„Olympiáda je jako válka, jen bez střílení,“ prohlásil kdysi o největší sportovní akci na světě George Orwell. Dokonale vystihl mnohdy skrývanou pravdu, že olympijské hry jsou ve svém jádru politické. Ty, které aktuálně probíhají v jihokorejském Pchojngčchangu, to potvrzují na každém kroku – kromě výdělečné mašiny globálních korporací tu sledujeme asi nejvíce zpolitizovanou olympiádu v dějinách.
Bičovat nadopovaného mužika
Přitom se původně zdálo, že letošní hry budou především o dopingu. Tedy o nešvaru, který k modernímu sportu patří stejně neodmyslitelně jako Robert Záruba k hokejovému komentování a který semlel jednoho z nejsilnějších účastníků her, takže se mávnutím kouzelného lingvistického proutku z Ruska stali Olympijští sportovci z Ruska. Právě pod touto zkomoleninou letos Rusové musejí závodit. Nemají vlastní vlajku ani dresy v národních barvách a místo národního znaku se jim na hrudi skví šedé olympijské kolečko. Na poklonkování milované vlasti prostřednictvím sportovní taškařice tak musejí zapomenout.
Olympiáda je pro místní obyvatele špatně tutlanou katastrofou. Před dvěma roky přišlo v brazilském Riu o domov neuvěřitelných 80 tisíc místních obyvatel kvůli nové sportovní výstavbě.
Poměrně bizarní trest je šalamounské řešení, které ruským sportovcům dovolilo se her vůbec zúčastnit. Trest za to, co před čtyřmi roky ruský stát při pořadatelství olympiády v Soči předvedl, nemá ve sportu obdoby. Nejde ale o okázale utracených 51 miliard dolarů, které pětinásobně předčily nejodvážnější plány olympijského výboru. Problémem byl státem řízený doping, který byl díky práci reportérů německé televize WDR a následnému přiznání jednoho ze strůjců gigantického podvodu Grigorije Rodčenka odhalen a jehož rozměry předčí ty nejbujnější představy milovníků špionážních konspirací. Tajná služba FSB na základě instrukcí od samotného ministerstva sportu řádila na hrách jako pominutá. Jak jinak nazvat manipulaci s odebranými vzorky nadopovaných sportovců, které po nocích vyměňovali agenti pomocí tajných dvířek ve stěně za připravené „čisté“ vzorky? Výjimkou nebylo ani zamykání antidopingových komisařů, nebo rovnou jejich zastrašování. A úspěch se dostavil: Rusové získali před čtyřmi roky nejvíce medailí ze všech účastníků.
Jenže pronásledování ruských sportovců se poněkud zvrhlo v moralistní lynč. I z dopingu neusvědčení sportovci dostali od olympijského výboru zákaz startu, sportovní arbitráž CAS v Lausanne ho sice pak ve čtyřech desítkách případů zrušila, a i bez konspiračního nádechu je očividné, že ruský tým se stal obětí spíše aktuálních nálad na mezinárodní politické scéně než vlastního bažení po vítězství.
Hokejistky a roztleskávačky
Možná to byla ruská ztráta nacionalistických symbolů, co mohlo odradit jihokorejského pořadatele od podobných šíleností. Jenže ani Soul se nedokázal od politické závislosti oprostit. V rámci zklidnění vztahů se svým severním sousedem, který to má do třicet kilometrů vzdáleného Pchjongčchangu co by raketou dohodil, stvořili pro turnaj společný ženský hokejový tým. Korejky by stejně vzhledem ke své výkonnosti nehrály o medaile, takže politika nekladla experimentu žádné překážky. Rozhodnutí ale přišlo chvíli před olympiádou, což nelibě nesla kanadská trenérka Jihokorejek. Tři roky práce a budování alespoň trochu konkurenceschopného týmu vzaly za své, nuceně musela vyhodit několik svěřenkyň a rychle začít trénovat hráčky, které se musely samy bleskurychle naučit anglické pokyny a taktiku. Jistě, genderově korektní hnidopich by mohl chtít odpověď na otázku visící ve vzduchu – nikoli, mužský hokejový tým se podobného roubování politického kýče nedočkal.
