Výsledek prezidentských voleb byl velmi těsný. Mezi některými voliči Zemanova protikandidáta přesto zavládlo poraženectví, jako kdyby Jiří Drahoš nezískal téměř polovinu důvěry aktivních voličů. Přímo extrémní ukázkou tohoto přehnaného sebemrskačství je odpověď filosofa Martina Škabrahy v krátké anketě Alarmu. Škabraha mimo jiné tvrdí, že prohra i výhra jsou zasloužené a že – vyhroceně řečeno – kandidát Drahoš v podstatě zpackal, co mohl. Tady už sebereflexe dávno opustila meze soudnosti a proměnila se ve facku všem, kteří se o kandidaturu Jiřího Drahoše zasloužili, i těm, kteří jej volili s nadějí na změnu.
Zeman si nezaslouží ani kapku velkorysosti, naděje nebo tolerance. Zasluhuje tvrdou kritiku a účinný politický boj.
Slušnost versus nostalgie
Slušnost prý není program, zní opakovaná námitka vůči Drahošově kampani. Připomeňme, že slušností šermovala už v roce 2012 strana LIDEM, která skončila v propadlišti dějin, aniž by to někdo zaznamenal. Nicméně dnes se proti takové – jakkoli logické – kritice vnucují přinejmenším dvě námitky: Zaprvé, opravdu v těchto volbách zvítězil politický program? A pokud ano, jaký program ztělesňoval Miloš Zeman? Pokud se jednalo o program prohlubování sociálních frustrací a xenofobních nálad, pak „slušnost“ představuje legitimní a relevantní politický postoj. A zadruhé, političnost témat nebo hodnot je dána kontextem, jedná se o dost relativní kategorii. Za určitých okolností se politickým programem může stát umělecký projev nebo soubor kulturních praktik (v případě historických nacionalistických programů). „Slušnost“ v tomto smyslu můžeme chápat jako marketingovou zkratku pro soubor etických i právních hodnot, počínaje transparentním financováním vlastní kampaně (na rozdíl od neprůhledné „nekampaně“ Zemanovy) a konče dodržováním ústavy (jejíž zvyklosti označil znovuzvolený prezident za „idiotské“). Reprezentantem těchto hodnot chce uchazeč o prezidentský úřad být. V situaci, kdy reálně hrozí oslabování liberálně demokratického vedení státu a kdy Babišovo hnutí autoritativní způsob firemního vedení úspěšně převedlo do oblasti politiky, to přece není málo. V sázce je naopak mnoho. Jak ukazuje vývoj v Maďarsku a zejména v Polsku, liberální demokracie není nic samozřejmého a její eroze může postupovat zatraceně rychle – a to právě tehdy, kdy ji za samozřejmou považujeme.
Škabraha ve své anketní odpovědi rovněž tvrdí, že zatímco Zeman je politikem přítomnosti, Drahoš ztělesňuje minulost. Tento postřeh by zasluhoval rozvedení, protože můj názor je přesně opačný. Dovedu si představit, že Zemana lidé volili právě proto, že je spojen s novodobou historií české společnosti (má za sebou „příběh“), kdežto Drahoš spíš odpovídá liberálnímu pohledu na svět jako na permanentní současnost („posthistorii“). Současné formy xenofobie a primitivního národovectví daleko spíš představují projev agresivní nostalgie, touhu po návratu do zidealizované minulosti; jsou tedy únikem před otevřenou a nejistou budoucností. Jak to vyjádřil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jsou produktem společenské bezradnosti.
Zvítězil politik, který tuto českou bezradnost potvrzuje a vytváří, místo aby se ji snažil překonávat. Opravdu bylo jeho vítězství zasloužené? Zasluhuje si vítězství ten, kdo při hře fixluje?
Poraženectví není cesta
Odkud se toto poraženectví bere? Domnívám se, že zejména u liberálně levicových intelektuálů stále funguje jakési uhranutí Zemanem coby démonickým zástupcem levicových hodnot. Ty podle nich sice možná opustil, ale třeba v něm pořád ještě nějak dřímou. Uvedenou domněnku by potvrzoval článek Jana Bíby, v němž autor formuluje politicky dost naivní výzvu apelující na Zemanovu státotvornost a na jeho touhu vejít do učebnic dějepisu jako pozitivní persona. Neposmívám se autorovi. Podobně naivní jsem byl i já, když jsem v roce 2013 Zemana volil v domnění, že tím bude jeho obří ego uspokojeno a zklidněno. Poměrně brzy jsem však svůj postoj přehodnotil. Přecenil jsem totiž Zemanovu politickou a morální integritu. Zdá se, že Jan Bíba stále spoléhá na to, že mezi jeho hodnotovým světem a hodnotovým světem Miloše Zemana ještě existuje nějaký zásadní průsečík – tedy že si Bíba i Zeman představují historický odkaz podobně. Na to bych nespoléhal.
Zemanův hodnotový svět – který snad někdy býval sociálně liberální, nikdy sociálně demokratický, ale vždycky autoritativní – se naprosto zhroutil. Plně ho nahradil egomaniakální populismus, který postrádá jakýkoli hodnotový „střed“. Vzhledem k dosavadní Zemanově politické trajektorii i ke stavu jeho osobnosti nelze spoléhat na Zemanovu „velikost“ nebo jeho sebereflexi. Bíbova výzva se zcela mine účinkem a obávám se, že zůstane jen trapnou epizodou v dějinách politické naivity českých intelektuálů.
Ostatně Zeman to ukázal sám, když „pražské kavárně“ jednoznačně vzkázal, aby držela hubu (anglicky shut up!). Ani v této situaci není „slušnost“ politickým programem? I v této situaci máme spoléhat na to, že se v Zemanovi probudí jeho údajná ztracená státnickost? Vždyť o konsenzus nestojí.
Zeman si nezaslouží ani kapku velkorysosti, naděje nebo tolerance. Zasluhuje tvrdou kritiku a účinný politický boj. K tomu boji došlo už během prezidentské kampaně a je úplně jedno, zda lidé volili Drahoše nebo proti Zemanovi (kolik lidí volilo Zemana a kolik proti Drahošovi nebo „zlé“ EU či „migrošům“?). Vítězství jsme měli na dosah. Zklamání je namístě, poraženectví nebo dokonce sebemrskačství nikoli. Měli bychom naopak sebevědomě Zemanovi vzkázat, že téměř polovina občanů, kteří se voleb zúčastnili, volila proti němu. Měl by držet ústa.
Autor je historik.