Squatujeme mediální prostor od roku 2013

18 milionů metrů čtverečních dostupného bydlení

Výstava Bydliště: panelové sídliště nabízí komplexní pohled na poválečnou bytovou výstavbu a její reálnou proměnu ve vztahu k politice Československa.

Na rozdíl od brněnské výstavy Paneland, se nedávno otevřená výstava o panelových sídlištích v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu s názvem Bydliště: panelové sídliště – Plány, realizace bydlení 1945–1989 pokouší nabídnout novou interpretaci a přehodnocení pověsti panelových sídlišť. Zatímco v Brně jsou díla, jako je monumentální, skoro deset let stará instalace Tomáše Džadoně nazvaná Je to abstrakce, nebo to padá?, hlavním obsahem výstavy, v Praze se jedná spíš o úvodní poutač na promyšlenou, pečlivě a vědecky podloženou argumentaci toho, že ne všechna sídliště jsou stejná. Výstava přitom ukazuje nejen to, že některá sídliště jsou lepší a jiná horší, ale hlavně, proč tomu tak je.

Z tiskových materiálů k výstavě, tedy dvou souběžných publikací s prozaickými tituly Paneláci 1 a Panláci 2, i z úvodních proslovů na vernisáži by se mohlo zdát, že hlavním smyslem výzkumu více než 70 českých sídlišť bylo sestavení nové periodizace jejich výstavby – což by bylo trochu málo. Pokud je proklamovaným cílem mezioborového týmu, který na výzkumu podpořeném programem Národní a kulturní identity v uplynulém pětiletí pracoval, přistupovat k panelovým sídlištím jako k jakýmkoli jiným uměleckým dílům, pak by periodizace měla být jen instrumentem k dalekosáhlejším hypotézám a závěrům. V případě výstavy plní periodizace ale i další funkce: didaktickou (pomáhá návštěvníkovi vyznat se v obrovském kvantu materiálu) a interpretační (pomáhá formulovat obecnější závěry z dílčích chronologických i tematických analýz).

Nejen sovětská vize

Řešení nedostatku bytů a sociálních problémů a nerovností rozpracovávala architektonická avantgarda od třicátých let. Aplikací Marxových východisek, která pro naše prostředí srozumitelně parafrázoval a aktualizoval činorodý teoretik Karel Teige, dospěli architekti k potřebě vědecké racionalizace bytové výstavby. Spíše v rovině vizí začali uvažovat také o prefabrikaci architektury a bydlení. To se podařilo realizovat až po druhé světové válce – a zdaleka nešlo jen o sovětský diktát. Jak ukazuje dobový oborový tisk, inspiraci pro typizaci bytové výstavby hledali architekti v USA, Velké Británii, Polsku, Německu i ve stavebním ruchu severských zemí. Odtud braly inspiraci také třeba první tuzemské návrhy hygienických jader, tedy prefabrikovaných modulů toalety, koupelny a kuchyňské linky, která se měla jen „vložit“ do jednotlivých bytů.

Startovací byty a různé formy kolektivního bydlení umožňovaly včasné osamostatnění nejmladších generací. Která z pravicových i tzv. levicových vlád po roce 1990 se může pochlubit podobnými, byť zdaleka ne ideálními výsledky bytové politiky?

Základním předpokladem sídlišť bylo od počátků systematické plánování všech nebytových funkcí (podle počtu obyvatel se sdružovaly do tzv. okrsků), tedy obchodů, služeb, nemocnic a poliklinik, škol a školek, jejichž dostatečně hustá síť byla klíčová pro ženskou emancipaci, a dále kulturních domů a center, lokálních knihoven atd. Všechna tato zařízení měl zakládat, provozovat a udržovat stát. Částečné selhání tohoto aspektu sídlišť po roce 1990 můžeme připsat tomu, že se porevoluční politika spolehla na princip liberálního trhu. Výstava navíc nabídla přehled urbanistické typologie i postupného vývoje konstrukčních panelových typů (od zlínských soustav G po vrcholné soustavy T 06 a T 08). Oba tyto aspekty byly základem plánování těch sídlišť z šedesátých let, která dnes považujeme za krásná, jako je třeba Lesná v Brně nebo Invalidovna v Praze. Až tlak dodavatelů a investorů na masovou výstavbu vedl k rezignaci na měřítko, urbanistickou rozmanitost, dostatek zeleně a to, čemu se říkalo „psychologická podnětnost“ veřejného prostoru, tedy jeho promyšlenost a dotaženost. Nespokojenost s tímto stavem vedla v postmoderní reakci v osmdesátých letech, které je věnována větší pozornost na brněnské výstavě Paneland. Zrušení experimentálních projektů v lokálních projekčních ústavech v roce 1965 a jejich převedení na ministerstvo stavebnictví i změna poměrů po roce 1970 v podstatě znamenaly konec progresivních řešení navrhovaných s ohledem na lokální podmínky i ambice vyrovnat se světu. Stejně jako v politice nastalo i v architektuře technokratické klima. Akce Urbanita 86, v níž architekti a umělci plédovali za individualizaci, výtvarné řešení a návrat k menším měřítkům sídlištních celků, dala vzniknout třeba sídlišti Barrandov.

