Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nejsem toto tělo

Rozhovor s umělkyní Markétou Garai o podobnostech mezi trhem umění a prostitucí, zacházení s ženami v pornoprůmyslu a vnímání krásy a sexuality.

Markéta Garai je umělkyně, která se zabývá ženskou identitou z velmi osobního hlediska – zkoumá vlastní sexualitu a témata se sexualitou spojená. Její práce jsou sondou do světa erotického průmyslu i niternou výpovědí o ženské zranitelnosti.

Ve svých projektech propojujete svět umění se světem erotického průmyslu. Konkrétně se tomu věnovala výstava Nejsem toto tělo v Berlínském modelu a potom projekt Můj pasák, můj galerista, v němž jste přenesla umění do bordelu. Mohla byste o tom něco říct?

V tvorbě jsem se vždy zabývala hlavně sama sebou, reflektovala niterný život a vlastní náhled na svět.  Když jsem během studia na AVU začala pracovat jako striptérka, obhajovala jsem si to jako umělecký výzkum, ale nakonec mě to prostředí tak pohltilo, že jsem zůstala několik let v nočních klubech. Dlouho jsem hledala nějakou výstupní formu a získávala odstup. Pak mne zaujala rovina, ve které se dotýkám i celospolečenských problémů. Uvědomila jsem si, že tohle je pro mě správná cesta, protože chci přispět ke společenským změnám. Dostávám diváky svých performancí do situací, díky nimž mají šanci změnit svůj názor na danou problematiku.

Co vás přimělo projekt Můj pasák, můj galerista realizovat?

To, jak je s ženami v erotickém průmyslu zacházeno, despekt nadřízených a způsob, jakým se v Česku v některých klubech obchází zákaz kuplířství. Spouštěčem projektu Můj pasák, můj galerista byl rozhovor s kamarádkou, která kdysi šlapala v Showparku. Vyprávěla mi, že měla ve smlouvě uvedeno, že je umělkyně, nikoli tedy prostitutka.

Byla zajímavá zkušenost ty věci vidět naživo, protože v pornofilmech to fakt působí úplně jinak.

Zaujal mne ten kontext Showparku. V Holešovické tržnici údajně vznikala kulturní zóna, ale v době, kdy jsem projekt připravovala, jediná tamní „kultura“ byl bordel, kde prostitutkám říkali umělkyně. Tohle jsem chtěla reflektovat. Dnes je situace kolem tržnice odlišná: opravdu tam vznikl prostor pro galerie či divadlo a Showpark by měl během letošního roku zmizet úplně.

V Showparku jste v malém pronajatém pokoji uspořádala kurátorskou výstavu. Jak se vám podařilo pronést autorská díla do bordelu?

Přišla jsem na pohovor s tím, že bych měla zájem o práci, a doslechla jsem se, že zkušební večer je tam pronájem pokoje zdarma. Použila jsem na formulace z jejich smlouvy. Takže jsem uvedla, že jsem umělkyně, která by tam ráda dělala performance. Jenže pro ně tato slova znamenají něco jiného než pro nás. Na pohovoru mi vysvětlili, jak klub funguje a domluvili si se mnou termín. Potom už se vše seběhlo velmi rychle. Postupně jsem si srovnávala, jak přesně bude vypadat moje performance. Usoudila jsem, že nejlepší bude uspořádat kurátorskou výstavu. Tu jsem připravila a díla propašovala dovnitř. Na místě nikoho nezajímalo, co tam s sebou nesu.

Umělecká díla v kabelce prostitutky?

