Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Auschwitz nebyl koncentrační tábor

Tomio Okamura se snaží falešnými paralelami dokázat, že tábor v Letech u Písku nebyl táborem koncentračním. Bohužel tématu vůbec nerozumí.

A znovu to udělal! Tomio Okamura, předseda SPD, minulý týden opět zpochybnil skutečnost, že by takzvaný cikánský tábor v Letech u Písku byl táborem koncentračním. Tentokrát to vypadalo jako na špatném divadle. Vedlejší roli hrály: neexistující kniha, plot s neviditelnými dírami a nacistický tábor v Osvětimi. V případě knihy a děr se není čeho obávat, protože jsou výplodem bujné fantazie protagonisty, který se na sebe zoufale snaží strhnout pozornost. Taková taktika mu snad příliš mnoho nových stoupenců nezíská. Jinak se to však má s jeho instrumentalizací nacistického tábora v Osvětimi.

Tábor v Osvětimi byl v nacistickém systému táborů výjimkou, nikoli pravidlem. Sloužil coby koncentrační i vyhlazovací tábor. Běžně se slova koncentrační a vyhlazovací tábor používají bez ohledu na to, jaký je mezi nimi rozdíl. Ale přesně v tomto rozdílu spočívá rozhodující moment, který lidé typu Okamury jednoduše využívají, když se jedná o popírání utrpení vězňů v Letech.

Rozdíl mezi takzvanými cikánskými tábory a jinými koncentráky spočíval zpravidla v tom, že prvně jmenované nevznikly rozkazem „shora“, nýbrž proto, že jejich zřízení požadovali místní obyvatelé.

„Já mám mezi Židy spoustu kamarádů, právě obětí z Osvětimi, a říkali mi, proč v České republice stavíme na stejnou úroveň tábor v Letech jako vyhlazovací tábor v Osvětimi,“ tvrdil Okamura v rozhovoru s Danielou Drtinovou z DVTV. Nikdo tu ale Lety nestaví na stejnou úroveň jako vyhlazovací tábor v Osvětimi. Muzeum romské kultury a další organizace pouze trvají na tom, že tábor v Letech byl od léta 1942 do roku 1943 koncentračním táborem.

Označení koncentrační tábor není jednoduchým pojmem. Podle historiků Joëla Koteka a Pierra Rigoulota je termín problematický z toho důvodu, že se jím v různých situacích a systémech rozumí různé věci. Jde o vědecký problém. Problematika pojmu koncentrační tábor se jen stěží objeví v každodenním životě, protože většina lidí si pod koncentračním táborem představí právě tábor v Osvětimi. Ten ovšem nebyl zrovna typickým koncentrákem jako například Mauthausen, Dachau, Sachsenhausen, Flossenbürg nebo Buchenwald. A zejména pro svou výjimečnost spočívající v tom, že využíval nejrůznějších aspektů nacistického teroru, se paradoxně stal symbolem všech nacistických táborů.

Symbol a realita

Když mluvíme o Osvětimi, většinou máme na mysli jen část toho, co se nacházelo na daném místě. Šlo o obrovský komplex, který se skládal ze tří koncentračních táborů a jednoho vyhlazovacího tábora. Spolu tvořily největší nacistický tábor vůbec. První koncentrační tábor v Osvětimi, Auschwitz I neboli „Stammlager“, vznikl v roce 1940. Jeho prvotními vězni byli především političtí odpůrci nacismu z Polska a vězni jiných koncentračních táborů v Říši, kteří byli tábor nuceni postavit.

„Ten koncentrační tábor“ v Osvětimi, o kterém se nejčastější mluví, byl vlastně tábor Auschwitz II. Vznikl v roce 1941 na místě bývalé věznice Brzezinka (Birkenau). Nejdřív administrativně spadal pod tábor Auschwitz I, ale od roku 1943 se jednalo o samostatný správní celek. Zde se nacházel jak „rodinný tábor“ pro lidi, kteří byli předtím vězněni v Terezíně (BIIb), tak i „cikánský rodinný tábor“ pro Romy a Sinty z Letů u Písku (BIIe) či Hodonína u Kunštátu.