Jižní Město

Současnost na prahu krize

I přes provokující kontrast mezi čerstvě obnovenou novorenesanční budovou Uměleckoprůmyslového musea od Josefa Schulze a architekturou paneláků, prezentovanou na výstavě, by si výstava zasloužila větší prostor. Třeba originál velké výtvarné stěny od Radoslava Kratiny přenesené z nákupního střediska sídliště Lužiny rozhodně potřebuje víc místa, stejně jako řada modelů. Také vystavení rozložených plánů na dně skleněných vitrín je návštěvnicky trochu nepřístupné. Umístění soklů na betonové stavební tvárnice se trochu tluče s jinak uhlazenou formou architektonických náznaků (jako je třeba prohnutá stěna výstavní paneláže s klenutým průchodem, evokující manýristický urbanismus některých sídlišť z dob socialistického realismu). Rozmístění výstavy do menších sálů historické budovy, do nichž je ještě vloženo skleněné patro, bohužel zabíjí některé pointy výstavy. Prožitek, který v médiu výstavy zprostředkovává pohyb skrz výstavní prostor a prostorové vnímání kumulace statických artefaktů, obrazů a textů, je ale i tak přesvědčivý. Na vytyčenou, komplexní otázku – proč jsou některá sídliště lepší a jiná horší? – přesvědčivě a systematicky odpovídá: Protože šlo o dobře naplánované řešení politického problému architektonickými a urbanistickými prostředky, které z podmínek, v nichž vznikly, dokázaly vytěžit to lepší. Když však v plánování a výstavbě převážil technokratismus místo idealismu, experiment začal selhávat.

Stát postavil mezi lety 1948 a 1989 přibližně 360 tisíc bytů, přičemž jeden panelákový byt má průměrnou obytnou plochu 50 metrů čtverečních. Bydlení sice přiděloval prostřednictvím navázání na politiku povinné zaměstnanosti a jeho dostupnost podmiňoval politickou konformitou vůči režimu státního socialismu, přesto zůstává faktem, že většině lidí vytvořil hygienické bydlení, které si mohli finančně dovolit, a plánování výstavby bylo i v „technokratických“ dobách podmíněno zřízením okrskové vybavenosti, tedy dostupností konzumu, zdravotních a sociálních služeb i vzdělávacích institucí. Startovací byty a různé formy kolektivního bydlení s obytnými funkcemi sdruženými mimo bytové jednotky (stravování, praní, často i osobní hygiena) umožňovaly včasné osamostatnění nejmladších generací. Která z pravicových i tzv. levicových vlád po roce 1990 se může pochlubit podobnými, byť zdaleka ne ideálními výsledky bytové politiky? Nejflagrantnější chucpe je, když se političtí představitelé, kteří se na centrální i lokální úrovni už skoro tři desítky let spoléhají na neviditelnou ruku trhu a současně plivou na jakékoli výdobytky socialismu, najednou diví, že jsme se kvůli gentrifikaci a dlouhodobé ignoranci jakékoli smysluplné bytové politiky ocitli na prahu bytové krize. Píšou-li autoři výstavy v jejím závěru, že „z paneláků se stalo téma“ a že s tím „začali umělci, pokračují historici umění a architekti a s lehkým zpožděním i sociologové a sociální antropologové“, musíme si hlavně přát, aby si komplexity této problematiky všimli i politici. Bytová krize totiž nemá jiné řešení než politické.

Autor je historik umění.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image