V minulosti neexistují milníky samy o sobě. Ty utváříme teprve my, když s jejich pomocí skládáme smysluplný a srozumitelný obraz historie. Význam února 1948 jako dějinného mezníku se posílil po roce 1989. Předtím byl pro Komunistickou stranu Československa „Vítězný únor“ sice také důležitý, ale byla to jen jedna z etap na cestě budování socialismu. Po sametové revoluci jeho význam v oficiální paměti vzrostl, protože se stal okamžikem kontrastního rozhraničení demokracie a totalitarismu v českých dějinách. A zmizelo pochopitelně adjektivum „vítězný“. Komemorace února 1948 a bezpočtu případů krutosti, jež se odehrály v jeho důsledku, plní v soudobé české společnosti několik funkcí. Mapování a připomínání případů bezpráví poskytuje přinejmenším symbolickou satisfakci a uznání jeho obětem. Je jistě účelná i pro hlubší ukotvení české státní ideje v kolektivním vědomí občanů. Idea státu je po roce 1989 formulována v návaznosti na ideály roku 1918 a v přímé konfrontaci s dobou lidové demokracie a reálného socialismu. Připomínání zločinů komunismu ovšem také účelově slouží ke stigmatizaci Komunistické strany Čech a Moravy a s ní i jejích stabilních deseti až patnácti procent elektorátu.
Únor 1948 může být i dnes poučným mezníkem. Avšak sbírání dalších a dalších příkladů komunistické zlovůle za účelem varování „strašidlem komunismu“ patrně přispěje k obraně naší současné svobody jen málo.
Anatomie dobra a zla
Odhlédneme-li od literárního aspektu historické produkce, tedy poskytování kultivované zábavy, může užitečnost historie jakožto vědy spočívat v tom, že usnadňuje, ba dokonce umožňuje porozumění naší současnosti. Připomínání hrůz zlidovělé justice po únoru 1948 a jejich pečlivé mapování je užitečné jen z příčin uvedených v úvodu. Dějiny jsou vždy jedinečné a neopakují se. To však neznamená, že nemohou existovat strukturálně analogické situace tehdy a nyní. A schopnost postihnout takové situace se hodí i dnes.
Pokud si ale z února 1948 odneseme jen poučení, že si „musíme dávat pozor na komunisty“, pak se snadno může stát, že dnešní českou demokracii zlikviduje někdo, kdo se sice neoznačuje za komunistu, ale k demokratickým institucím, právní jistotě a ochraně menšinových zájmů ve společnosti má respekt stejný, jako měla KSČ v letech 1945–1948. Potřebný kontext v podobě znejistělé, frustrované a rozpolcené společnosti tu má, zdá se, připravený.
Samotná víra v moc historie, která soustavným vyjmenováváním minulých krutostí prý může zabránit jejich opakování, je ale slepá. Evokuje pověstné vojevůdce v generálním štábu, kteří jsou nyní již dokonale připraveni na minulou válku. Nepřátelství k otevřené pluralitní společnosti mělo, může mít a v budoucnu jistě i mít bude širokou škálu podob. Pečlivé připomínání hrůz fašismu, nacismu nebo komunismu skrývá nebezpečí v tom, že ve snaze zabránit jejich opakování se naše zraky budou upírat do minulosti a nebudeme dostatečně obezřetní k náznakům nových hrozeb.
