„Odpoledne toho dne svolával nás rozhlas, všecko muselo nastoupit. Tam stála šibenice a na ní uvázaná holka. Byla s námi na tom dříví, sbírala borůvky a zabloudila. (…) Když jsme se shromáždili, byla tam přivázaná jako Kristus na kříži, byl jsem od ní na čtyřicet kroků. Bylo tam hrobové ticho, četníci řekli, že tak se stane každému, kdo by se pokusil utéct. Táta a máma křičeli, že ona neutekla, ale nebylo to nic platné. Bylo jí asi šestnáct let, byla celá zmodřinovatělá a zakrvácená, vlasy vyrvané. Jak to doříkali, že to čeká každého, přišel ještě jeden četník s bejčákem a dva trestanci, každý měl kousek gumy a jeden ještě kbelík s vodou a začali ji bít, ona poklesla, potom ji rozvázali a on spadla jako pytel. Když byla na zemi, polili ji vodou, ona se vzpamatovala a pak ji ti dva pochopové vzali za ruce a odtáhli, dali ji do vozu s mřížemi a už ji nikdy nikdo neuviděl.“ Nejenom tuto, ale i řadu dalších vzpomínek na zvěrstva v koncentračním táboře Lety u Písku vypověděl v červenci 1963 Josef Serinek, romský partyzán a odbojář, historikovi Janu Tesařovi. „Žádný Němec v tom celém táboře nebyl, všechno mlácení prováděli jenom Češi,“ dodává Serinek na jiném místě Tesařovy knihy Cikánská rapsodie, která postupně mapuje celý partyzánův život. Tesař ji vydal před rokem, více než padesát let od jeho vlastního setkání se zapomenutým a odstrčeným hrdinou.
Česká, nikoli německá krutost
Serinek, později známý jako „Černý“, strávil v Letech šest týdnů a za tu dobu se podle jeho svědectví čeští četníci dopouštěli šikany, bití, a dokonce i zabíjení Romů a Romek. Tesař Serinkovy vzpomínky, které byly intenzitou prožitku silně zasaženy a ovlivněny, koriguje. O svévolné brutalitě českých četníků, kterým byl romský život úplně lhostejný a kteří nechávali v táboře umírat děti na tyfus v ohromných bolestech, surově bili ženy, odebírali jim novorozence, muže týrali v kamenolomech, ale mluví Tesařovo bádání jasně. Navazuje v něm na nálezy Marcuse Papeho, který se Letům věnoval, a shoduje se se vzpomínkami přeživších, které stihli zaznamenat další badatelé.
O tom, jak se nepřizpůsobiví Romové jezdili učit do Let pracovat, mluvil už Václav Klaus. V podobném duchu se v legendárním výroku „šup a byl tam“ vyjádřil v roce 2016 i Andrej Babiš a nyní se k Okamurovu zpochybňování holokaustu přidal i Vojtěch Filip.
Krutost četníků z Let vycházela z jejich vlastní vůle a byla výsledkem snahy zavděčit se Říši. Česká společnost se dodnes s jednáním českých dozorců v táborech v Letech nebo Hodoníně nedokázala vyrovnat. Pokud už se o romském holokaustu mluví, často dochází k relativizaci vzpomínek přeživších. O tom, že z českých zemí během druhé světové války „zmizelo“ devadesát procent romských obyvatel, se na školách skoro neučí. A o tom, že to byli Češi, kdo vězněné Romy mučili nebo se k jejich utrpení stavěl lhostejně, se v lepším případě mlží.
Tesař sám ve své knize píše, že taková snaha o rehabilitaci protektorátních zločinů má jediný cíl: legitimizovat vlastní zakročení proti „nepřizpůsobivým“ menšinám. V přeneseném slova smyslu to dělá i Tomio Okamura, když popírá, že by tábor byl součástí holokaustu. Proti jeho výrokům se postavili jak Romové, tak pražská židovská obec a spolek Konexe Okamuru dokonce zažaloval.
Rasismus problémy nevyřeší
Josef Serinek nakonec z tábora v Letech utekl. Nepochybuji o tom, že jeho hrdinský útěk by Tomio Okamura bral jenom jako další potvrzení toho, že v Letech vlastně o nic nešlo. Ještě než se Serinek stal jednou z určujících postav protifašistického odboje na Vysočině, přemýšlel o tom, že by Romy v táboře osvobodil. Zůstala v něm totiž i celá jeho rodina. Nikdo z jeho příbuzných nepřežil: manželku deportovali, děti i vnouče, kojenec, zemřely ještě v táboře. On sám nakonec zemřel v zapomnění, a nebýt Tesaře, zůstal by zapomenut i jeho příběh. A jenom proto, že byl Rom.
Tomio Okamura zpochybnil tábor v Letech už podruhé, poprvé to bylo v roce 2014. V české politice navíc není s podobnými názory první. O tom, jak se nepřizpůsobiví Romové jezdili učit do Let pracovat, mluvil kdysi už Václav Klaus. V podobném duchu se legendárním výrokem „šup a byl tam“ vyjádřil v roce 2016 i dnešní premiér v demisi Andrej Babiš a nyní se k Okamurovu zpochybňování holokaustu přidal i předseda KSČM Vojtěch Filip. Nově se k němu připojil i další člen SPD, „rozbrušovač“ Miloslav Rozner. Ten o Letech řekl, že byly „neexistujícím pseudokoncentrákem“, kvůli němuž by nevyhodil půlmiliardu z okna.
„Fašismus vítězí tam a tehdy, kde lidové vrstvy nevidí žádný svůj interes na udržení institucí a pravidel politické demokracie,“ píše Jan Tesař ve své knize. Otázka práce hraje v takovém pocitu ztráty zájmu o instituce a demokracii jednu z hlavních rolí. V jádru všech výroků namířených nejen proti Letům, ale i proti Romům obecně stojí úvaha, že Romové jsou lidé druhé kategorie. Není to barvou pleti, ale tím, že jsou to v očích většiny lidí nemakačenka a příživníci, na které my, slušní, bílí – a hlavně pracující – denně do úmoru dřeme. V tomto směru jsou Klaus, Okamura, Babiš nebo Filip se svými výroky o romských koncentrácích vlastně věrní naší národní „tradici“. Sami tvrdí, že jsou na straně lidu, ale ve skutečnosti nejsou a ani být nechtějí.
Trvat na historické pravdě o romském holokaustu je podstatné. Právě z historie totiž víme, že nespokojenost lidí se primitivním anticikanismem a rasismem nikdy nevyřeší.
Autorka je redaktorka Alarmu.