V kabelce ne, nesla jsem objekt velký asi 120 centimetrů a zabalený v igelitu, ale nikdo to tam neřešil. Vůbec to nekomentovali, když jsem přišla. Ptali se vlastně až ve chvíli, kdy jsem ten objekt od Jiřího Petrboka nainstalovala do postele v té přidělené místnosti. Jsou tam takové setmělé chodby plné pokojíčků, před kterými stojí nebo sedí na židli holky, které se nabízejí nebo odchytávají kolemjdoucí. Tak jsem se chovala stejně. Vždycky se při performancích oblékám do kostýmů – tady jsem měla prádélko a latexové boty, což byl můj pracovní dresscode. Stanovila jsem si, že moje performance bude vždycky v kostýmu. Možná protože něco hraju – dávám si roli. Je to vystoupení… No a pak tam začali v průběhu večera přicházet i lidé, které jsem pozvala na vernisáž jednorázové výstavy. Po čase vzbudilo pozornost na místních bezpečnostních kamerách, když za mnou do pokoje přišla početnější skupinka.

Markéta Garai na Czarném protestu

Měli ti hosté dresscode?

Neměli, ale dala jsem jim návod, jak se mají chovat a na co se mají připravit, že například musí zaplatit vstup do podniku 240 Kč, že mě musí hledat, protože přesně nevím, kde budu. Myslím, že být najednou v pozici klienta bordelu, ač tam jenom bloudili a hledali pokoj, pro ně byla zajímavá zkušenost.

Tím projektem vlastně kritizujete prodejnost umění. Zároveň má projekt potenciál vytvářet legendu. Jednou se bude vyprávět o „výstavě v bordelu“. Možná, že právě v tom spočívá nesmrtelnost performativního umění. Z legendární performance se stane příběh, který si lidé vyprávějí. Když si vezmeme třeba Josepha Beuyse, stačí říct, že žil týden v galerii s divokým kojotem, a zbytek nechat na fantazii posluchače…

Snažím se kritizovat prodejnost jako princip v umění, proto pro mě bylo důležité udělat i druhou doplňující akci v galerii, aby se to vyvážilo a vznikl celek. Gesto přenesení uměleckých děl do nevěstince, a naopak prostituce do galerie mi přišlo jako dobrá forma kritiky. Celé dílo spoluvytvářela ještě druhá akce, realizovaná minulý rok v únoru na vernisáži výstavy Sexplicit v obchodním době Kotva. To byl přesně ten druh výstavy, jehož komerční přístup mi vadí. V rámci performance jsem se chovala tak, jak jsem zvyklá v práci: chodila mezi lidmi a nabízela jim z meníčka erotické služby. Šlo o to pohrát si nejen s kontextem, kdy věci vystavené v galerii jsou automaticky vnímané jako umění, ale být i na jeden den zastoupena senzacechtivým galeristou, jemuž odevzdám provizi z erotické show jakožto „vystaveného díla“. Symbolicky jsem se tam prodávala, ale šlo o předem domluvenou spolupráci, manipulaci situace a zkoumání jejích dopadů na mé okolí. Celá akce měla potom dohru v bulvárních médiích, která mě sexuálně objektivizovala.

V čem vidíte příbuznost mezi trhem s uměním a prostitucí?

Například chování umělců, kteří se snaží být úspěšní, mi dost připomíná způsob, jakým fungují prostitutky v klubech. Během performance jsem se vnucovala s meníčkem návštěvníkům, stejně jako kdybych byla normálně v práci, nabízela jsem svá veřejná show obdobným způsobem jako privátní tance v dobách, kdy jsem tancovala ve stripbaru. A podobně „lovci“ obrážejí vernisáže s portfolii a vizitkami. Další podobnosti jsou pak ve smlouvách a pracovních podmínkách.

Jak zpětně hodnotíte tyto projekty?