Snaha rozumět totalitárním režimům skrze binární kategorie dobra a zla celou věc přitom spíše zatemňuje, než osvětluje. Strany či hnutí, které byly schopny takové režimy stvořit, čerpaly svou legitimitu z příslibu lepší budoucnosti a údajné znalosti spolehlivého receptu, jak jí dosáhnout. Jak konkrétně takový projekt lepšího života vypadá, je přitom druhotné. Daleko poučnější je cesta, jak jej dosáhnout. Mívá totiž obvykle podobné zákruty. Vůbec nezáleží na tom, zda se kniha, v níž je tento příslib lepšího života vylíčen jako realistický, dosažitelný a žádoucí, jmenuje Mein Kampf nebo Stát a revoluce, anebo získá v novém tisíciletí nějaký marketingově přitažlivější název. Funkce takové knihy je zvěstovatelská; je biblí sekulárního náboženství, jak by to patrně nazval sociolog Raymond Aron. Díky ní se lidé mohou dovědět, jak má ono budoucí dobro vypadat, a tedy již dále není potřeba politika jako nástroj dosahování konsensu a kompromisu mezi konkurenčními představami dobrého uspořádání, nezbytný pro pluralitní demokracii. Je přitom jedno, jakou formu onen projekt slibující, že „bude líp“, má – zda je to beztřídní společnost, rasově čisté společenství soukmenovců nebo technokraticky řízený kapitalismus.
Pokud již není potřeba politika, nejsou potřeba ani politikové se svými egoistickými stranickými zájmy, kteří jen vše brzdí a brání tomu, aby mohlo být lépe. Když je obecné dobro známé, pak se parlament nutně jeví jen jako zbytečná a drahá žvanírna. K čemu má mít dvě komory, když může bohatě postačovat jedna? K čemu složitý institucionální systém brzd a protiváh, který jen zdržuje práci dobrých mužů a žen v exekutivě státu, aby už mohlo být lépe?
A zbavíme-li se oněch zkorumpovaných politiků a stále není lépe, ačkoli víme z biblického textu, jak na to, pak je jasné, že to někdo kazí a „nepracuje pro lidi“. Nástrojem nápravy může být čistka ve vedoucí straně či ve státní byrokracii, ale ještě spolehlivější je nalezení skupiny obyvatel, na kterou je možné problémy svést. Je lhostejné, jak bude tato skupina vnitřních nepřátel definována a pojmenována: Židé, reakcionáři, kolaboranti, buržujové, kulaci, rasově méněcenní nebo třeba muslimové. Rozhodující je, aby bylo definováno, kdo jsme „my“, dobří a slušní lidé, a kdo je ten zlý, jenž musí být chirurgicky separován od zdravého jádra společenství. K čemu má mít ústavní záruky práva na spravedlivý proces a další podobné zdržovací formality, když je přece všem rozumným lidem jasné, že je škůdcem?
Užitečný je také nějaký vnější nepřítel, jehož existence působí semknutí řad. Ani jeho konkrétní podoba není důležitá. Důležité je, že existuje, a je lhostejné, zda jsou to západní mocnosti, které nás přece už dříve v Mnichově zradily, a s nimi spojení revanšisté, či zda je to světovládný židobolševismus, kategorie, s níž úspěšně rozeznívali struny strachu středních a vyšších vrstev meziváleční fašisté, anebo třeba Evropská unie, která se nám prý snaží neustále něco diktovat.
Všechny tyto prvky byly ve třetí republice (1945–1948) silně přítomny. Úspěch komunistů v únoru 1948 nebyl dán jejich nezlomnou vírou dějinnou nutnost diktatury proletariátu, ani jejich organizačními principy, jimiž dalece předčili své demokratické protivníky. Ideologickou čistotou, železnou disciplínou i schopností mobilizovat ulici a infiltrovat konkurenční organizace se KSČ vyznačovala již za první republiky, kdy nebyla ničím víc než levým okrajem politického spektra, který ostatní strany nepovažují za partnera k jednání. Úspěch dokázala KSČ sklidit teprve v okamžiku, kdy se významně oslabil zájem většiny obyvatelstva na zachování existujících institucí a vzrostla poptávka po novém, spravedlivějším uspořádání.
Vítězný únor, nebo puč?
