Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Neobviňuju ty, co mi ve škole říkali „buze*ante“

Francouzský spisovatel Édouard Louis v románu Skoncovat s Eddym B. popisuje, jak mezi nejchudšími bílými Francouzi vzniká nenávist ke všemu, co vybočuje.

Francouzský spisovatel Édouard Louis se narodil na začátku devadesátých let do chudé dělnické rodiny v malém městečku Hallencourt v severovýchodní části Pikardie. Jeho otec pracoval jako dělník v jediné místní továrně zaměstnávající takřka všechny obyvatele městečka. V devadesátých letech začala továrna upadat a stále více lidí muselo přežívat na sociálních dávkách. Po těžkém pracovním úraze byl na ně jako invalidní důchodce odkázán i jeho otce. Matce pracovat nedovolil, protože se v těžce patriarchálním prostředí francouzské periferie neslušelo, aby rodinu živila žena.

Louis se stal prvním členem rodiny, který se dostal na univerzitu. Vystudoval prestižní pařížskou École Normale Supérieure. Jeho rodné jméno znělo Eddy Bellegueule – příjmení Bellegueule bychom do češtiny mohli přeložit jako „pěkná držka“. „V prostředí nižší pracující třídy, v níž jsem vyrůstal, dávají lidé svým dětem chlapácká, americká jména. Já jsem byl Eddy a mí bratranci se jmenovali Brandon, Brian a Kevin.“ Není divu, že si podivné jméno nechal v roce 2013 změnit na Édouard Louis. V prostředí pařížské univerzitní inteligence, kde studoval především dílo slavného sociologa Pierra Bourdieuho, muselo působit jako třídní rozsudek smrti.

Édouard Louis chce zviditelnit neviditelnou oblast francouzské společnosti, ale zároveň odmítá chudobu romantizovat. Nesnaží se život pracujících mytizovat a nenachází v něm autenticitu ani drsnou krásu, ale naopak ho zachycuje co nejvěrněji.

Boj se jménem, ale ještě spíše s identitou, kterou mu jeho okolí ještě před narozením vnutilo, se stal hlavním tématem jeho literárního debutu Skoncovat s Eddym B., který vydal v pouhých jednadvaceti letech. Vrací se v něm do míst svého temného mládí, aby jako spisovatel a student sociologie popsal z relativního nadhledu mechanismy, jimiž se v životě nejchudších bílých Francouzů reprodukuje násilí, rasismus, homofobie a nenávist ke všemu, co vybočuje.

O skutečném stavu Francie

Silně autobiografickou prózu o prostředí svého dospívání chtěl mladý francouzský spisovatel napsat především proto, že podobná místa se ve francouzské literatuře skoro neobjevují. Podobně jako afričtí a arabští přistěhovalci cítí podle něj i nejchudší Francouzi, že se o jejich životy nikdo nezajímá. Jejich obraz ve francouzské kultuře absolutně chybí. Svojí tvorbou chce Louis uskutečnit literární revoluci, která to má změnit.

Když se během studií na internátní škole – tehdy ještě jako Eddy Bellegueule – vracel na víkendy za svými rodiči, trávil většinu času s knihou v obývacím pokoji. Dobře věděl, proč to dělá. Jeho rodiče za celý svůj život žádnou knihu nepřečetli, přednost měla vždy televize. Chtěl je vytočit a dát jim najevo, jak moc se jejich životům vzdálil. Nic je nemohlo urazit víc než kniha. „Životní zkušenost mé rodiče vyhnala ze vzdělávacího systému, a tak jim upřela přístup ke kultuře ve věku, kdy děti ze střední třídy svá skutečná studia teprve začínají. Kultura, vzdělávací systém, knihy – to vše nám přinášelo pocit odmítnutí. Na oplátku jsme zase odmítali je,“ vysvětluje Louis ve svém článku pro britský Guardian. Odmítá ale, že by pracující třída neměla o kulturu zájem. Je přesvědčený, že kultura dlouhodobě odmítá je, a právě proto ji nenávidí.

Dokonalým dokladem ignorance a odmítnutí byl i jeho první pokus udat rukopis knihy Skoncovat s Eddym B. v jednom renomovaném pařížském nakladatelství. Přišla mu totiž zamítavá odpověď. Jeho kniha je prý příliš přitažená za vlasy, protože chudoba, kterou v ní popisuje, ve Francii už dobrých sto let neexistuje. Později bude Édouard Louis muset na veřejnosti dokonce ukazovat fotky z rodného domu, aby francouzskou veřejnost přesvědčil, že i takto vypadá současná Francie. A právě o to mu v jeho literárním díle jde: chce narušit zaběhnutou představu o Francii jako o kultivované, vyspělé zemi bez rozporů a potíží.

Skoncovat s Eddym B. vychází česky v pravý čas. A je ideálním čtením do atmosféry po nedávných prezidentských volbách, které opět upozornily na markantní rozdíly mezi českými regiony. Přezíravost kulturních a intelektuálních elit k existenci takzvaného Česka B sice oslabuje, ale ani reakce připomínající tu od pařížského nakladatelství u nás nejsou výjimkou. Představa, že existují oblasti, které jsou v radikálním protikladu ke spokojenému životu ve velkých městech, je pro celou řadu lidí stále nepochopitelná. Velkým tématem Édouarda Louise je navíc odklon voličů tradiční levice (komunistů a sociálních demokratů) k Národní frontě Marine Le Penové, což je fenomén, který u nás známe v souvislosti s SPD Tomia Okamury i Milošem Zemanem.

