Přestože byl Mark E. Smith už loni na BBC nepravdivě prohlášen za mrtvého, dlouhověkost mu to nepřineslo. V poslední době trpěl zdravotními problémy, kvůli kterým musel zrušit turné. Včera pak na Twitteru manažer The Fall oznámil definitivní konec pro mnohé nesmrtelné postavy britské alternativní hudby.
Tvorba The Fall měla zásadní podíl na zformování hudebního hnutí se svébytnou estetikou, pro niž se později vžil název postpunk. The Fall spolu například s Joy Division tvořili jádro tzv. manchesterské scény navázané na hudební klub a vydavatelství Factory. V kulisách zchátralého industriálního města vznikla svébytná hudební forma s poetikou, která reflektovala do té doby v populární hudbě upozaďovaná témata i společenské problémy v době vrcholného thatcherismu.
Smithovo rozporuplné chování kritik Simon Reynolds shrnul jako „syndrom antiintelektuálního intelektuála, který je hrozně sečtělý, zároveň však pohrdá akademií a je podezřívavý k umění v jeho institucionalizovaných formách“.
Od roku 1976 se ve skupině vystřídalo údajně šedesát šest členů. Už čtyři roky od založení opustili skupinu všichni hráči, a jediným původním členem tak zůstal zpěvák a frontman Smith. K častým personálním obměnám se kdysi sám vyjádřil takto: „Jestli jsem tam já a tvoje babi hraje na bonga, tak jsou to The Fall.“
Přes tři desítky alb si drží téměř neměnnou kvalitu, od určité doby může diskografie připomínat takřka jednolitou masu. Smithovo nekompromisní vystupování a neúnavné rozvíjení vlastní vize vyústilo v osobitý styl, který mnoho mladších kapel obdivovalo a přejímalo. Energický, drogami a alkoholem nadopovaný zvuk založený na výrazných basových riffech, skřípavé kytaře, melodických syntezátorech a hlavně typicky frajerském zpěvu si osvojily pozdější manchesterské formace z osmdesátých let jako třeba Happy Mondays, mixující ranou rave elektroniku s kytarami. Ozvěnu odsekávaných hlášek Marka E. Smithe můžeme zaslechnout například i v současném bělošském working class rapu Sleaford Mods.
Ve výpravné knize o britském postpunku Rip It Up And Start Again hudební kritik Simon Reynolds popsal hudbu a texty The Fall jako „severoanglický magický realismus“, Smithův projev vystihl jako něco „mezi amfetaminy vyhroceným machrováním a ožraleckým vyprávěním“. Smithovo rozporuplné chování pak Reynolds shrnul jako „syndrom antiintelektuálního intelektuála, který je hrozně sečtělý, zároveň však pohrdá akademií a je podezřívavý k umění v jeho institucionalizovaných formách. Co je víc umělecké než chtít umění zničit, rozbít hranice, které ho oddělují od každodenního života?“