Dlouho jsem měla pocit beznaděje z toho, že se nic nezměnilo. Byla jsem sice v médiích, ale vnímaná především jako sexuální objekt, pak jsem se v nejsledovanějším bulváru vyjádřila o tom, jak to je v Česku s kuplířstvím, ale nikdo to nebral vážně. Dosáhnout nějakých změn je důležitým aspektem mojí motivace tvořit. Přeji si, aby se v naší společnosti změnilo zacházení se ženami ze sexbyznysu a rozšířilo obecné povědomí. To se myslím podařilo na podzim, když jsem se účastnila výstavy Tvář znásilnění na pražské Artwall. Výstava rozpoutala debatu a věci kolem mě se daly do pohybu. Samotná výstava pomohla několika ženám uvědomit si, že znásilnění nikdy není vinou oběti, a začaly se svým traumatem pracovat. Zapojila jsem se aktivně i do celosvětové výstavy Between the Lines reflektující kampaň #MeToo. Ta před pár dny proběhla v Oslu a účastnilo se jí více než sto umělců. Čím víc o tom uvažuji, tím víc mám potřebu pracovat spíš kolektivně.

Svět umění a svět pornoprůmyslu je propojený od pradávna.  Vezměme si Toulouse-Lautreca, to máme cca 130 let zpět, a už tehdy to byla klasická věc – umělec v bordelu. Na východě byly kurtizány vnímány až jako posvátné, například chrámové kněžky, nebo jako umělkyně, například gejši. Nazíráte někdy práci v sexbyznysu jako léčivou kulturní záležitost?

Zajímá mě striptýz jako erotická disciplína a zaměřuju se na „male gaze“. Uvědomila jsem si důležitou věc, že když se cítím dobře a cítím se silná, můžu skrz striptýz a tanec předávat svoji ženskou energii. Ačkoliv se jedná o manipulaci, když já z toho mám dobrý pocit, diváci se napojí a taky si to užívají. Ale pokud se necítím v tu chvíli silná, je to oboustranně takové plytké. Potom je to o tom, že přijdu, svlíknu se, nemám z toho potěšení a ještě mi přijde, že spíš nasakuji ty netrpělivé a prázdné pohledy, které mě vysávají. Samozřejmě to závisí pouze na momentálním vnitřním nastavení. Vše se odvíjí od vnímání konkrétní aktérky.

Ve videu 257 jste mluvila o traumatických pocitech z tohoto povolání, často jste zmiňovala komplexy méněcennosti. Říkáte například, že se nenajíte před směnou, abyste měla ploché břicho, nebo že vyhazují holky z práce kvůli tomu, že mají tlustá stehna…

Tohle se děje kvůli nastavení společnosti a mýtu ideálu krásy. Myslím si, že když už jste v tom prostředí moc dlouho, tak vás to pohltí, pokud tedy vedle sebe nemáte silného partnera, který by vám doma říkal komplimenty a vyvažoval ten komplex méněcennosti. Když nemáte dostatečnou vnitřní sílu, tak vám to může úplně zatemnit mysl a začnete brát ty jejich urážky vážně, i když jsou naprosto iracionální. Hodně holek má pak poruchy příjmu potravy.

Ještě tančíte ve stripbarech?

Už netancuji, protože mi tamní podmínky nevyhovují a taky jsem stará. Pro holku v tomhle průmyslu v šestadvaceti kariéra už téměř končí. Myslím, že je čas to uzavřít a odejít. Respektive se o to pokusit, protože nějaká fascinace tím prostředím i rychlý výdělek peněz jsou silnější než fakt, že mě to ničí. Najít si novou práci a dostávat výplatu na konci měsíce je pro mě složité. Musím změnit celý svůj životní styl a nejsem si jistá, jestli vlastně chci. Navštěvuji neziskovou organizaci R&R, kde mi pomáhají tenhle můj problém řešit.

Když vám nevyhovovaly podmínky ve stripbarech, zkoušela jste jinou formu práce v tomto prostředí?

