Rebel s vizáží nenápadného studenta, naděje i postrach německé SPD a politik, o kterém jste zřejmě dosud neslyšeli. Seznamte se s Kevinem Kühnertem, osmadvacetiletým předsedou mladých socialistů (Jusos), který možná už brzy pošle do politického důchodu nejen vedení vlastní strany SPD, ale i předsedkyni konzervativní CDU a kancléřku Angelu Merkelovou.
Slevovou akcí proti koalici?
Byla jednou jedna sociálnědemokratická strana, která nezadržitelně směřovala k vlastní bezvýznamnosti. Její výsledek v parlamentních volbách byl pokaždé o něco horší, zoufalé vedení stále ochotnější slevovat z levicových pozic v touze přilákat středové a konzervativní voliče. Levicové křídlo strany se však dokázalo zmobilizovat, získat statisíce nových členů a s jejich pomocí zvolit předsedu, který praskající nádobě se sociálnědemokratickou nálepkou vrátil autenticky levicový obsah i důvěru voličů. Tím předsedou byl Jeremy Corbyn.
V současné situaci SPD bude zprvu tratit v každém případě, myslí si Kevin Kühnert – buď si pohněvá voliče a členy, kteří podporovali setrvání ve velké koalici, nebo ty, kteří jsou striktně proti.
Paralely mezi způsobem, jakým se Corbyn v britské Labour party prosadil z pozice outsidera vůči stranickému establishmentu, a současným tažením politického nováčka Kühnerta v SPD lze jen těžko přehlédnout. I když o čtyřicet let mladší Kühnert podle svých slov necílí na vysoký stranický post, stejně jako Corbyn chce přilákat do strany tisíce nových, mladých členů, kteří svými hlasy zvrátí kurz současného vedení. To i přes původní jasné odmítnutí pokračovat ve velké středové koalici s CDU nakonec se stranou kancléřky Merkelové vyjednalo novou koaliční smlouvu.
Konečné rozhodnutí, zda tato smlouva vstoupí v platnost, však v tuto chvíli leží v rukou členské základny SPD, která o ní bude hlasovat ve vnitrostranickém referendu. Mnoho členů strany přitom nemá nejmenší chuť ve vládě Angely Merkelové hrát další čtyři roky roli menšího partnera – v posledních volebních obdobích to stranu stálo řadu kompromisů i voličských hlasů. Zvlášť silný odpor proti pokračování velké koalice se ozývá z řad Mladých socialistů, kteří si Kevina Kühnerta teprve před několika týdny zvolili předsedou. Neznámý student politologie z Berlína se tak během několika dní stal hlavní tváří kampaně Jusos zvané #NoGroKo (Ne velké koalici), která pod heslem „10 eur proti velké koalici“ motivuje mladé lidi ke vstupu do SPD, aby mohli v referendu hlasovat – a to za pouhých 2 x 5 eur, která by museli straně odvést na členských poplatcích, pokud po dvou měsících své členství zase zruší.
Ačkoliv to trochu připomíná slevovou akci na předplatné, Kühnert doufá, že se nové „abonenty“ podaří ve straně udržet, aby se podíleli na její obnově. Ta je více než potřebná – po letech „sňatků z rozumu“ s CDU se rozdíly mezi oběma stranami stírají, SPD si zvykla slevovat ze svých požadavků a Merkelová si stále více přisvojuje původně sociálnědemokratické projekty. S názorem, že čtyři roky v opozici a obrat k levicovější politice SPD rozhodně prospějí, není Kühnert ve straně sám – 44 procent delegátů se koncem ledna na sjezdu vyslovilo proti tomu, aby SPD započala koaliční rozhovory s CDU. Je navíc zřejmě zásluhou kampaně #NoGroKo, že SPD od začátku roku přibylo téměř 25 tisíc nových členů k dosavadním 460 tisícům. Ti teď mohou od 20. února do 2. března odevzdat ve vnitrostranickém referendu svůj hlas, který vzhledem k předpokládanému těsnému výsledku může být rozhodující.
Budoucnost patří autenticitě
Kühnertův plán na záchranu SPD působí přesvědčivě, stejně jako jeho věcné argumenty a důraz na skutečný politický obsah, který kontrastuje s personálními půtkami ve vedení strany – mimo jiné o to, kdo v nové vládě obsadí post ministra zahraničí. Boj, do kterého se pustil, je přesto riskantní podnik s nejasným koncem. Když členská základna SPD odmítne vstup strany do velké koalice, vedou z politického patu dvě cesty – jednou je menšinová vláda CDU/CSU, tou druhou jsou nové volby. Obě varianty oslabují už tak nalomenou pozici kancléřky Merkelové, která se nachází pod sílícím tlakem kritiků z její vlastní strany a stoupá i pravděpodobnost jejího odstoupení. Koalice s SPD je pro Merkelovou poslední možností, jak se oběma variantám vyhnout.
Menšinová vláda by byla na spolkové úrovni pro Německo premiérou a má zde punc nestabilního, nouzového řešení. Obavy vzbuzuje také představa, že by vládní CDU musela podporu některých zákonů vyjednávat i s nacionalistickou a xenofobní Alternativou pro Německo (AfD), od které se všechny strany v Bundestagu dosud svorně distancují. K posílení AfD a jejího antiestablishmentového image však může dojít i v případě, že CDU a SPD utvoří vládu a AfD bude hlavní opoziční silou. Potřeba zabránit takovéto konstelaci také patřila k hlavním argumentům, o které SPD po volbách opírala svůj původní plán odejít do opozice.
A co by konec velké koalice přinesl sociálním demokratům? V případě opakování voleb by stranu zřejmě čekal další propad – už parlamentní volby v září 2017 jí přinesly historicky nejhorší volební výsledek 20,5 procenta, podle aktuálního průzkumu agentury Civey ji však dnes podporuje pouhých 16,4 procent německých voličů. V případě menšinové vlády by ji SPD mohla tolerovat nebo smluvně stvrdit spolupráci v méně konfliktních oblastech, jako je třeba evropská politika, ale zároveň tvrdě vyjednávat v případě klíčových zákonů a reforem. Měla by ale šanci vyjednat víc než v nedávných koaličních rozhovorech, kde si vedla velmi úspěšně a získala některá klíčová ministerstva?
V současné situaci SPD bude zprvu tratit v každém případě, myslí si Kevin Kühnert – buď si pohněvá voliče a členy, kteří podporovali její setrvání ve velké koalici, nebo ty, kteří jsou striktně proti ní. Proto je podle něj důležité rozhodovat se ne podle krátkodobých strategických úvah, ale spíš podle toho, kudy se chce SPD do budoucna ubírat. Minulá volební období i propad sesterských stran v řadě evropských zemí ukazují, že pokud chce SPD připomenout voličům, proč jí mají dát svůj hlas, měla by svou budoucnost spatřovat spíš v autenticitě, idealismu a odvaze než v kalkulu, kompromisu a úředničení – jakkoliv i ty k politice patří. Být spíš stranou Kühnertů než Gabrielů a Schulzů.
Autorka je politoložka a socioložka.