Na první pohled se mohlo zdát, že půjde o příjemnou cestu. Argentinský papež František už pošesté zamířil do „své“ Latinské Ameriky, kde jej zpravidla provázejí nadšené davy. Chile, kde letos v lednu strávil tři dny, je navíc zemí jeho jezuitských studií a Jan Pavel II. se při poslední návštěvě této země v roce 1987 dočkal bouřlivého přivítání. Františkova návštěva se však nesla v podstatně napjatější atmosféře. Nejenže první papež pocházející z tohoto regionu nepřitáhl ani zdaleka takové množství lidí jako jeho předchůdce. Cestu po celou dobu provázely žhářské útoky na kostely, četné protesty i výhrůžky přímo papežovi. Na místech útoků se objevily zprávy jako: „Papeži Františku, příští bomba ti vybuchne pod sutanou!“ Chilská vláda musela investovat do mimořádných bezpečnostních opatření včetně nasazení několika tisíc vojáků a některé části země připomínaly válečnou zónu.
Církev se soustředila na odmítání jakéhokoli zmírnění potratového zákona, případně na zuřivý boj s legalizací rozvodů, které se podařilo prosadit až v roce 2004 – tedy na zachování toho nejhoršího dědictví Pinochetova režimu.
Svým způsobem se František skutečně ocitl na nepřátelské půdě. Čerstvý průzkum ukázal, že právě v Chile je papež hodnocen zdaleka nejhůř; skeptičtější postoj k němu zaujalo dokonce více lidí než v tradičně sekulární Uruguayi nebo ve střední Americe, kde se až polovina obyvatel hlásí k evangelikálním církvím. Jiný průzkum chilské společnosti Cadem z ledna letošního roku přinesl informaci, že jen 23 procent Chilanů považuje papežovu návštěvu za „důležitou“ událost. Opačný názor vyjádřilo rovných padesát procent respondentů. Z čeho taková skepse vůči papežově návštěvě pramení?
Zneužívání a další skandály
Jednu odpověď může nabídnout i výše citovaný průzkum: pouhých 16 procent respondentů v něm schvalovalo vysoké náklady Františkovy třídenní cesty, jejichž velkou většinu – v přepočtu 140 milionů korun – zaplatil stát. Na transparentech protestujících se leckdy objevila výzva investovat zmíněné peníze třeba do silně podfinancovaného zdravotnictví nebo školství a stejný názor opakovaně zazníval i v televizním vysílání.
Druhou často citovanou odpovědí je řada skandálů se zneužíváním ze strany kněží, která rozežírá chilskou katolickou církev přinejmenším od roku 2011. Tehdy papež Benedikt XVI. z důvodu opakovaných podezření ze sexuálního zneužívání nezletilých suspendoval extrémně vlivného kněze Fernanda Karadimu a nařídil mu odebrat se k „životu naplněnému modlitbou a pokání“ v klášteře daleko od svých farníků i obětí.
Následovala lavina obvinění, jimž nyní čelí na osmdesát kněží, a postupné rozkrývání typické reakce katolické hierarchie, která viníky dlouho kryla a obvinění proti nim shazovala pod stůl. Důvěryhodnosti instituce příliš nepomohlo, že Karadima za dobu svého působení vychoval celou generaci chilských duchovních včetně čtyř dodnes sloužících biskupů. Jednoho z nich, Juana Barrose, před třemi lety jmenoval sám současný papež. Nepochopitelným krokem, zdůvodňovaným absolutní důvěrou vůči muži mnohokrát obviněnému z krytí Karadimových činů, si František vysloužil prudký pád osobní popularity a ztrátu nadějí na to, že by snad mohl zásadně změnit protektorský přístup církve vůči hříšníkům z vlastních řad.
Skandály zcela jistě přispěly k nedůvěře vůči papeži i úpadku katolické církve jako takové. Ta v Chile prudce ztrácí věřící. Jestliže se ke katolické církvi ve sčítání v roce 2012 hlásilo 67 procent obyvatel a v průzkumu Pew Research Center o dva roky později 64 procent, vloni už to bylo podle různých průzkumů buď 59 anebo dokonce alarmujících 45 procent. Ještě před deseti lety se přitom ke katolictví přihlásily bezmála tři čtvrtiny respondentů.
Odhalení zrůdného rozsahu zneužívání nezletilých je přesto možné v příběhu tohoto úpadku považovat spíše za poslední ránu pro dlouhodobě churavějící společenství. Největší křesťanská církev prožívá nejméně od devadesátých let v celé Latinské Americe nevídaný odliv a Chile v tomto ohledu není výjimkou. Liší se ovšem tím, že v něm na rozdíl od blízkých zemí nedochází ke vzestupu nábožensky zapálených evangelikálů. Posiluje naopak podíl těch, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.
Jediná naděje na změnu
Katolická církev jako by ve společnosti silně ovlivněné západním způsobem života nedokázala nabídnout žádné hodnoty a je jí svými prioritami čím dál vzdálenější. Hlavní angažmá jejích představitelů před vypuknutím skandálů nespočívalo v upozorňování na propastné rozdíly mezi chudými a bohatými ani na ekologické zločiny nebo na fyzický útlak původního obyvatelstva těžařskými společnostmi a centrální vládou.
Církev se místo toho soustředila na odmítání jakéhokoli zmírnění absurdně přísného potratového zákona, případně na zuřivý boj s legalizací rozvodů, které se podařilo prosadit až v roce 2004 – tedy na zachování toho nejhoršího dědictví Pinochetova režimu, proti jehož krutovládě zdejší církevní představitelé paradoxně vystupovali odvážněji než jejich kolegové proti obdobným diktaturám v jiných částech Latinské Ameriky.
Katolická církev přitom odhalenými skandály ztratila jakoukoli legitimitu tyto rigidní morální zásady vyžadovat. Není bez zajímavosti, že právě od přelomového roku 2011 došlo postupně k prosazení dosud nejvýznamnějších společenských reforem, od uzákonění registrovaného partnerství až po umožnění práva na potrat alespoň v případě znásilnění, poškození plodu a ohrožení života matky. Ve stejném období také mocně nabralo síly studentské hnutí za otevřenější přístup ke zpoplatněnému vzdělávání, jehož vůdci po nedávných volbách zasedli v parlamentu. V tomto pravděpodobně nejvýznamnějším zápasu v Chile 21. století nebyl katolický hlas vůbec slyšet.
Papež František si je samozřejmě všech těchto problémů vědom. A pro ty věřící, kteří ještě v Chile zůstali věrní katolicismu, představuje se svým autentickým bojem proti nerovnosti, sociálnímu vyloučení a ekologickým a humanitárním zločinům možná jedinou naději na pozitivní změnu. Plán cesty byl na první pohled připraven tak, aby na tyto výzvy odpovídal. Palčivá otázka zneužívání se přesto nesla celou návštěvou a všechna ostatní témata přehlušila. Nutno říct, že i Františkovou vlastní vinou: zneužívání sice znovu emotivně odsoudil, zároveň jej však na cestě po celou dobu provázel kontroverzní arcibiskup Barros, nadšeně poskytující rozhovory médiím.
Autor je publicista a spisovatel.