Foto Alexander Schneider
Jak lépe vystihnout rozkročení současné elektronické hudby než vytyčením dvou krajních bodů vymezujících berlínskou scénu. Prvním z nich je dvojice futuristických multifestivalů CTM/Transmediale, jejichž hudební část je definována angažovaným sloganem „Uneasy times demand uneasy music“ a představuje nejodvážnější podoby současného digitálního umění. Druhým z nich je kulturní prostor Funkhaus v prostoru funkcionalistického radiopaláce z padesátých let. Jeho dramaturgie nešetří velkými jmény, byť tak trochu z opačného spektra než CTM – oproti radikální tekutosti marginalizovaných hudebních světů staví na prověřených jménech.
Audiolahůdkářství Funkhaus
Mezi ambientně intimními solitéry typu Jana Jelineka nebo Williama Bassinského se zabydlel i Nils Frahm. V prostoru Funkhausu vybudoval nové studio, jež nyní slouží jeho opulentním zvukovým potřebám. V jeho útrobách vzniklo i poslední album All Melody, vydané na labelu Erased Tapes, a právě tady – s malou nadsázkou u sebe v obýváku – zahájil Nils Frahm sérií čtyř koncertů nové světové turné doprovázející album.
Nils Frahm je jakožto funkcionář hluboké sentimentální hudby s lehkou stravitelností a nekonečnou expirační dobou svým způsobem vítězem ve svém oboru.
Funkhaus je bezpochyby jedním z nejlukrativnějších míst na mapě současného kulturního Berlína. Kdysi tu vznikala rozhlasová produkce pro Východní Německo a šlo o technologickou výkladní skříň Východu. Ta se jen mírně dobově posunula a otevřela a Funkhaus je teď čímsi jako audiolahůdkářstvím, servírujícím ty nejvybranější zážitky labužnickým uším (například v sále Monom jsou na platformě 4DSOUND zkoumány možnosti imerzivního prostorového zvuku při produkci klubové hudby). Jeden ze sálů pak okupuje právě Frahm.
Frahm je vrchním zvukovým connoisseurem už nějaký ten pátek. Vystudovaný skladatel klasické hudby a fanoušek elektroniky se dostal do pozice oblíbence hip scény díky chytlavé fúzi obou svých inspiračních zdrojů. On sám je však především zvukovým fanatikem, který hudbu neodkládá ani na dovolené. Jak se lze dočíst v článku pro Crack Magazine, i v kamenném domě z 16. století na Mallorce je Frahm schopen slyšet (a nahrát) „osmdesátkový bladerunnerovský reverb“. Frahm se tak trochu snaží vystoupit mimo čas. Odmítá proto různé strategie hudebního průmyslu a alba si dělá po svém. Jen proto je třeba možné, že titulní skladbu All Melody z eponymního alba posluchači znají už tři roky z jeho živých vystoupení. Frahm si potřebuje skladbu sám pro sebe archivovat, a jelikož mu jde především o zvuk, je tomu ochoten obětovat celý rok.
Funkcionář hudby
Obrazu autenticity a dětské hravosti Nilse Frahma lze bezpochyby věřit. Jeho dar vystihnout to, co aktuálně funguje, mnohem více než z kalkulu pramení z jeho možností. Frahm z pozice citlivého vládce svých hudebních nástrojů a audiofilních hraček, zasazených do prominentní instituce Funkhausu, ovládá techniky uvolňování sentimentu a sil touhy. Prostředky moderního marketingu nepotřebuje, protože coby etablovaný konzervativní umělec ovládá touhy mnohem hlubší než marketing. To vytváří zvláštní paradoxy. Frahm o sobě říká, že nechce podléhat diktátu trhu a tlaku na rychlé releasy. Jenže právě internetový stream informací na globální hudební scéně, vůči kterému se vymezuje, je nejsvobodnější platformou sdílení. Frahmovo upínání se k čisté hudbě, která v sobě nese nadčasová poselství, se v kulisách modernistického domu i přes dobovou aktualizaci mění v návrat do minulosti – a sice k romantické tradici.
Frahm navazuje na reichovsko-glassovskou linii minimalismu v soudobé vážné hudbě. Funkcionářem vážné hudby zůstává i přesto, že se na All Melody prozatím nejvíce otevřel své zadržované touze po elektronice (především techno beatem v pomalém berlínském tempu a zařazením drum machine do svého klávesového universa). Kdybychom to však srovnali s tím, co probíhá v Berghainu a jiných partyhousech během CTM, jde stále o značně konzervativní zážitek, o hudbu, která je míněná stejně jako vysoké umění se všemi implikacemi, které toto označení nabízí.
„Uneasy times demand uneasy music.“ Hudba Nilse Frahma však žádné takové sociální ambice nemá, neboť vychází z poklidné životní situace. Spíš připomíná magicko-rituální přivolávání astrálních pravd věčnosti do každodenního života, asi jako když Rolls Royce montuje do svých aut-paláců „the starlight headliner“ – stovky led světýlek na sametové černi stropu, která mají imitovat hvězdnou oblohu. To ale neznamená, že bychom měli považovat Frahma za irelevantního umělce. Jeho show nestojí na artificiální škrobenosti, naopak je poctivá a vřelá, dokonce pokorná. Snažit se v neklidné době připravit posluchače ve jménu sociálního poselství o veškerou uklidňující a harmonizující hudbu, jakou je právě All Melody, by bylo nespravedlivé a nerozumné. Její funkcí má být navázání intimního rozhovoru posluchače se sebou samým. Jen je třeba dávat pozor, aby se tato hudba nestala soundtrackem k slastnému přivírání očí nad statem quo rozštěpeného světa, který ovládají vítězové.
Nils Frahm je jakožto funkcionář hluboké sentimentální hudby s lehkou stravitelností a nekonečnou expirační dobou svým způsobem vítězem ve svém oboru. Můžeme mu to přát a pokusit se kolektivně čerpat z jeho plodů, nebo se můžeme pohoršovat nad trajektorií institucionalizovaného umění, které vytváří safe-space pouze pro některé. Tak či onak doporučuju zajít si 23. dubna do Velkého sálu Paláce Lucerna, kde pod prsty Nilse Frahma oživne All Melody v rámci festivalu Spectaculare.
Autor je publicista.