Médii otřásá kauza údajné spolupráce lídra britských labouristů Jeremyho Corbyna s československou StB. Bouři vyvolaly hlavně drby bývalého slovenského rozvědčíka Jána Sarkocyho, který působil v druhé polovině osmdesátých let v Londýně a setkával se s Corbynem. Sarkocy tvrdí, že Corbyn vědomě donášel StB a dokonce za to prý „dostával prachy“. Jenže my máme k dispozici materiál, který dokazuje opak: osobní spis Jána Sarkocyho, jenž je uložen v Archivu bezpečnostních složek (svazek kádrového příslušníka reg. č. 30505). Vyplývá z něj, že Sarkocy neříká pravdu a že máme zřejmě co dočinění se snahou zdiskreditovat jednoho z nejvýznamnějších levicových politiků dneška.
Setkání s Corbynem
Podle slovenského rozvědčíka Sarkocyho byl někdejší poslanec Corbyn u agentů z Východu pečený vařený. Byl údajně naverbovaný „pod ochranou Ruska“, předával nepřátelské straně studené války ty nejcitlivější informace a dostával za to peníze. Jenže v Archivu bezpečnostních složek najdeme dokumenty, které mapují činnost a kontakty samotného Sarkocyho v době jeho působení na československé rezidentuře v Londýně v letech 1986 až 1989. Můžeme se jistě dohadovat, jestli je všechno v Sarkocyho spisu stoprocentně pravdivé, nebo jestli něco nechybí. I tak je ale tento dokument hodně zajímavý a v lecčems směrodatný. O tom, že by Corbyn byl špion nebo „zrádce“, totiž rozhodně nevypovídá.
Desítky let jsme slýchali, že estébáci jsou pekelné zlo, které nemáme brát vážně. Jenže u Corbyna je najednou všechno jinak. Bývalý člen Státní bezpečnosti je považován za „autoritu“, díky které se pod populárním labouristickým politikem občas třese židle.
V médiích se píše, že Sarkocy (alias „Dymič“) se s Corbynem sešel celkem třikrát. Zdá se ale, že to není pravda. V Sarkocyho spisu totiž najdeme podrobný seznam jeho schůzek v Británii, z něhož vyplývá, že setkání s Corbynem – vedeným pod zkratkou „COB“ – proběhlo zřejmě pětkrát (ve dnech 25. 11. 1986, 8. 4. 1987, 3. 7. 1987, 22. 10. 1987 a 19. 9. 1988). Žádnou zmínku o předání choulostivých informací ani vědomé spolupráci tu ale nenajdeme. Na to totiž měl Sarkocy, jak ukazuje jeho složka, jiné lidi – třeba osoby z širšího okruhu tehdejší britské konzervativní vlády.
Skuteční informátoři a špioni
Abychom lépe pochopili „kauzu Corbyn“, musíme nahlídnout pod pokličku každodenní praxe tajných služeb. StB si totiž jednotlivé lidi pečlivě evidovala podle jejich důležitosti a míry spolupráce. Klíčové je, že Corbyn je v Sarkocyho spisu evidován pod nenápadnou zkratkou „RS“. Co to znamená? Tato zkratka označovala kategorii lidí, kteří s naší rozvědkou nespolupracovali, ale pouze se ocitli v centru jejího zájmu. Naši rozvědčíci zkoušeli tyto osoby „naťuknout“, což byl i případ Corbyna. Sarkocy podle všeho sondoval, jestli by se s Corbynem dala rozvinout spolupráce a jestli on sám čirou náhodou není nepřátelský špion. Měl tedy Corbyna – řečeno dobovým rozvědčíckým slangem – pouze „rozpracovaného“.
Sarkocy musel svůj post v Británii nakonec v červnu 1989 předčasně opustit (byl totiž ještě spolu s několika Čechoslováky vyhoštěn – zřejmě v souvislosti se zběhnutím příslušníka československé rozvědky Vlastimila Ludvíka, který přešel k Britům a vydal jim množství informací). A Corbyn zůstal už navždy zařazený ve zmíněné druhořadé kategorii „RS“. Současný labouristický lídr si tedy špionáží opravdu nepřilepšoval. V Sarkocyho spisu ovšem najdeme lidi, kteří pro naši rozvědku byli daleko cennější. A ty už Sarkocy skutečně využíval k získávání informací. Šlo třeba o jednoho nejmenovaného poradce britské vlády pro východní Evropu s krycím jménem „Rave“. Ten byl veden v daleko významnější kategorii „DS“ („důvěrný styk“) a Sarkocy ho, jak stojí ve spisu, často vytěžoval.
