Bezostyšné výroky rasistického politika Tomia Okamury o romském koncentračním táboře v Letech u Písku vzbudily zasloužený odpor a množství kritických reakcí. O motivacích předsedy SPD pro jeho „horečnaté“ vyjádření není třeba dlouho spekulovat – politický dobrodruh založil celou svoji kariéru na podněcování nenávisti a štvaní slabých proti nejslabším. Vyvracet záměrné lži Okamury a jeho pohůnků nedá příliš velkou práci; na celém případě je zajímavý především způsob, jak se k tématu romského holocaustu staví velká část historické obce. Okamurovy lži totiž mohly vyrůst jen na dlouhodobě zanedbávané půdě a demagogova pokřivená argumentace navíc v základních rysech kopíruje způsob argumentace některých konzervativních historiků, kteří se k příběhu Letů vyjadřovali.
Tábor pro „asociály“?
Okamura se při popírání romského holocaustu opíral o dvě autority: knihu akademie věd Tábor Lety, fakta a mýty a historika Jana Rafaje. Jeho kritici rychle upozornili na to, že žádná kniha toho jména ani historik Rafaj neexistují. Okamura měl ve skutečnosti na mysli knihu Historici a kauza Lety a profesora Jana Rataje, který se k Letům vyjádřil v rozhovoru pro krajně pravicový server Parlamentní listy v roce 2016, kdy se popírání holocaustu pro změnu „povedlo“ Andreji Babišovi. Je sice směšné, že si Okamura nedokáže zapamatovat dvě jména, ale skutečnost, že svá tvrzení může opřít o názory profesionálních historiků je spíše děsivá. Nejde o zjevný nesmysl s děravým plotem, ale o relativizování utrpení vězňů v Letech poukazem na absolutní teror v Osvětimi, zpochybňování statusu Letů jako koncentračního tábora a přehlížení či omlouvání role protektorátních úřadů a četnictva. Konzervativní historici navíc celý spor o Lety rámují jako tažení aktivistů proti tvrdým a nezpochybnitelným faktům.
I koncentrační tábor v Terezíně je stále označován jako „ghetto“, a to ze stejného důvodu, z jakého se zdráháme označit za koncentrační tábor Lety – abychom si nemuseli připustit, že také česká společnost se podílela na holocaustu.
Knihu Historikové a kauza Lety vydalo nakladatelství Academia v roce 1999. Publikace byla napsaná s cílem stanovit z autoritativní pozice akademických historiků definitivní výklad historie „cikánského tábora“ v Letech u Písku. Ten měl být určen vládě, parlamentu a médiím. Publikace je psána z pozitivistických pozic, překypuje výrazy jako „věcná, objektivní zpráva“ či „historická fakta“, vymezuje se proti povrchním novinářům a „průbojným“ publicistům. Svým rozsahem (čtyřicet stran) se ale jedná spíše o brožuru, která neobsahuje historickou analýzu, a pod slupkou objektivity a nestrannosti se skrývá velmi účelová a zkratkovitá interpretace. V ní nejde primárně o osud lidí, kteří v Letech trpěli, ale o obhájení výlučné pozice akademických historiků v přístupu k výkladu dějin a o zachování tradiční interpretace válečných událostí, ve které Češi hrají pouze roli obětí.
Paradoxní je, že do knihy přispěl nedávno zesnulý profesor Ctibor Nečas, jeden z největších znalců historie holocaustu českých a moravských Romů. Nečas zde na dvou stránkách shrnul dění v táboře. Profesor ale neposkytl žádnou interpretaci. Jeho text nenabídl žádné hodnocení, samotným jeho zařazením však dodal historickou autoritu celé publikaci, která utrpení v Letech relativizuje. Vlastní účel publikace vystihuje text profesora Jaroslava Valenty, ve kterém přímo prohlásil, že v Letech „neproběhla genocida“. Stejně jako právem vysmívaný Okamura i vážený profesor popřel, že by Lety byly koncentrační tábor. Přejímal nacistickou kriminalizující rétoriku („zločinci z povolání a asociálové“), jíž relativizoval utrpení v kárných pracovních táborech zřízených již vládou druhé republiky (vzpomeňme na Babišovo „kdo nepracoval, šup a byl tam“). Zcela opomíjel odpovědnost protektorátní vlády, zločiny v Letech považoval za „činnost několika jedinců“. Cílem jeho příspěvku a vlastně i celé knihy je minimalizovat spoluúčast protektorátní vlády a českých policistů na genocidě Romů. Paradoxní je, že Valentova argumentace přejímala argumentaci velitele tábora v Letech Josefa Janovského, ovšem s převráceným znamínkem. Janovský se po válce u mimořádného lidového soudu hájil (a obhájil) tvrzením, že jednal jako dobrý Čech a na rozkaz české vlády.
