Foto David Sedlecký, Wikimedia Commons
Moc dlouho to netrvalo. Odhodlání „s Babišem nikdy“ jako první polevilo u sociálních demokratů. Nebo aspoň u části sociálních demokratů, protože strana po drtivé porážce tak trochu neví, čí je. Těžko říct, jak jí v hledání ztracené identity dopomůže další názorový veletoč ve vztahu k hnutí ANO, se kterým ČSSD napřed tři a půl roku vládla, pak vyslovila velké morální ne, po té prohrála volby a stále trvala na svém ne, až za pár týdnů došlo k náhlému prozření. Vláda je vláda.
Komu na ČSSD moc nezáleží, ten to může brát jako dobrou zprávu. Babiš našel partnera a možnost jednobarevné vlády podporované pouze xenofobní SPD a stále více nacionalistickou KSČM se tak o něco vzdálila. Stejně jako pravicová varianta společné vlády s ODS, o kterou Babiš usiloval ze všeho nejvíc. Sociální demokrati si s hnutím ANO prý „konstruktivně sedli ke stolu“. Dva bývalí koaliční partneři ale nemají ve Sněmovně dost hlasů, takž sociální demokrat a kandidát na předsedu strany Jan Hamáček nevyloučil podporu SPD nebo KSČM.
ČSSD bez identity
Strana ale napřed musí zjistit, kým vlastně je a promyslet svoji roli v české politice. Vědět by to ostatně potřebovali i případní voliči, pokud ještě ČSSD o nějaké vůbec stojí. O změně zatím nejvíc mluví, dle svých slov, „srdcaři“ jako jihomoravský Michal Hašek a jihočeský Jiří Zimola. Křídlo srdcařů nemá rádo neziskovky, uprchlíky a má rádo Miloše Zemana. Toho má rád i „obyčejný kluk z Plzně“ Milan Chovanec, který rovněž nemá rád neziskovky a uprchlíky. Ale srdcařům to nestačí, protože Chovanec je spojený se Sobotkou, s poslední prohrou ve volbách a navíc je před čtyřmi roky nepěkně podtrhl. Srdcaři by každopádně do spolupráce s ANO šli, a to i kdyby byl ve vládě Babiš. Chovanec by šel do spolupráce také, stejně jako Hamáček, ale bez Babiše.
Spolupráce ČSSD s ANO nezainteresovaným sice nabízí vyhlídku dalších relativně poklidných čtyř let, sociální demokracii by ale mohlo zachránit spíš vládnutí ANO s ODS, z nějž by vyplynulo, jakou politiku chce Babiš vlastně vykonávat.
Podle srdcařů sdružených v platformě Zachraňme ČSSD by pobyt v opozici znamenal začátek konce ČSSD. Po volbách ale z řad ČSSD naopak zaznívalo, že potřebuje pár let v opozici, protože další spolupráce s ANO by byla sebevražedná. ANO totiž zčásti zaplnilo prostor po uvadající ČSSD a přebralo jí i velkou část voličů. Sází na lidovost a kosmetické změny za účelem udržení sociálního smíru, aby zůstali spokojení zaměstnavatelé i lidé pracující v českých sweatshopech. Babišovo hnutí k tomu navíc přidává antiestablishmentový drive a – ač to u premiéra obviněného ze zneužívání evropských dotací zní paradoxně – i boj s klientelistickými sítěmi na celonárodní i regionální úrovni, který by současné sociální demokracii voliči mohli věřit jen těžko.
Spolupráce ČSSD s ANO tak nezainteresovaným sice nabízí vyhlídku dalších relativně poklidných čtyř let, sociální demokracii by ale mohlo zachránit spíš vládnutí ANO s ODS, z nějž by vyplynulo, jakou politiku chce Babiš vlastně vykonávat. Taková varianta ale předpokládá, že by ČSSD roky v opozici nepromarnila a tvrdě pracovala na programu, který by jí v budoucnosti zaručil návrat mezi největší politické strany. Potenciálních témat, která by takový program mohl sledovat, je celá řada. Od podpory mladých rodin, řešení stále katastrofičtější bytové krize včetně sociálního bydlení, fenoménu levné práce a odlivu kapitálu do zahraničí a daňových rájů až po spravedlivější redistribuci bohatství, budování sociálního státu a progresivní zdanění. Takovému scénáři ale současná kondice sociálních demokratů opravdu nenapovídá.
ANO bez Babiše
Jakkoli se zatím zdá nepravděpodobné, že by se Babiš vzdal postu premiéra a přenechal nejvyšší pozici ve státě někomu jinému, úplně vyloučit se to nedá. Svěřenecký fond na předsedu vlády by nejspíš dostal někdo loajální. ČSSD by pozice menšího partnera v takové vládě mohla celkem vyhovovat, zvlášť pokud by dokázala hrát roli „problémového“ partnera, který je vždy o něco sociálnější než většinové hnutí. Prozatímní zkušenosti se spoluvládnutím ale spíše naznačují, že by ANO a Babiš ČSSD definitivně zničili. Strana je na tom teď tak mizerně, že na smysluplné vysvětlení svého vládního angažmá těžko bude mít dost sil. Po volbách (i před nimi) se v Lidovém domě mluvilo o tom, že reprezentanti strany, kteří byli ve vládě, už nemají čas věnovat se straně samotné. Těžko říct, zda by toto schizma bylo při menšinové účasti na vládě jiné, navíc při podezření, že se jedná o čistě prospěchářské spojenectví.
Vypadá to, že česká sociální demokracie není schopna se vyrovnat s existencí a popularitou hnutí ANO a dost dobře neví, jak na něj smysluplně reagovat. Programová shoda s miliardářovým hnutím „na růstu platů a důchodů“ zní sice slibně, zároveň ale naznačuje, že ČSSD toho o moc víc než Babiš ani v této oblasti nenabízí. Ani Zimolova nacionalistická platforma, opěvovaná Parlamentními listy, není ve svém volání proti imigraci a multikulti nijak radikálnější než Babiš a prostor s ještě tvrdší rétorikou v tomto směru okupuje Tomio Okamura.
Srdcař Zimola zatím přišel s nápadem navrátit se do devadesátých let, kdy Zemanova ČSSD získávala kolem dvou milionu hlasů. O „návratu ke kořenům“ se po neúspěšných volbách mluvilo i před čtyřmi lety v ODS. Pravicová strana v tomto ohledu mohla těžit i z nostalgie po benevolentních devadesátkách, které byly pro její voliče často úspěšným obdobím. ČSSD se ale těžko může vracet do doby, kdy měla vysoké volební zisky právě kvůli nespokojenosti značné části společnosti s transformací. Levicová strana musí být kreativnější, pokud chce oslovit opravdu velké množství voličů, zatím to ale ze strany Zimoly a spol. vypadá na přimknutí se k Zemanovi, jenž se ale od devadesátých let politicky posunul úplně jinam. Navíc odpor k devadesátým a nultým létům, kdy na sebe velké strany navázaly rozsáhlé korupční struktury, je základem pro Babišovu antiestablishmentovou rétoriku, na kterou budou – jakožto neúspěšní – vždy slyšet především potencionální voliči ČSSD. Návrat zpět je tedy především udržováním politického klimatu, ze kterého roste Babiš.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.