Dokud nebude kandidovat člověk, který by z pražského hradu udělal ubytovnu pro uprchlíky, odstěhoval by kancelář do normálního domu a v něm by promýšlel, jak úřad prezidenta jednou provždy zrušit, nemám svého kandidáta. Ale i tak může být prezidentská volba buď zábavná, nebo nudná. Někdo by mohl namítnout, že prezidentské volby nejsou žádná reality show, a měl by pravdu. Žádný dramaturg by do X Factoru nevybral výhradně muže v letech, které by měl divák problém od sebe rozeznat.
Politické strany jsou si tak nejisté samy sebou, že vlastní kandidáty raději nestaví, a o politickém konfliktu jako souboji představ o společnosti nemůže být řeč.
Před pěti lety to přitom z dnešního pohledu byla ještě „stará dobrá“ zábava. Statistik Jan Fischer trénoval gesta do předvolebních spotů, Zdeněk Svěrák učil knížete Karla Schwarzenberga česky, díky Jiřímu Dienstbierovi to chvíli vypadalo, že v Česku existuje relevantní liberální levice, a pro koho byl kultivovaný šlechtic Schwarzenberg málo kultivovaný, ten mohl volit ještě kultivovanější kandidátku KDU-ČSL Zuzanu Roithovou. Kategorii nuda s otazníkem spolehlivě okupoval kandidát ODS Přemysl Sobotka, xenofobní fašouny zastupovala Jana Bobošíková s dostatečným puncem bizáru a Táňa Fišerová si po zisku dvou procent šla udělat zelený čaj. Kdo nevěřil Karlovi číro, musel věřit Vladimíru Franzovi potetovaný obličej a právě díky jeho body artu a pestrým kostýmkům Bobošíkové byla škála kandidátů skutečně barevná. Každý si našel svého a tomu držel pěsti. Celebrity od Bohdalky po PEN klub vyjadřovaly kandidátům podporu a měly na srdci osud země.
Vyhrál ale machistický alkomudrc Miloš Zeman a svými řečmi proti vegetariánům, abstinentům a feministkám, pronášenými v kulturácích po celé republice, vtiskl úřadu styl, který se buď líbí, nebo nelíbí.
Nuda jako poznávací znak
Největší „Antizeman“, Jiří Drahoš, vsadil na nudu jako svůj poznávací znak a žádný jiný tým ani jiný kandidát s ničím lepším nepřišel. Drahoš, Horáček i Drahošova manželka jsou nadšení, kolik báječných lidí žije v této zemi a myslí si, že si ti báječní lidé zaslouží dobrého prezidenta. Svým způsobem se dá výrok, že „v Česku žijí báječní lidé“, taky považovat za názor. Bývalý diplomat Pavel Fischer je odborník a podle svých slov se v politice vyzná. A rovněž by přál dobrým českým lidem dobrého prezidenta – a taky heterosexuální ústavní soudce. Marek Hilšer nemá rád Rusko a diktátory, nemá ale moc peněz na kampaň ani fanoušků na Facebooku.
Ještě větší bída je na frontě politiků, kteří se nesnaží být nudnou verzí mrtvého Václava Havla, ale mladší verzí živého Miloše Zemana. Mirek Topolánek se svou kampaní lavírující mezi hláskami typu „ani vítač, ani kývač“ a „nestrašit a zároveň se nebát“ vzbuzuje podezření, že k němu od Babiše zběhl Richard Krajčo a píše mu projevy. Petr Hannig s ultrapravicovými názory a životní nejistotou připomíná Daliborka z dokumentu Víta Klusáka. Je sám, zmatený a nikam ho nezvou. Zbrojař Jiří Hynek je určitě bohatý a se sebou tak spokojený pán, že zvládne i kandidaturu na prezidenta, ale proč by se jím právě on měl stát, to nejspíš neví ani on sám, byť jeho názor, že zbrojní průmysl je základem společnosti, je minimálně pozoruhodný. Další prezidentský kandidát Vratislav Kulhánek byl v minulosti ředitelem Škody Auto.
Kašleme na politiku
O prvních přímých prezidentských volbách v České republice vznikly dva dokumenty a několik týdnů jela v televizi ostrá politická show plná bizarních postav – vedlejších i hlavních, „které to myslí vážně“. Mix vážného s nevážným byl přiměřeně sladěný a hezky se na to koukalo. Největším pankáčem voleb byl nalitý Miloš Zeman, který to myslel vážně, žertoval i na téma znásilnění – a vyhrál. A to přesto, že všude – slovy Jiřího Dienstbiera – „hulil“. Tenkrát ale lidi volili prezidenta poprvé a nové televizní i politické formáty táhnou.
Letos by asi nebylo o čem točit. Politické strany jsou si tak nejisté samy sebou, že vlastní kandidáty raději nestaví, a o politickém konfliktu jako souboji představ o společnosti nemůže být řeč. Současný prezident prý ani nevede kampaň. Kandidují tak lidé, kteří mají z jakýchsi nejasných důvodů pocit, že by měli být prezidenty. Politicky nenabízejí nic a v tomto ohledu nad ostatní vyniká Drahoš, jehož minimalismus se ukazuje jako smrtící marketingový koktejl.
Zeman se jako prezident vykašlal na politiku pro dolních deset milionů a místo toho začal všechny urážet. Na politiku se vykašlali i jeho protikandidáti, kteří snad všichni kandidují pro vlastní povyražení, jen aby potkali všechny ty báječné Čechy. Jenže čím víc se baví kandidáti, tím víc se nudí diváci a voliči. Účastníci dobré politické show by mohli mít i jiná témata než jen marketingově vycizelované hledání střední cesty. Miloš Zeman může urážet sociálně nejslabší a nikdo si toho ani nevšimne, protože jeho protikandidáti cílí především na lidi, kteří Zemana neradi. I tak ale je ale možné, že za tři týdny nuda a nic zvítězí nad lží a nenávistí.
Autor je redaktor Alarmu.