Není to mimochodem poprvé, kdy k podobné korejské hybridizaci došlo. V roce 1991 na šampionátu ve stolním tenise v Japonsku se v jednom týmu, samozřejmě opět pouze v ženském, sešly Jihokorejka Hjon Čong-hwa se svojí severokorejskou rivalkou Li Pun-hui, aby společně ovládly čtyřhru a porazily i nejvýše nasazené Číňanky. Jak ale jihokorejská hráčka dnes nerada připomíná, navzdory silnému poutu, které mezi nimi vzniklo, se už nikdy nesměly vidět. Debakly, které schytává jejich současný hokejový napodobitel, asi podobný druh sportovní diplomacie na dlouhé roky opět zapudí.
Hokejistky ale nejsou jediným účastníkem her z KLDR. Do dějiště olympiády dorazil i severokorejský umělecký soubor kvůli zahajovacímu ceremoniálu a také dvěstětřicetičlenný tým roztleskávaček. Jejich frenetické fandění v dokonalé souhře si vyslechl při utkání s Korejci i český hokejový tým. Novináři ze Západu i z Česka si neodpouští poznámky o jejich kráse, ale i strojovosti typické pro komunistickou propagandu ve stylu spartakiádního běsnění. Jako by zapomínali na profesionální „cheerleaders“ v amerických soutěžích nebo na opulentní show, která letošní olympiádu zahájila.
Potrestat černochy, vyloučit Židy
Není to poprvé, kdy v olympijských hrách najdeme víc politiky než v parlamentních lavicích. Politická rozhodnutí, včetně samotného pořadatelství, je doprovázejí po celou historii – navzdory článku 50 z olympijské charty, který zakazuje jakoukoliv politickou, náboženskou nebo rasovou propagandu. Historie olympijských her je ale doslova protkána případy „neviditelné“ diskriminace, o níž vždycky někdo politicky rozhodoval.
Když hrabě Pierre de Coubertin založil v roce 1896 moderní olympijské hry, jaksi na ně zapomněl pozvat i ženy. Diskriminace měla své místo při neslavné olympiádě v nacistickém Berlíně, kde byl úspěch černocha Jesseho Owense interpretován jako vítězství nad nacistickou nadřazeností bílé rasy. Ve skutečnosti jeho triumf kvitovali jako úspěch fyzicky disponovaného primitiva. Mnohem zásadnější pro Třetí říši byl zákaz účasti židovských sportovců, v čemž jim tehdy s radostí vyhověla i americká výprava se zázračným Owensem. Mimochodem černošský atlet se po návratu do Spojených států dočkal ponižujícího zacházení: olympijský hrdina si na živobytí musel vydělávat cirkusovými taškařicemi, kdy za pár dolarů závodil proti koňům nebo autům.
Největší dávku antipolitického pokrytectví ale olympijské hry předvedly před půlstoletím v Mexiku. Zatímco pro české fanoušky má tato letní olympiáda neopakovatelný nádech úspěšného vystoupení Věry Čáslavské, místní z jejího konání nadšením zrovna neoplývali. Pod heslem „¡No queremos olimpiadas, queremos revolución!“ (Nechceme olympiádu, chceme revoluci) žádali demokratické reformy vůči autoritářskému režimu. Mexické vládě nakonec došla s neutuchajícími demonstracemi a stávkami trpělivost a pouhých deset dní před zahájením sportovní show se armáda spolu s policií dopustila takzvaného masakru v Tlateloku, při kterém pozabíjely dvě až tři stovky studentů okupujících místní univerzitu. Zatímco Olympijský výbor si se strůjci masakru radostně potřásal rukou, o pár dní později museli jeho zástupci řešit rebelii v řadách svých „apolitických“ sportovců. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos totiž na stupních vítězů pozvedli zaťatou pěst v černé rukavici na protest proti rasismu a chudobě v americké společnosti. Za podporu hnutí Black Power byli z olympiády okamžitě vyloučeni. Další tresty následovaly i v USA. Největší podíl na jejich potrestání, které mělo tragické dopady i na jejich životní osudy, měl vedoucí americké výpravy Avery Brundage. Ten samý muž, který ve třicátých letech vylučoval z týmu židovské závodníky kvůli nacisty pořádané olympiádě v Berlíně.