Kladení otázky, zda se jednalo o Vítězný únor, nebo o puč, vede nevyhnutelně k tomu, že je minulost zobrazována v mravních kategoriích jako soupeření dobra a zla – jen se podle svého politického vyznání lišíme v názoru, kterým historickým aktérům připíšeme pozici na straně světla a kterým přisoudíme roli temných sil. Prostý fakt, že k orientaci v životě je pro jednotlivce nepostradatelná schopnost mravního rozvažování a rozlišování dobra a zla, ovšem ještě neznamená, že stejně užitečně bude působit, když prostřednictvím mravních kategorií budeme utvářet své porozumění minulosti. Konstrukci pohádkového narativu dějin jako zápasu stoupenců dobra a zla můžeme považovat za problematickou hned v několika bodech. Přitom fakt, že historii píšou vítězové, alespoň tedy její oficiální, mocensky prosazovanou verzi, je banální a na tomto místě i nejméně důležitý.
Jestliže KSČ přisoudíme roli černého Petra tím, že bude v poválečných dějinách ztělesňovat síly zla, vyvstává zásadní problém. Kde je oněch čtyřicet procent obyvatel českých zemí, od nichž KSČ v prvních poválečných volbách získala hlasy? Kde je onen ještě daleko větší soubor občanů, kteří vyjadřovali souhlas s Košickým vládním programem z dubna 1945, jejž se zavázaly plnit všechny tehdejší legálně působící politické strany, včetně těch nekomunistických? Pro poválečnou transformaci naší země byl přitom tento program patrně ještě důležitější než samotný únor 1948.
Nejběžnější odpověď na tyto otázky – a to i od řady profesionálních historiků – zní, že KSČ provedla na svých voličích podvod. Nesliboval snad Klement Gottwald, že kolchozy nebudou? A nebyl to schopen opakovat dokonce ještě pár měsíců před vyhlášením zákona o JZD, který zahájil éru nucené kolektivizace? Neoklamal pak stejně Alexander Dubček se svým projektem humanistického socialismu náš lid, jenž se spontánně hlásil k jeho podpoře, když později spolu se svou garniturou nedokázal přejít ani k alespoň symbolickému odporu proti sovětskému diktátu? Ostatně téměř denně v médiích vídáme sofistikované úvahy nad tím, kterému politikovi připsat podvod na občanech a přisoudit mu úlohu původce nespokojenosti dnešní rozpolcené společnosti. Zda si do takto dané struktury zdůvodnění vsadíme jméno Václav Klaus, Miloš Zeman, Václav Havel nebo Miroslav Kalousek, je už jen záležitostí individuálních politických inklinací každého z nás.
Vysvětlování soudobých dějin skrze série podvodů politických elit na občanech je pohodlné. Můžeme tak snadno udržovat autostereotypní obraz dobrého lidu, který je utlačován, ožebračován a terorizován, ale nemůže být považován za spolupachatele zla, když byl klamán. Takové vysvětlování je však i nebezpečné – tedy alespoň považujeme-li pluralitní demokracii a právní stát za hodnoty hodné následování. Snadno totiž může vést k rezignaci na jakoukoli občanskou participaci, přičemž neochota jít k volbám je jen nejviditelnější špičkou problému. Stejně tak podobné vysvětlení vyvolává pochybnou víru, že nyní už jde jen o to vybrat konečně do čela slušné reprezentanty, kteří tady konečně „budou pro lidi“. Rovněž únoru 1948 můžeme porozumět jako výslednici takových očekávání, protože právě KSČ na tuto strunu voličských očekávání dokázala hrát nejúspěšněji.
Od politiky k totalitní diktatuře
Při úvahách o únoru 1948 jistě nesmíme opomíjet osudový geopolitický faktor v podobě zájmů stalinského Sovětského svazu ve středoevropském prostoru po válce. Nic to však nemění na faktu, že KSČ se dokázala dostat k moci a následně vybudovat diktaturu bez přímého sovětského zásahu, respektive se zásahy podstatně menšími a méně viditelnými, než tomu bylo v případě jiných zemí našeho regionu.
