Galerie v Manchesteru přestala na nějakou dobu vystavovat dílo prerafaelity Johna Williama Waterhouse Hylás a nymfy, znázorňující nahé dívky lákající mladíka do močálu, a nahradila ho výtvarným konceptem Sonii Boyce. Návštěvníci a návštěvnice nyní mohou na papírky napsat své názory na odstranění obrazu a přilepit je na uvolněné místo. Galerie tak reaguje na diskusi, již odstartovala kampaň MeToo.
Je neudržitelné se dál tvářit, že ženská nahota na obrazech starých mistrů je v pořádku jenom proto, že jde o staré a vážené malíře, opakovaně potvrzované naším kánonem.
Zobrazování žen jako sexuálních objektů bylo po staletí vnímáno jako normální a tuto praxi dnes nestačí jen odmítnout. Je nutné také mluvit o tom, jak zacházet s artefakty, které se na objektifikaci ženského těla podílejí. Jak už se před dvaceti lety trefně ptala feministická aktivistická skupina Guerilla Girls: „Musí být ženy opravdu nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea? Ženy jsou autorkami méně než pěti procent děl, ale osmdesát pět procent vystavených obrazů znázorňuje ženské akty.“
Vyvážení kánonu
Co si tedy počít s obrazy nahých žen, které stvořili muži v různých uměleckých epochách? Označit je za sexistické a zavřít je (v tom lepším případě) do depozitáře? Ne nutně. Popírání historie ještě nikdy nevedlo k něčemu pozitivnímu. Manchesterská galerie to vzala za naprosto správný konec – obraz odstranila dočasně a nahradila ho výtvarným konceptem, který na existenci obrazu reaguje a otevírá diskusi.
Kurátorka galerie Clare Gannaway uvedla, že v rámci instituce se teď hodně řeší nová výstavní koncepce. Sál, v němž se obraz Hylás a nymfy nacházel, nese název Honba za krásou. Kurátorka přiznává, že po MeToo jí připadá špatné ukazovat návštěvníkům zaslepenou mužskou honbu za nahou ženskou krásou. V galerii se tak rozhodli svůj dosavadní přístup k prezentaci uměleckých děl přehodnotit a akce Sonii Boyce je jedním z prvních příspěvků k této debatě.
Podstatné je, že ačkoli kunsthistoričky a kunsthistorikové přiznávají, že nevědí, jakou cestou se vydat, vědí zcela jistě, kudy nechodit: je pro ně neudržitelné se dál tvářit, že ženská nahota na obrazech starých mistrů je v pořádku jenom proto, že jde o staré a vážené malíře, opakovaně potvrzované naším kánonem. Řešením může být třeba hledání žen-umělkyň v historii výtvarného umění a jejich uvádění do výstavních síní.
Zdá se to být překvapivé, ale umělkyně skutečně existovaly. Ženy mají a měly výtvarný talent stejně jako muži: už ve 12. století vznikaly iluminované rukopisy nejenom v klášterech, ale také v městských dílnách, kde pracovaly i ženy. V renesanci byly ženy zaměstnávané v malířských dílnách zejména u svých otců, protože ale nemohly být členkami malířských cechů, neprodávaly svá díla, alespoň ne pod svým jménem. V baroku ženy kreslení či malbu dokonce vyučovaly jako soukromé společnice dam na bohatých dvorech.
S příchodem osvícenství se mohly všechny talentované ženy stát skutečnými oficiálně uznanými umělkyněmi – ale nestaly se jimi. Na školy měly zakázán přístup, protože většina malířských námětů vycházela z detailního studia a znalosti nahého lidského těla. A bylo nepřípustné, aby se žena dívala na nahého muže, kterého by měla malovat. Naopak to problém nebyl – studenti akademií museli namalovat bezpočet ženských i mužských nahých těl, aby se zdokonalili ve správném zobrazování jejich proporcí. Teprve ti nejlepší z nejlepších a nejtrénovanější z nejtrénovanějších visí dnes v našich galeriích. A právě proto, že k mistrovství je kromě talentu potřeba i praxe, najdeme v dějinách výtvarného umění jen minimum žen. Na praxi neměly čas, společnost od nich žádala něco jiného. Přesto se takové ženy našly a galerie by je měly připomínat.
Umění jako součást dekonstrukce vnímání žen
Cestou by tedy nemělo být popírání existence uměleckých děl, které zobrazují ženy jako nahé objekty, ale práce s kontextem, vysvětlování podmínek, za nichž umělci a umělkyně té které doby tvořili, a poskytnutí prostoru k diskusi – zejména ženám-umělkyním. I ty samozřejmě (podle svého zaměření) pracují s nahotou, někdy dokonce se svojí vlastní, nejsou ale objekty pro mužské oči (či následně ruce a penisy). Samy zkoumají možnosti, hranice či spojení ženské nahoty a samy rozhodují, co je v pořádku dát všanc.
Reakce na sejmutí Waterhouseova obrazu příliš radostné nejsou – nejenom v českých diskusích se objevují hystericky vyjadřované obavy z hyperkorektnosti. Zmizí stavební kameny evropského výtvarného umění od Botticelliho po Modiglianiho ve sklepeních muzeí nebo je překryjí cenzorské nápisy? Nikdo nic takového nemá v plánu. Když už se ale díky kampani MeToo povedlo ukázat mužskému světu, že si ženy zvykl vnímat (řečeno v souladu s názvem kolekce Hon na krásu) coby štvanou zvěř, bylo by dobré udržet tohle vítězství a mluvit dál o tom, co vlastně tahle dekonstrukce vnímání žen bude znamenat ve všech možných aspektech našeho života. Včetně umění.
Autorka je novinářka.