Hrozí krkonošská olympiáda?
Přesto by se mohlo zdát, že doba se mění. Hry v Pchjongčchangu už nyní mají primát nejotevřenější sportovní akce pro LGBT sportovce. Kanadský krasobruslař Eric Radford se stal prvním veřejně známým gay sportovcem, který vyhrál olympijské zlato. Po úspěchu zapózoval i s bronzovým krasobruslařem z USA Adamem Ripponem, který se jako další známý homosexuál pustil do kritiky přítomnosti amerického viceprezidenta v Koreji. „Myslíte Mikea Pence, toho samého Mikea Pence, který financuje pokusy o konverzi gayů? To mi hlava nebere,“ prohlásil v lednu v reakci na oznámení o Penceově příjezdu. Jeho návštěvu americké výpravy zkritizoval i další olympionik s homosexuální orientací Gus Kenworthy. Freestylový lyžař přitom vytvořil během korejských her sérii snímků s Ripponem, který doprovodil slovy: „Jsme tady, jsme queer. Tak to vezměte.“
I přes tento očividný progres v přístupu k dříve diskriminované skupině zůstává olympiáda špatně tutlanou katastrofou pro místní obyvatele. Nejde jen o utrácení astronomických sum na sportoviště, která poté pustnou, protože jejich provoz pro pár místních je ekonomicky neúnosný. Také výstavba olympijské vesnice, onoho útočiště s mýtickou pověstí místa nevázaných sexuálních radovánek, má tu hroznou vlastnost, že život místních obyvatel nelítostně a nevratně mění. Před dvěma roky přišlo v brazilském Riu, kde byl paradoxně s velkou pompou účasten i tým deseti uprchlíků, o domov neuvěřitelných 80 tisíc místních obyvatel kvůli nové sportovní výstavbě. Ve Vancouveru, kde se zimní olympiáda odehrála v roce 2010, se mělo z olympijské vesnice stát dostupné sociální bydlení. Jenže developeři celou čtvrť změnili v gentrifikované území pro bohaté.
Hrůzné bývají nejen sociální dopady, ale i ty ekologické, a to zejména v zimní verzi sportovního klání. Až bude Ester Ledecká svištět ze svahu v boji o zlatou placku, nemusí ji nijak zajímat, že kvůli závodišti Korejci srovnali se zemí 58 000 stromů místního „posvátného“ lesa. Kapitál ale na tradici nehledí, navíc když zbrusu nový lyžařský komplex slibuje do budoucna tučné zisky z turismu. Protože ale organizátoři kvůli narušení vzácného ekosystému čelili velké vlně nevole, přišli s malým ústupkem: po skončení olympiády v areálu vysází neuvěřitelný počet 1200 nových stromků.
Tím spíš můžeme doufat, že nebude nikdy naplněn ztřeštěný nápad několika polských měst – pořádat zimní olympiádu 2030 v Krkonoších. Jenže navzdory všem sociálním a ekologickým dopadům bude mít hlavní slovo politické rozhodnutí ovlivněné představou zářivých ekonomických zisků a ukojených nacionalistických aspirací. Není náhodou, že olympiáda se s takovou ochotou čím dál častěji svěřuje do rukou státům, v nichž se na lidská práva a názory obyvatel berou minimální ohledy. Při pohledu na politický vývoj v současném Polsku a politický charakter olympiády budou naši sousedé za dvanáct let naprosto ideálním kandidátem.
Autor je spolupracovník redakce.