Třetí koncentrační tábor patřící k Osvětimi vznikl v roce 1942 v Monowicích. Jeho zřízení souvisí s vybudováním nové továrny německého koncernu I.G. Farben, která využívala nucenou práci vězňů a platila „provoz“ tábora. V továrně pracovalo kolem jedenácti tisíc Židů. Nejdřív se tábor Auschwitz III – Monowitz jmenoval „pracovní tábor Buna“. Teprve v listopadu 1943 byl oficiálně označen jako koncentrační tábor. Přejmenování však nijak nezměnilo táborové podmínky, šlo pouze o administrativní změnu.

 

Vyhlazovací tábory

Vyhlazovací tábor v Brzezince byl místem, kde nacisté zavraždili minimálně 960 tisíc Židů, kteří nikdy nebyli vězni koncentračního tábora v Osvětimi. Nikdo jim nikdy nevytetoval nechvalně proslulé číslo. Bez jakékoli registrace je nacisté ihned po příjezdu vlaku a následné selekci nahnali do plynových komor. Stejný osud potkal ty, kteří sice byli vězni koncentračních táborů v Osvětimi, ale už nemohli pracovat. Vězni nedostávali dost jídla, aby mohli přežít, a přitom museli tvrdě fyzicky pracovat. Hygienické podmínky byly katastrofální. Na toho, kdo onemocněl nebo už nedokázal pracovat, čekala smrt v plynových komorách v Brzezince.

Brzezinka ale nebyla jediným nacistickým vyhlazovacím táborem. Vzhledem k tomu, že vyhlazovací tábor byl postaven přímo v koncentračním táboře, představoval výjimku. Jediný podobným táborem byl Lublin-Majdanek.

Vlastní nacistické vyhlazovací tábory tvořily Kulmhof, Belzec, Sobibor a Treblinka, které z perspektivy nacistické administrativy do systému koncentračních táborů nepatřily. Tábory to totiž ve vlastním smyslu tohoto slova nebyly. Na rozdíl od všech ostatních táborů se tam nenacházel žádný prostor pro vězně. Po nějakou dobu tam setrvávali pouze vězni přinucení pracovat v takzvaných sonderkommandech. V nich se museli stát spolupachateli masového zabíjení a záhy byli sami zavražděni. Jinak tam byly pouze baráky, kde lidé museli nechat všechny své věci a oblečení, dále plynové komory a hroby.

Neadekvátní srovnání

Kulmhof byl postaven v prosinci 1941 jako první z táborů sloužících výhradně k masovému vraždění. Právě v Kulmhofu nacisté zavraždili 81 dětí z Lidic, více než 150 tisíc Židů a 4 300 Romů z oblasti Burgenland v Rakousku.

Vyhlazovací tábory Belzec, Sobibor a Treblinka vznikly v rámci operace Reinhardt. Kolik lidí v těchto místech zahynulo, nevíme přesně. Stejně jako v Brzezince nebyli ani zde nikdy registrováni. Když byly tábory v roce 1943 likvidovány, nacisté většinu dokumentů zničili. Minimálně se ale jednalo o celkem 450 tisíc lidí v táboře Belzec, 170 tisíc v Sobiboru a 800 tisíc v Treblince. Většinou se jednalo o Židy, ale víme, že minimálně v Sobiboru a Treblince byli zavražděni rovněž Romové a Sintové. Do vyhlazovacích táborů byli deportováni lidé z různých dalších míst – z věznic, které fungovaly jako ghetta, z koncentračních i jiných typů táborů.

„Pro toho, kdo dojel až sem, nebylo cesty zpět,“ řekl ve filmu Šoa (1985) Szymon Srebrnik, jediný přeživší z vyhlazovacího tábora Kulmhof. Jediná možnost, jak aspoň na nějakou dobu přežít ve vyhlazovacím táboře, byla práce v sonderkommandu. Ale i jeho členové byli po určité době zavražděni. V jednu chvíli nacisté dospěli k názoru, že celý proces masového vyvražďování bude efektivnější, když členy sonderkommand nechají žít déle. Takové uvažování dalo vzniknout povstání v Sobiboru a Treblince 2. srpna, respektive 14. října 1943, která jsou jediným důvodem, že vůbec někdo přežil nacistický vyhlazovací tábor. Během těchto povstání se totiž několika vězňům podařilo utéct – šlo zhruba o sto lidí, avšak většina z nich se konce války nedožila.