Od podzimu 2016 jsem rok dělala go-go tanečnici ve swingers klubu a začala jsem se zabývat fenoménem swingers. I v osobní rovině jsem zkoumala volnější vztahy. Ve swingers klubu je systém trochu jiný než v klasickém stripbaru, protože tam nejste primárně od toho, abyste vydělávala klubu peníze. Nejdřív jsem z toho prostředí měla euforii, protože se tam nemusím bavit s hosty, pokud sama nechci, a nefunguje tam systém manipulace, protože jsem tam čistě jako objekt-dekorace, který má vytvářet sexy atmosféru, aby se lidi uvolnili a naladili na sex. Pozitivně na mě působilo i to, že tam nedochází k prostituci, ale to bohužel to bylo mylné zdání. Klub si třeba na gangbang party platil prostitutky, aby měli pojištěné, že jejich hosté neodejdou zklamáni. Na takových akcích jsem tancovala celkem pravidelně. Byla zajímavá zkušenost ty věci vidět naživo, protože v pornofilmech to fakt působí úplně jinak.

Kurátorovala jste i studentskou výstavu Darling v pražské GAVU. Vybrala jste čtyři lidi ze své generace, kterým pornografie přijde jako přirozená součást života a sexualitou a pornografií se zabývají ve své tvorbě.

Na výstavě jsme vystavovali čtyři – Elizabeth Haust, Filip Kůrka, Mišo Ormoš a já – a k tématu se stavíme různě. Všichni jsme ale z první porevoluční generace a studujeme umění.  Naráželi jsme na to, že porevoluční doba se tvářila sexuálně hodně uvolněně, že všechno je v pohodě, ale podle mě se tak jenom tváří a skutečnost taková není. Stále je tu spousta věcí, které společností přijímány nejsou. Pořád je problém třeba veřejně říct, že pracujete jako pornoherečka. Většina lidí si myslí, že je v pořádku sledovat pornofilmy, ale už nerespektuje lidi, kteří ty filmy tvoří. A obecně jsou u nás pornoherečky spíš shazované a diskriminované veřejností i bulvárem. I kdyby ty holky měly svoji práci jako poselství, pořád musí čelit nadávkám jako „seš kurva“ od lidí, kteří si sami jejich videa pouštějí. To je pokrytecké.

Jste jako umělkyně a jako tanečnice u tyče pořád stejná Markéta Garai?

V počátcích jsem práci úplně oddělila od civilního života, měla alterego a až skrz uměleckou tvorbu jsem se spojila v jednu osobu. To byl ten moment, kdy jsem dělala výstavu Nejsem toto tělo – to byl takový můj oficiální coming out. V galerii Berlínskej model se zvedla roleta výkladní skříně a stála jsem tam já jako Salomé nebo Margit, což jsou moje umělecká jména striptérky, ale vlastně jsem v ten moment byla Markéta Garai a ty dva světy se protnuly. Bylo to osvobozující i pro kolektiv lidí, které mám okolo sebe ve škole. Povídali jsme si pak o tom, že se třeba najednou cítili trapně, že mě okukují jako sexuální objekt, když jsem se sama postavila do té role. Jejich chování vůči mě se pak změnilo v pozitivním smyslu.

Vaše pozice mi připadá zajímavá v kontextu současné vlny feminismu. Prezentujete ženskou identitu skrze otevřené nazírání na sexualitu a zapojování sexuální hry do umělecké tvorby a vytváření své image. Vymezujete se proti některým proudům feminismu?

Feminismus je v Česku vnímán pomalu jako nadávka. Jádro problému vidím v nevzdělanosti. Veřejnost si neuvědomuje jeho důležitost ani rozmanité přístupy a pojetí v samotném feministickém hnutí. S dřívějšími feministickými postoji nesouhlasím, protože mi přijdou zastaralé a limitované. Vadí mi despekt, sexismus, násilí, a to jsou věci, které dělá člověk bez ohledu na to, v jakém fyzickém těle je. Můj názor je, že každého je třeba vnímat jako individuální bytost bez rozdílu pohlaví. Důležitý je vzájemný respekt a tolerance individualit. Důležité jsou dialogy, schopnost si vzájemně sdělit potřeby a najít konsenzus.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image