Zakrývání odpovědnosti Čechů
Na rámec výkladu určený Valentou pak navazovali další. Příkladem může být sborník Nacistická okupace: sedmdesát let poté, kterou vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku, tedy okruh lidí kolem Václava Klause, dalšího z řady politiků, který popírá, že Lety byly koncentrační tábor, a na kterého Okamura rovněž odkazuje. V publikaci se o Letech vyjádřil tehdejší Klausův kancléř Jiří Weigl, který se vymezil proti „rádoby humanistickému a politicky korektnímu sebemrskačství“. Kromě krajně pravicových politiků se ale k táboru v Letech vyjadřovali i seriózní historici, sice kultivovanějším způsobem, ale v podobném duchu. Profesor Jan Rataj v rozhovoru pro Parlamentní listy popřel, že by v Letech byl koncentrační tábor. Zařízení nazval „pracovním vězeňským, později specifickým sběrným táborem. Jeho odpověď se drží dobové terminologie, jenže je alibistická. Koneckonců, slova „sběrný“ a „koncentrační“ jsou v podstatě synonyma, tábor sloužil pro „koncentraci“ protektorátních Romů před jejich deportací a téměř naprostým vyhlazením. Také Rataj relativizoval utrpení vězňů v kárných pracovních táborech (kde podle něj docházelo jen k jistému „porušení občanských práv“ a používal dobovou dehumanizující terminologii „osoby práce se štítící“ či „cikán“. Při návštěvě památníku prý profesor zápach z prasečáku necítil. A i on se odvolával na knihu Historikové a kauza Lety.
Na stejné autority v rozhovoru pro českou televizi odkazoval i historik Vojtěch Kyncl. Sice odsoudil Okamurovy lživé výroky, svůj komentář ale postavil na klasickém pozitivistickém výkladu, který relativizuje roli českých úřadů. Podle Kyncla to byli důstojníci SS, kteří určovali, kdo bude přiřazen do tábora. Historik tak opomíjí, že do táborů byli lidé koncentrováni na základě evidence „cikánů“, kterou vytvořili čeští policisté. Právě místní četnické stanice a obecní úřady hrály zásadní úlohu v tom, kdo byl označen vágním pojmem „cikán“ a uvězněn. Kyncl se naopak vymezil proti tomu nazývat Lety „českým koncentračním táborem“ a zdůraznil, že v táboře nikdo nebyl zavražděn. Odpovědnost za zřízení tábora podle něj náleží výhradně nacistům. Napojil se tak na argumentační linii, na jejímž začátku stojí Historikové a kauza Lety. Kyncl tak Okamuru kritizuje z pozice, na kterou se rasistický politik sám odvolává.
Nedodávejme argumenty extremistům
Pozitivistický způsob psaní (nejen) o Letech dosud převládá. V případě výzkumu dokumentace dění v koncentračních táborech je ale prosté „přepisování pramenů“ a neochota k jejich interpretaci velmi problematická. Dochované dokumenty o obětech koncentračních táborů tvořili jejich věznitelé, kteří logicky nezaznamenávali případy svévolných vražd, brutálního bití nebo sexuálního násilí, o kterém se dozvídáme až ze vzpomínek pamětníků. Nejednoznačné je i stanovení počtu obětí. Velitel tábora Janovský například nutil táborového lékaře nahlašovat menší počty mrtvých nebo uvádět falešné příčiny úmrtí. Také propouštěl na svobodu těžce nemocné vězně. Jeden z takto propuštěných Romů zemřel cestou domů přímo ve vlaku. Skutečný počet mrtvých ani příčinu jejich smrti tak pouze na základě oficiální táborové dokumentace nelze stanovit. Pamětníci táborové koncentrace například uváděli, že dozorci házeli malé děti zaživa do rybníka u tábora. Rybník leží na pozemku vepřína a i z toho důvodu dosud nemohla být provedena jeho exhumace. Pozitivistický přístup k oficiálním dokumentům ale především zakrývá nacionalistické vyprávění, o jehož zachování jde konzervativním historikům především. Češi se tak ukazují jako hrdinové, případně pasivní oběti nacistického útlaku. Vyvraždění nejen českých Romů, ale i Židů by nebylo možné bez účasti českých četníků, kteří je zatýkali a hlídali v koncentračních táborech, i značné části politické reprezentace a společnosti, která zmizení svých sousedů přehlížela, schvalovala, nebo se dokonce obohacovala na jejich majetku. Koneckonců i koncentrační tábor v Terezíně je stále označován jako „ghetto“, a to ze stejného důvodu, z jakého se zdráháme označit za koncentrační tábor Lety – abychom si nemuseli připustit, že také česká společnost se podílela na holocaustu.
Válečná historie je ožehavá nejen pro Čechy. Polský senát v nedávné době schválil zákon, který trestá připisování spoluodpovědnosti za holocaust Polákům. Zákon přímo zakazuje používání výrazu „polské koncentrační tábory“ a trestá ho až tříletým vězením. Již dříve byl slavný polský historik Jan T. Gross, který studuje podíl řadových Poláků na vraždění Židů, obžalován za „hanobení polské republiky a národa“. Není těžké si představit, že podobný zákon by Okamurovi poslanci schválili s velkou chutí. Dost možná by argumentovali právě Valentou či Ratajem. Aby se tak nestalo, musí historikové otevírat palčivá témata našich dějin a psát o nich skutečně kriticky, nikoli tak, aby jen dodávali argumenty extremistům.
Autor je historik.