Bydlení se zdražuje. Jižní Morava se pomalu mění na polopoušť. Společnost je prý pořád frustrovaná. I další ukazatele jsou stabilní. Teplota se zvyšuje. Bohatí bohatnou a chudí chudnou – globálně i lokálně. Nic z toho nebylo tématem českých prezidentských voleb. Z globálních výzev se řešila jen migrace a panovala shoda: nikoho nebrat. Nejvážnějším příspěvkem k tématu životního prostředí v České republice byla v předvolebním čase debata kandidátů na TV Prima o kouření v hospodách.
Dokud se v české společnosti neobjeví podobně vyostřené reakce na ekologické problémy jako na uprchlíky, těžko se podaří českou pseudorozdělenou společnost změnit.
Ekologové a klimatologové, kteří sledují vývoj globálního klimatu, říkají, že už nečekáme, kdy to praskne, ale pozorujeme projevy začínající vážné krize celého ekosystému, která se bude zhoršovat a kumulovat svoje efekty. A bude překvapovat. V Česku to znamená sucha, degradaci zemědělské půdy a častější povodně. Podle znovuzvoleného prezidenta Zemana se „potopa nemá řešit, až když jste po kolena ve vodě“. Inženýr ekonomie ale neměl na mysli stav přírody nebo snad skutečné povodně, ale lidi, kteří – často právě kvůli klimatické změně – hledají štěstí v Evropě, a mohli by se splést a hledat ho omylem i u nás. Naštěstí je snadno poznáme podle barvy kůže a Zeman je připravený preventivně. Každopádně stav přírody ani povodně nejsou na pořadu dne. Reakce na každoroční sucha je vzhledem k naprosto jasným důkazům pomalá a nedostatečná. Kdo chce, může třídit odpad. Nic většího se nechystá.
Jedeme dál – ale kam?
Alternativou k hrozící politické apatii chce být i Jiří Drahoš. „Ta energie nikam nezmizí,“ motivoval sebe i své příznivce po těsné prohře ve druhém kole prezidentských voleb. Co přesně měl svým „jedeme dál“ na mysli, nespecifikoval, ale mluví se o jeho kandidatuře do Senátu nebo Evropského parlamentu. V obou případech je úplně jedno, zda se toho Drahoš zúčastní, nebo ne. Drahošova kandidatura jako lídra, řekněme za TOP 09 nebo KDU-ČSL, se Zemanem ani Babišem nijak nezamává a atmosféru v zemi nezmění. „Ta energie“ zkrátka zmizí. O občanské neparlamentní alternativě raději nikdo ani nahlas nepřemýšlel, nejspíš by stejně neměla co nabídnout, kromě potvrzení zákopů ve společnosti.
V antizemanovském táboře se vždy po volbách vede vášnivá debata na téma „kdo volí Zemana“. Na druhé straně barikády si s podobnou otázkou hlavu nelámou. Zeman v roce 2013 i 2018 vsadil v závěru na jistotu, kterou byl strach z cizího. Zemanovy voliči jsou pak v komentářích vnímáni jako ti vystrašenější nebo ohroženější, případně jako ti méně racionální. Celý dialog, který jim chtějí liberální média i politici nabídnout, spočívá v rozptýlení jejich strachu. Jako by se ti úspěšní neměli čeho bát. Sucho i povodně nebo jedy v jídle a ve vzduchu sundají nakonec spolehlivě všechny. Díky penězům se dá sice na čas přestěhovat na čerstvější vzduch a konzumovat uvědoměle a morálně, když už nejde podobné standardy aplikovat v práci, ale kdo si nemůže dovolit energeticky soběstačnou pevnost na odlehlém místě, před riziky se na moc dlouho neschová.
Vyčítat chudým konzumentům jejich iracionalitu je od bohatších konzumentů v jen trošku dlouhodobější perspektivě úplně idiotské. Marketér, inženýr i dělník se na koloběhu zboží podílí zhruba stejně a hlavně mají všichni zhruba stejně chabé vyhlídky. Spotřeba antidepresiv s rostoucím platem neklesá.
Jak vyděsit masy horkem
Posledních deset let ukázalo, že ulice plná naštvaných lidí má vliv a do české politiky promlouvá. Nebyl to jen Miloš Zeman, kdo českou společnost posunul směrem ke krajní pravici. Panika z uprchlíků a zakládání spolků, facebookových skupin, politických stran i ochranářských iniciativ v poslanecké sněmovně byly nebývalým občanským vzepětím. Česká politika se zfašizovala zdola a politické elity jen odpověděly na poptávku. Ještě předtím hnutí proti vládní politice škrtů a odboráři, kteří několikrát zaplnili Václavák, přispěli k porážce pravice – a také ke zvolení Zemana prezidentem v roce 2013 a volebnímu úspěchu hnutí ANO ve stejném roce.
Kvůli stavu přírody ale nikdo panikařit nebude. Vsadit na strach a pořádně vyděsit opravdu úplně všechny, nikdo neplánuje. Zelení v posledních volbách shořeli jako papír, obchod se strachem se v tomto odvětví marketingu nenosí. Umírající lední medvěd dojme, ale nevyděsí jako poprava organizovaná Islámským státem. Zděšení ze západních společností jen tak nikdo neodstraní. Zbývá jen vymyslet, jak děsit masy horkem, hladem, suchem a přírodními katastrofami a začít tvrdit, že to „můžeme zastavit“. Marketingově se dají prodat různé strachy. Dokud se v české společnosti neobjeví podobně vyostřené reakce na ekologické problémy jako na uprchlíky, těžko se podaří českou pseudorozdělenou společnost změnit. Jednou to určitě přijde. Stačí počkat, až bude pozdě.
Autor je redaktor Alarmu.