27. leden je Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Datum připomíná, že právě v tento den osvobodila Rudá armáda největší válečný koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi. Pouhý den před tímto výročím přijal polský parlament návrh zákona, který nejen že vyvolal diplomatickou krizi mezi Polskem a Izraelem, ale také vedl k tvrdým reakcím ze zahraničí. Polínko do ohně přidaly i výroky polského premiéra Mateusze Morawieckého na mnichovské bezpečnostní konferenci. Morawiecki řekl izraelskému novináři, že existovali „židovští pachatelé, stejně jako ruští, ukrajinští a němečtí pachatelé“.
Polská vláda tvrdí, že důvodem pro nový zákon je snaha napravit historické křivdy způsobené nereflektovaným a nedbalým užíváním fráze „polské tábory smrti“. Tato fráze nepochybně překrucuje dějiny tím, že vykresluje Poláky a polský národ jako pachatele, zatímco byli především oběťmi německých národních socialistů. Ne Poláci, ale němečtí nacisté postavili koncentrační a vyhlazovací tábory na polském území poté, co Polsko v roce 1939 obsadili. Pokud by zákon měl skutečně jenom řešit nesprávné užívání termínů zkreslujících historii, nedalo by se dělat nic jiného než s polskou vládou souhlasit. Jenže vlastním cílem nového zákona je „obrana pověsti polské republiky a polského národa“. A termín „polský tábor smrti“ se v zákoně vůbec neobjevuje.
Kritika není vítána
Podívejme se na znění zákona podrobněji: „Kdo veřejně a v rozporu s fakty přisuzuje polskému národu či polskému státu zodpovědnost či spoluzodpovědnost za nacistické zločiny spáchané německou Třetí říší (…) či za jiná provinění představující zločiny proti míru, lidskosti či válečné zločiny nebo jinak výrazně zmenšuje zodpovědnost skutečných pachatelů těchto zločinů, bude podléhat pokutě či odnětí svobody až na tři roky.“
Národně-konzervativní polská vláda se snaží ze sebe učinit jediného interpreta historie. Tomuto národnímu převzetí historie za účelem legitimizace nacionalistické politiky se musíme postavit.
První zásadní bod představuje u této formulace fakt, že termíny „veřejně“ a „v rozporu s fakty“ nejsou v zákoně nikde přesně definovány. To už bude úlohou prokurátora. A za druhé, zákon platí i pro nezáměrné jednání. Tím pádem bude možné trestat nejen užití nesprávného termínu „polské tábory smrti“, ale také psaní o polské historii nevhodným způsobem z pohledu zákonodárců. Navíc jsou od kontroverzní justiční reformy soudy pevně v rukou národně-konzervativního Práva a spravedlnosti (PiS) a jen stěží se dá hovořit o jejich nezávislosti. Na vědecký výzkum či uměleckou činnost se zákon sice nevztahuje, ale prezentace výstupů mimo vědecký či umělecký kontext už by mohla být trestná. Prakticky řečeno, bude-li historik mluvit o výsledcích svého bádání v rozhovoru s novináři, mohl by být potrestán, bude-li poškozována dobrá pověst Polska. Z debat v Sejmu navíc vyplývá, že zákon bude interpretován striktně. Navíc se vztahuje i na cizince. Nelze to vyložit jinak než jako signál kritickým historikům, že už v Polsku nejsou vítáni. Zákon v podstatě funguje jako zákaz vstupu do Polska za účelem umlčení kritických hlasů jakékoliv národnosti.
Ústav paměti národa jako arbitr pravdy
Podpis zákona byl provázen masivní politickou kampaní zaměřenou na dějiny. Jak se stále dokola opakuje, tato kampaň má odhalit jednou skutečnou historickou Pravdu. Zde hraje důležitou roli Ústav národní paměti (IPN). Instituce, založená v roce 2000, navazuje na poválečnou komisi pro zjišťování hitlerovských zločinů v Polsku, zabývá se ale nejen nacistickými, ale také komunistickými zločiny. Problematičnost její činnosti nejlépe ilustruje případ z roku 2000, kdy polsko-americký historick Jan T. Gross vydal knihu Sousedé: Zničení židovské komunity v Jedwabném, jež vyvolala značné kontroverze. Gross označil Poláky za pachatele masakru v Jedwabném, při kterém prý polští obyvatelé nemilosrdně zabili více než tisíc svých židovských sousedů bez ohledu na věk a pohlaví. Tehdejší prezident Polska Aleksander Kwaśniewski vyzval Poláky, aby přemýšleli o minulosti a „žádali o odpuštění za to, co udělali jejich krajané“.