Sarkocyho zmařené ambice
Zmíněná fakta jsou pro Corbynův případ podstatná. V Sarkocyho složce totiž najdeme celou řadu postav, které naše rozvědka považovala za mnohem zajímavější, než byl Corbyn. Vedle zmíněného „Ravea“ to byl třeba člen Britské rady církví Peter Jarman, evidovaný pod krycím jménem „JAK“. I on podle spisu předal některé cenné informace, a nebýt Sarkocyho vyhoštění z Londýna, získal by nakonec také pozici „důvěrníka“. O Corbynovi se však nic takového nedočteme. A pokud náš bývalý rozvědčík tvrdí, že prý díky dnešnímu předsedovi labouristů věděl, co si v osmdesátých letech dává k večeři samotná premiérka Thatcherová, nemůžeme mu věřit ani za mák.
Možná nám v pátrání pomůže, když se ještě podíváme, co o Sarkocym napsali jeho nadřízení. Sarkocy byl totiž docela ambiciózní chlapík. V roce 1980 nastoupil do ŠtB v Bratislavě, absolvoval jazykové zkoušky z angličtiny a ruštiny, přešel do Prahy a byl vyhodnocen jako „mladý, schopný a perspektivní“. Koncem května 1986 odjel v hodnosti nadporučíka do Londýna, kde působil pod krycí identitou třetího tajemníka našeho velvyslanectví. Zajímavé je, že byl zpočátku pokládaný za ješitu a potížistu. Ze spisu vyplývá, že se dostával do konfliktů s kolegy, byl žárlivý, tajnůstkářský a rád jednal na vlastní pěst. Byl prý „neoblíbený u československé kolonie“ a jeho chování ho přivádělo do izolace. Chtěl se však prosadit a zhruba po dvou letech dostal náročný úkol – infiltrovat britské tajné služby. Jenže Sarkocymu to nevyšlo, a tak musel na vrcholu své kariéry (dá-li se to tak říct) skončit. Kdoví, třeba právě to jsou důvody, proč dnes chce přitáhnout pozornost médií a získat zpět špetku ztraceného uznání. A možná chce schválně stáhnout dolů Corbyna, který se – na rozdíl od něj – dostal až na vrchol.
Věrohodné svědectví estébáka?
Na celé „kauze Corbyn“ je zarážející ještě jedna věc. A sice důvěra v klepy bývalého člena StB. Desítky let jsme slýchali, že estébáci jsou pekelné zlo, které nemáme brát vážně. Jenže u Corbyna je najednou všechno jinak. Bývalý člen Státní bezpečnosti je považován za „autoritu“, díky které se pod populárním labouristickým politikem občas třese židle. Přitom jen stačilo ověřit Sarkocyho výroky v archivu, než se vypustila do světa „česká senzace“. Britští konzervativci a bulvár zatím stihli rozjet pořádnou hysterii a dští kolem sebe síru. Corbyn dostal cejch „zrádce“, premiérka Mayová po něm chce vysvětlení a kdekdo mu nasazuje psí hlavu.
Po prostudování osobního spisu Jána Sarkocyho však můžeme potvrdit názor ředitelky Archivu bezpečnostních složek Světlany Ptáčníkové: Corbyn nebyl žádný komunistický špion. Možná byl naivní. Možná byl naštvaný na britskou vládu s koloniální minulostí, stejně jako na konzervativní premiérku Thatcherovou, která tehdy vyhlásila válku odborům. A jako člověk, jehož manželka pocházela z Chile, kde proběhl Pinochetův puč, věděl, na jakých špinavostech se podílely USA v Latinské Americe i jinde ve třetím světě. I proto měl Corbyn možná po krk studené války s černobílou představou o „dobru a zlu“ a dvou blocích, které mezi sebou vedou nesmiřitelný boj. A snad – opět s jistou dávkou naivity – pozoroval nástup Michaila Gorbačova s nadějí na reformu východního bloku. Corbyn byl navíc považován za neformálního „levicového ministra zahraničí“ labouristů a bylo pro něho běžné setkávat se s delegáty z celého světa. A tak se několikrát vstřícně bavil i s československým „diplomatem“, ze kterého se – naneštěstí – nakonec vyklubal někdo úplně jiný.
Autor je šéfredaktor Alarmu.