 

Plynové komory ale nebyly jediným způsobem, jímž nacisté vyvražďovali ty, které považovali za „nežádoucí“ a „nehodné žití“. Málo připomínaným faktem je také to, že více než polovina z celkového počtu obětí holokaustu byla zastřelena nebo zavražděna nějakým jiným způsobem přímo na místě, kde je nacisté našli.

Skutečnost, že nějaký tábor byl koncentračním táborem, tudíž ještě nemusí automaticky znamenat, že se jednalo o tábor vyhlazovací. Ovšem srovnávání jakéhokoli koncentračního tábora s největším komplexem nacistických táborů, Osvětimí, musí nutně skončit konstatováním, že se jednalo o odlišné zařízení. V tomto smyslu je třeba vnímat význam Okamurovy manipulace, která využívá Osvětim jako obecné měřítko utrpení obětí holokaustu.

Cikánský tábor v Letech u Písku (1942–1943)

Tábor v Letech skutečně nikdy nebyl nacistickou administrativou veden jako tábor koncentrační. Během roku 1942 byl hned dvakrát přejmenován. Nejprve se z kárného pracovního stal sběrným táborem a posléze cikánským. Takzvané cikánské tábory tvořily vlastní kategorii v administrativním systému nacistických táborů. Šlo v podstatě o koncentrační tábory určené pouze pro Romy a Sinty. Jejich smysl byl totiž stejný jako v případě koncentračních táborů: shromáždit všechny, kdo by měli být zavražděni z rasových důvodů. Jelikož však takový cíl nebylo možné uskutečnit najednou, využívali se tito vězni nejprve k otrocké práci. Rozdíl mezi „cikánskými tábory“ a jinými koncentráky v rámci nacistického systému táborů spočíval zpravidla v tom, že prvně jmenované nevznikly rozkazem „shora“, nýbrž proto, že jejich zřízení požadovali místní obyvatelé. Nejznámějším příkladem může být „cikánský tábor“ Lackenbach v oblasti Burgenlandu v Rakousku.

V případě cikánských táborů v Protektorátu Čechy a Morava zůstává tento tlak na jejich vytvoření, vedený „zdola“, i po více než sedmdesáti letech stále nedostatečně prozkoumanou otázkou. Nechceme přitom tvrdit, že by snad koncentrační tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu vůbec nepatřily do nacistického systému táborů. Deportace z Let do Osvětimi to dosvědčuje a stejně tak to vyplývá z korespondence velitele tábora Janovského. Dne 16. září 1942 se tázal v dopise adresovaném kanceláři inspektora neuniformované protektorátní policie, jakým způsobem se má titulovat – zda by se měl podepisovat jako ředitel, anebo velitel. Ještě téhož dne mu dostalo odpovědi, že je „velitelem cikánského tábora“. O pistole pro dozorce ovšem žádat nemusel, neboť jimi byli na povolení nacistické okupační správy vyzbrojeni už v létě 1940, tedy v době kárného pracovního tábora. 16. července 1940, krátce před zahájením provozu v táboře v Letech, Janovský hrdě hlásil okresnímu hejtmanovi v Táboře, že pracovní tábor v Letech úspěšně připravil. A to včetně plotu s ostnatým drátem a dozorců s pistolemi.

Ačkoli se transformace dosavadních sběrných táborů na cikánské odehrála podle rozkazů nacistické okupační moci, není jasné, jestli tento krok nešel ruku v ruce s přáními jednotlivých protektorátních (českých) úřadů, včetně obcí. K tomu, aby Okamura a jemu podobní politici ztratili prostor pro vytváření nejrůznějších manipulací na hraně či za hranou popírání holokaustu, bylo by potřeba, aby tuzemské historické vědecké instituce přestaly dělat, že toto téma není pro vědu přínosné a inovativní. Naopak by měly ukázat, že Romové a Sintové mají místo v historickém příběhu českých zemí. Pokud se tak v budoucnu nestane, může totiž jednoho dne dojít k tomu, že Česká republika bude následovat Polsko a vědecké zkoumání podílu protektorátních českých úřadů na holokaustu se stane nelegální.

Autoři jsou historikové.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image