak snadno nezaženeme

Na rozdíl od Michala Horáčka neudělal Jiří Drahoš příliš mnoho kroků pro pojmenování a překonávání nerovností, které v české společnosti jsou. Dostatečnou demonstrací bylo opět představení týmu poradců: mezi třinácti apoštoly pouze jedna žena (atomovou paní Drábovou navíc Drahoš sdílí se Zemanem a Horáčkem). K jedné z klíčových nerovností a nespravedlností v české společnosti se tak Drahoš nepostavil čelem, ale zády.

Je pravda, že Drahoš nepoužívá asociální rétoriku, jež dlouho charakterizovala českou pravici. Nicméně nemluví o sociální spravedlnosti a už vůbec ne o sociálním konfliktu, ale jen o společnosti, která se má „postarat“ o svoje „nejslabší“. Míjí se tím s jádrem problému, ale od konzervativce, navíc s tak asociálními poradci, je to koneckonců asi nejvíc, co můžeme očekávat. S rétorikou rozdělující Česko na lepší a horší ostatně brzy přispěchali i někteří jeho podporovatelé, například Tomáš Halík: „Nadcházející zápas dvou kultur – džentlmenství a barbarství – ukáže nám samým i světu, jaká je kvalita našeho národa, zač Češi stojí a jakou budoucnost si zaslouží.“

V souvislosti s rozdělením společnosti je ale na místě rozebrat spíš očekávání spojená s „Antizemanem“ než očekávání spojená s Drahošem. Ve svém textu Fiala píše: „I Zemanovým přičiněním se místo témat, jako je progresivní zdanění nebo hrozba automatizace práce, zabýváme hovadinami, jako je slučitelnost islámu s českou kulturou, neexistující Peroutkův článek nebo medaile za zásluhy pro prezidentovy kamarády.“ Problém ale je, že „blbosti“ místo reálných ekonomických témat se řeší i leckde jinde, i tam, kde nemají Zemana. Představa, že po zahnání Zemana budeme řešit „reálné“ socioekonomické spory jako třeba přerozdělení nebo automatizaci práce přehlíží, že se třídní konflikt v posledních dekádách značně kulturalizoval. Kulturní rozměr tohoto konfliktu nebyl nikdy pouhým „falešným vědomím“ a dnes, kdy se celá řada nerovností stala nerovnostmi kulturními, je prosycení tříd kulturou faktem, nikoli Zemanovou perfiditou. Zeman s tím prostě umí pracovat, tak jako uměl pracovat se sociálně-ekonomickým rozdělením. Nemylme se, že souboj levice a pravice o ekonomiku je nutnost a danost, ke které se nutně vrátíme. V Polsku a Maďarsku se už dávno jako hlavní štěpení prosadil souboj mezi liberály a konzervativci a levici vymazal. Z průběhu voleb v některých západních státech se zdá, že tyto země byly spíš avantgardou, jakkoli se katolické a nacionalistické kulisy, v nichž se to odehrávalo, zdály být antikvární. Na Slovensku se silná strana tvrdící o sobě, že je levicová, udržela jen za tu cenu, že se překryla s národním šovinismem a i mnoha dalšími kroky naprosto popřela svou levicovost. Vývoj v sociální demokracii i Zeman dávají najevo, že i nás může čekat něco podobného.

I u nás se v devadesátých letech prosadilo pravolevé soupeření do značné míry jako historická zásluha Klause a Zemana, neboť jim došlo, že strašení sudetskými Němci je pro nacionalistickou politiku přece jen slabý základ a muslimští uprchlíci ještě nebyli na obzoru. Kdyby víc uspěl tábor Václava Havla, stal by se hlavní osou konfliktu souboj dobra se zlem, liberálů a nacionalistů. Chválabohu se tak tehdy nestalo – dnes se ale v tomto směru stmívá. Kulturalizace třídního boje není nějaká Zemanova perfidita, ani falešné téma, ale prostě situace. S tou situací se budeme muset utkat – ne si myslet, že se jí zbavíme odvolením jednoho ošklivého káčátka z Hradu.

Zeman překročil Rubikon

Aby bylo jasno – potřebujeme porážku Zemana. Takřka všechno, co se dá říct špatného o Drahošovi, můžeme v případě Zemana znásobit ne pěti, ale většinou spíš deseti a někdy taky padesáti. Zeman překročil Rubikon svou účastí na protimuslimské rasistické demonstraci a vystoupením na sjezdu fašistické strany. Je také naprosto nepřijatelný jako misogyn a sexista, jako představitel kultury znásilnění. Zemana je třeba porazit z hlediska třídního boje. Má-li se v Česku rozvinout smysluplný sociální konflikt směřující k odhalení nespravedlivých nerovností a k sociální spravedlnosti, nemůže být falšován mužem, který si pohraje s kulturními odlišnostmi mezi „Prahou“ a zbytkem země, aby pak dělal obchodního cestujícího největšímu českému oligarchovi. Jestliže o Drahošově vztahu k PPF můžeme spekulovat, u Zemana máme nezvratnou jistotu, podepřenou faktem, že oligarcha si prezidenta už i vozil ve svém letadle.

Člověk může být alergický na mccarthistickou horlivost všelijakých Jakubů Jandů a dalších, kteří mezi proruské „dezinformační weby“ zahrnují i Anarchistickou federaci, jež přitom v českém kontextu se vcelku ojedinělou pílí informuje o ruské radikální opozici a antifašistech. Nicméně Zeman překročil Rubikon i ve věci vstřícnosti k Rusku a Číně a podezření kolem jeho okolí je prostě příliš mnoho. Jak ukazují některé analýzy časopisu Sinopsis, strategií režimů jako Čína nebo Rusko je vytvářet vlivové sítě zavázaných úředníků. Člověk by musel být slepý a nepřečíst žádnou detektivku, aby jednu takovou síť kolem pana Lukoila a pana Prověrky na Hradě nepozoroval.

Je třeba, abychom to Drahošovi bez nadšení hodili. Ale s trochou realismu a bez falešných nadějí: volíme opravdu menší zlo. Nevolíme spojence, volíme si velmi pravděpodobně nepřítele.

Autor je politolog a novinář.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image