Obžaloba systému

Édouard Louis chce zviditelnit neviditelnou oblast francouzské společnosti, ale zároveň odmítá chudobu romantizovat. Nesnaží se život pracujících mytizovat a nenachází v něm autenticitu ani drsnou krásu, ale naopak ho zachycuje co nejvěrněji. Svět jeho románu zaplňují každodenní výjevy brutality a násilí, které zde na sobě lidé navzájem páchají. To mu má francouzská literární kritikou často za zlé. Venkovskou chudinu prý vykresluje jako bandu nevzdělaných, násilných a rasistických barbarů a svůj nesmlouvavý postoj prý často přehání. Jeho záměr je ale jiný. Chce ukázat, jak se brutalita systému francouzské společnosti otiskuje do brutality chování chudých a opomíjených lidí drsného severofrancouzského venkova. V jednom rozhovoru k tomu říká: „Moje kniha neobviňuje mé rodiče, lidi z vesnice, ty, kteří mě každý den napadali v chodbách střední školy, kteří na mě plivali a nadávali mi do buzerantů – kniha obviňuje systém.“

To, jak tito lidé reagují na vybočení z norem, jinou sexuální orientaci a příslušníky minorit totiž podle něj jen kopíruje násilí, které je na nich pácháno v ekonomické a sociální sféře. Pracujícím je systematicky odpíráno vzdělání, kultura i peníze a jediné, co jim společnost ponechává, jsou jejich těla. Tělo jako jediný prostředek hrdosti pak má na svědomí pěstování silného kultu tělesnosti, maskulinity, síly, které podle Louise vytvářejí atmosféru násilí vůči všem, kteří tyto normy tělesnosti narušují. Skoncovat s Eddym B. tak zdaleka není idylka z venkovského prostředí, ale nejde ani o prvoplánový hejt na nekulturní a nevzdělané lidi z regionů. Komplexně a sugestivně poukazuje na problémy mezi centrem a periferií.

Mladičký Eddy nejen že vyrůstá v sociálně deprivovaném a francouzskou společností zapomenutém kraji nedaleko města Lille, ale navíc v sobě postupně objevuje homosexuální erotickou touhu. Už ve velmi raném věku tuší, že s ním něco „není v pořádku“. Okolí ho neustále upozorňuje na jeho zženštilost, legrační pohyby a divnou chůzi. On sám touží být normální a chce se zařadit mezi ostatní. Skutečné problémy ale začínají až ve škole, kde se stane terčem dlouhodobé šikany dvou spolužáků. Proč? Protože se po škole rozšířilo, že je Eddy na kluky. Díky tomu, že Louis umisťuje román o dospívání homosexuálního chlapce do prostředí sociálně i ekonomicky strádajícího venkova, vynikne, jak se jinakost a odlišnost vytváří zvnějšku, tlakem norem očekávaného chování. Eddy s odstupem sleduje rituály, kterými se jeho vrstevníci i dospělí navzájem ubezpečují o své heterosexuální mužnosti.

Ještě zajímavější je ale paralela, kterou Édouard Louis staví mezi homosexuální zkušeností a situací  nejnižších společenských vrstev. Stejně jako on se totiž snaží uniknout životu, který je jim společensky předurčený. Přestože se svou homosexualitou neustále bojuje, chce ji potlačit a zadusit, nikdy se mu to nepodaří. Ani obyvatelé městečka Hallencourt však nedokážou uniknout hranicím své „kasty“. Jejich životní prostředí jim od samého začátku určuje, co je v jejich životě možné.

Skoncovat s Eddym B. by mohla být klasické dílo o dospívání, kdyby Louisovi jeho sociologický přístup neumožnil systematicky zkoumat normy a zvyky lidí na francouzském venkově a nedodával mu nástroje, kterými dokáže svou osobní zkušenost uchopit a zobecnit. Kromě koncepcí Pierra Bourdieuho o podobách společenského násilí v knize nalezneme i vliv sociologa Didiera Eribona, jemuž je kniha věnována. Ten francouzskou společností pohnul svou autobiografickou knihou Návrat do Remeše, v níž popisuje specifické hodnoty upadajícího průmyslového severovýchodu Francie. Jak Návrat do Remeše, tak Skoncovat s Eddym B. dávají vzpomenout na loňský americký bestseller Hillbilly Elegy od J. D. Vance, který nesmlouvavým způsobem popisuje realitu amerického středozápadu, sužovanou závislostí na opiátech, nedostatkem práce, ale především pocitem zneuznání zbytkem americké společnosti. Eribon a Louis ale na rozdíl od J. D. Vance nejsou konzervativní pravičáci, ale levicoví intelektuálové z dělnického prostředí.

„Je načase, aby se o těchto lidech začali levičáci opět bavit, aby o nich znovu uvažovali. Tito lidé se cítí zbytečně. Mají pocit, jako by na nich nezáleželo, a touží po pomstě,“ dodává k tomu Louis a upozorňuje, že více než padesát procent hlasů v jeho rodném městečku připadlo Národní frontě Marine Le Penové. Hlasy pro Národní frontu podle něj nejsou jenom dokladem jejich rasismu a xenofobie, ale mnohem spíše zoufalým voláním, aby si jich konečně někdo všimnul. A Marine Le Penová v nich vzbuzuje dojem, že se o jejich životy a problémy skutečně zajímá.

Autor je redaktor Alarmu.

 

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image