Zato IPN, kritický vůči Grossovým závěrům, provedl další výzkum na toto téma a došel k závěru, že ačkoliv to byli Poláci, kteří zabíjeli své židovské sousedy, Gross nebral v potaz, že Židé „kolaborovali s komunismem“. To je ale argument, který lze opravdu jen stěží užít v případě osmiletého chlapce pohřebeného zaživa či nemluvňat udupaných k smrti. Staví navíc na antisemitském narativu o tzv. židokomuně. IPN spravuje archiv a vydává knihy, je ale také zodpovědný za učebnice dějepisu. A právě IPN bude podle nového zákona určovat, kdo poškodil polský národ a má být potrestán. Zároveň IPN disponuje obrovským rozpočtem, což by mohlo vysvětlit i masivní kampaň na sociálních médiích, která debatu kolem zákona provázela. Téměř každý polský uživatel YouTube musel narazit na kýčovité a patetické animované video, které shrnuje četné oběti a hrdinský boj polského lidu proti nacistickému Německu i Sovětskému svazu a zcela přehlíží, že právě nacistické Německo, a nikoliv Sovětský svaz, se snažilo vyhladit všechny „podřadné rasy“. Toto video bylo také sdíleno na twitterovém účtu kanceláře premiéra. Podle zpráv v médiích navíc předseda senátu Stanisław Karczewski nabádal Poláky v zahraničí, aby udávali ty, kteří špiní pověst Polska.
Velké vyprávění o národu
Polský prezident Andzrej Duda podepsal zákon 6. února 2018, čímž utnul jakoukoliv diskusi o jeho podobě. Nejspíš kvůli tlaku ze zahraničí ale postoupil už podepsaný zákon ústavnímu soudu. V platnost pravděpodobně vejde 1. března. Jak malý byl prostor pro diskusi nad zákonem, bylo vidět i v Sejmu: pouze pět přítomných poslanců hlasovalo proti. Zákon má navíc vysokou míru podpory mezi občany, kteří pod vlivem silného patriotismu nevidí již jedince, ale pouze homogenní polský národ. Polská národní hrdost se odvíjí od narativu hrdinských bitev a roli oběti, což vzbuzuje neustálý strach ze „zániku“ polského lidu. Poláci se přitom obávají především svých dvou velkých sousedů Německa a Ruska. Jakkoliv je pochopitelné, že dějiny 20. století jsou stále živou součástí kolektivní paměti, není to legitimní důvod pro vytváření „konkurence“ mezi polskými a židovskými obětmi druhé světové války. Navíc se zde vůbec nezohledňuje existence židovských Poláků či polských Židů – jako kdyby polské a židovské utrpení nemohlo existovat vedle sebe.
Od vzniku národních států jsou historická věda a historická politika provázány velkým vyprávěním o národu. Polsko není žádnou výjimkou. V Německu plní holocaust v dnešní době funkci, která napomáhá budování identity a vypráví příběh o vyrovnání se s minulostí. Ovšem Němci, kteří se považují za mistry světa ve vyrovnání se s minulostí, byli přinuceni se justičně a vědecky vyrovnat se zločiny národních socialistů díky mezinárodnímu tlaku. Kritika polského zákona ze strany Německa je přitom arogantní, jelikož polské oběti mají jen marginální místo v kolektivní paměti německé společnosti. Polská reakce se tak může zdát pochopitelná v situaci, kdy dějiny nejsou vyprávěny na základě historických faktů – ať už úmyslně, nebo z nedbalosti.
Nicméně zákon, debata v polském parlamentu i širší celospolečenská diskuse vytvářejí podmínky pro to, aby v budoucnosti byla vyprávěna už jen jedna verze historického příběhu, ve které jsou Poláci zároveň hrdiny i oběťmi. Na základě takového vyprávění je mnohem jednodušší vytvořit příběh o silném, sebevědomém polském národě, který musel bojovat za svou nezávislost (a proto ji také musí bránit všemi možnými prostředky). Příběhy, které do této koncepce nezapadají, nemají být vyprávěny, a to, co již vyprávěno bylo, bude přehlíženo. Národně-konzervativní polská vláda se snaží ze sebe učinit jediného interpreta historie, alespoň v její bezprostřední sféře vlivu. Tomuto národnímu převzetí historie za účelem legitimizace nacionalistické politiky se musíme postavit. Proti každému revizionismu je třeba se vymezit.
Autorka je historička.