KSČ vstupovala na politickou scénu obnovené republiky v roce 1945 jako strana s relativně vysokým kreditem. Počty usmrcených odbojářů z jejích řad dokazovaly ochotu předních i obyčejných straníků přinést pro národ oběť nejvyšší. Takticky umírněný program stranu posunul blíže k politickému středu, do míst, která za první republiky okupovala sociální demokracie a národní socialisté. To jí umožnilo prezentovat se jako „všenárodní“ strana, jakkoli za první republiky byla partají takřka výhradně chudšího městského a venkovského obyvatelstva. A mohla také těžit z podpory Sovětského svazu, ověnčeného aureolou osvoboditele, na jehož veřejnou kritiku byly uvaleny přísné limity.
Protože vůdci strany nikdy dříve neměli příležitost participovat na výkonu moci a válku prožili v emigraci, v podzemí či v koncentračních táborech, nemohli být spojováni s korupčním prostředím prvorepublikového partajního systému ani s účastí na kolaborační správě během války. Nejvyšší vedení si sice uzurpovali především vůdci z emigrace, ale na nižší úrovni, v krajských a okresních sekretariátech strany, jak ukazují poslední výzkumy badatelů z ÚSTR (pod vedením Mariána Lóžiho, Jakuba Šloufa a Tomáše Hradeckého), naopak často figurovali lokální předáci z řad dělníků a nižších zaměstnanců, čerpající svou důvěryhodnost především ze svých předchozích odbojářských aktivit. Zatímco všechny ostatní strany Národní fronty v českých zemích navazovaly na svou dřívější existenci v meziválečné republice, kdy byly trvalou součástí nejvyšších pater mocenského establishmentu, KSČ její pozice outsidera dodávala věrohodnost, když postulovala v roce 1945 nutnost očisty od starých pořádků a příslib nového začátku. Není překvapující, že frustrovaná populace, která nejprve zažila vleklou ekonomickou depresi třicátých let, pak byla svědkem mnichovského diktátu a dalších šest let přežívala pod nacistickým okupačním režimem, byla ochotna slyšet na komunistické nabídky radikálních změn a nových „zítřků pod vedením minulostí nezkompromitovaných osob“.
Důležitou roli v tomto příběhu ovšem sehrály i demokratické strany. Asi už navždy zůstane spornou otázkou, nakolik měly vůbec prostor pro politické manévrování se Stalinem za hradbami a jeho silnou pátou kolonou uvnitř hradeb. V řadě věcí však tyto strany vzestup KSČ usnadnily. Pro pochopení jejich neúspěchu není důležité, v čem se demokraté od komunistů lišili. Rozumění třetí republice jako sváru demokracie a totalitarismu, v němž síly světla podlehnou temnotě, umenšuje naši citlivost k charakteristikám, které měli nekomunisté i komunisté společné.
Každé politické společenství je založeno na nějaké představě obecného dobra. V moderním žargonu mu říkáváme „národní zájem“. Průběžně se proměňuje a jednotlivé skupiny v pluralitní společnosti bojují v politice o to, aby se právě jejich skupinový zájem prosadil jako obecný. V letech 1945–1948 se český národní zájem formuloval pomocí triády nacionalismus – socialismus – demokratismus. Na prosazení takto formulovaného zájmu se tehdy shodovaly všechny legálně působící politické síly, jakkoli můžeme právem spekulovat o tom, nakolik bylo přihlášení se KSČ k demokracii jen dočasným taktickým tahem.
Revoluce začala již v roce 1945. Její cíle formuloval Košický vládní program, na němž se shodla celá Národní fronta. Takzvaná lidová demokracie započala v roce 1945 a byla zakončena v roce 1960, kdy KSČ dospěla k názoru, že socialismus byl v Československu úspěšně vybudován a zakotvila tento názor i v nové ústavě. Únorem 1948 začal jen kvalitativně nový stupeň revoluce. Z umírněné fáze postoupila do fáze druhé, radikální, v níž jsou umírnění revolucionáři z první fáze likvidováni, společenská transformace akceleruje a s ní vzrůstá i teror. Únorem 1948 nastal onen pověstný okamžik, kdy „revoluce začala požírat své děti“, které skončily v žalářích, emigraci nebo, při velkém štěstí, zapomenuty v ústraní. Je to stejné schéma, jaké známe z velkých novověkých revolucí – anglické (1640), francouzské (1789) nebo ruské (1917).
Dilemata předúnorových demokratů vhodně dokumentují úvahy Jiřího Hejdy. Stěží může být tento přední ekonom národních socialistů podezříván z nějakých inklinací ke komunismu či odmítání demokracie. Když v roce 1946 rozjímal nad poválečnými reformami (zvláště se při tom zaměřil na odsun Němců a znárodnění), mluvily z něj nemalé pochybnosti. Přesto je ale nakonec zapudil a položil si řečnickou otázku: „Máme prodat tuto příležitost, která se patrně již nikdy nenaskytne, příležitost, o které nejen naši předkové, ale ani my sami jsme se neodvážili snít, za mísu čočovice?“
Demokraté v letech 1944–1946 přitakali tomu, aby byl prolomen princip retroaktivity, aby neslovanská část obyvatel byla vyčleněna a následně vyhnána, aby jiná část byla vydělena jako kolaboranti, aby celá prvorepubliková pravice byla zakázána jako zrádná a aby bez demokratické diskuse bylo urychleně, prezidentským dekretem, provedeno znárodnění velkých podniků. Vědomě tedy dávali v daném okamžiku přednost prosazení aktuální podoby národního zájmu před garancí práv a respektem k menšinovým zájmům a skupinám.
Kdykoli se tyto otázky otevřou, vždy se ozvou argumenty jako „doba si to žádala“, „nešlo to jinak“, „byla to oprávněná odpověď na henleinovskou iredentu a nacistický teror“ a tak dále. Nejde ovšem o to z pozice vědoucích historiků zpětně hodnotit předky, jak věci měli dělat lépe a chytřeji. Důležité je spíše pochopení důsledků. Demokraté v roce 1945 prováděli revoluci s komunisty, a když pak chtěli – nejpozději od letních měsíců roku 1947 – destabilizaci institucí zastavit, ač předtím aktivně spolupůsobili při jejich otřesení, bylo již pro KSČ snadné vykreslit je jako zrádce Košického vládního programu a jejich stranické sekretariáty jako hnízda reakce.
Bude se „Únor“ opakovat?
Aby KSČ dokázala v únoru 1948 monopolizovat moc, potřebovala k tomu předtím existenci znejistělé a frustrované společnosti, jejíž příslušníci se většinově shodovali v názoru, že jsou nutné radikální změny, jdoucí na samý kořen existujícího institucionálního systému v rovině politické, hospodářské, sociální i kulturní. A stejně tak jí hrála do karet ochota nejen obyvatelstva, nýbrž i politických partnerů v Národní frontě upřednostnit kolektivní zájem aktuální většiny před respektem k menšině, ať již byla definována etnicky, třídně nebo politicky. Má-li fungovat santayanovské poučení „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“, konstatování historika, že v kontextu doby byly dané události zcela pochopitelné, nám v tom nijak nepomůže.
Důležitější je pochopit, že instituce pluralitní demokracie a právního státu jsou jistějším garantem lidské svobody než slušní lidé v rozhodujících mocenských pozicích. A právě proto, že i sami demokraté tuto zásadu za třetí republiky ctili jen nedůsledně (jakkoli musíme uznat, že jejich prostor pro politické manévrování byl velmi omezený), mohla KSČ ve vhodný okamžik vytvořit diktaturu. Pokud si ale z února 1948 odneseme jen poučení, že si „musíme dávat pozor na komunisty“, pak se snadno může stát, že dnešní českou demokracii zlikviduje někdo, kdo se sice neoznačuje za komunistu, ale k demokratickým institucím, právní jistotě a ochraně menšinových zájmů ve společnosti má respekt stejný, jako měla KSČ v letech 1945–1948. Potřebný kontext v podobě znejistělé, frustrované a rozpolcené společnosti tu má, zdá se, připravený.
Autor je historik.
Text vyšel v A2 č. 4/2018.