Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sídliště? Především panelové bydliště

V poslední době se veřejný prostor diskusemi o panelových sídlištích jen hemží. Je to dobrá zpráva. V argumentaci ale převažuje hodnocení jejich urbanismu a estetiky.

Sídlištní „hype“ táhnou především dva výzkumně-výstavní projekty – Paneláci v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a Paneland v Moravské galerii v Brně. Zejména projekt Paneláci představuje úctyhodný a odborně propracovaný příspěvek k bádání o socialistickém modernistickém městě, který má navíc nesporný široce popularizační potenciál. Tým okolo Lucie Skřivánkové a Rostislava Šváchy odvedl neocenitelnou a koncentrovanou analytickou práci, která od dob zkoumání sídlišť sociologem Jiřím Musilem a jeho týmem na začátku osmdesátých let nemá obdoby. Výstavě i textovým výstupům projektu se daří srozumitelně představit koherentní a v zásadě lineární obraz vývoje socialistických sídlišť pohledem historie architektury a vývoje politiky bydlení v Československu. Sídliště jsou tak vcelku inovativně představena na základě kunsthistorické kategorizace do vývojových etap. Vzhledem k zaměření projektu se dá konstatovat, že tvůrci potenciál tématu velmi obratně naplnili.

Není sídliště jako sídliště

Kvalitní zpracování projektu Paneláci i přesto otevírá několik hlubších konceptuálních problémů, jež je možno podrobit diskusi založené na pozorování každodenního života na sídlišti. Etapizace totiž zjednodušené nahlížení sídlišť nabourává nedůsledně, neboť reprodukuje klasické uvažování o sídlištích ve schematickém spektru „králíkárny vs. kvalitní bydlení“. Toto schéma ve svém článku opakuje i Ladislav Zikmund-Lender, čímž jen potvrzuje, jak je v současné době pro určité společenské kruhy těžké vystoupit ze stínu urbanismu a kunsthistorie ve smyslu variací výroku „tento artefakt či toto období je esteticky kvalitnější, lepší či horší“.

Zastáváme se Libeňského mostu či Transgasu jako kulturních památek. Proč ale proti odprodeji sídliště Libuš – bydliště tří tisíc lidí – do vlastnictví soukromého subjektu museli protestovat pouze místní obyvatelé?

Pro vyvážení tohoto pohledu potřebujeme popularizaci společenskovědních zjištění o sídlištích (antropologové se přitom věnují sídlištím stejně dlouho jako architekti, umělci a urbanisté – viz například články Laurenta Bazac-Billauda v publikacích CeFreSu z konce devadesátých let). Mohli bychom se potom ptát: Jak jinak můžeme sídliště nahlížet? Co podobné kategorizace do diskuse o sídlištích přinášejí? Co na to říkají „neodborní“ obyvatelé sídlišť? Neprodukuje kategorizace sídlišť pouze další nálepkování těch „horších“ sídlišť uvnitř tématu?

Krása technokracie

Zkusme to jen v krátkosti. Panelácké třídění sídlišť na „krásná“, „technokratická“ či „krásná postmodernistická“ sídliště vykazuje logiku, jež čerpá z klasických kunsthistorických relací. Kompozice výstavy Bydliště: panelové sídliště tak vytváří svébytné kontexty, které sice mnoho přinášejí, ale zároveň poněkud zastírají, že sídliště nejsou jen artefaktem bydlení, ale především bydlením praktikovaným.

„Krásná sídliště“ jako například pražské Ďáblice jsou reprezentována ukázkami užitného designu a velkoformátovými fotografiemi. O pár metrů dále autoři výstavy exotizují „technokratické“ Jižní Město (skvělými) fotografiemi Jaromíra Čejky z počátků existence sídliště a artefakty připomínajícími plánování asanace Žižkova. Za rohem instalované „krásné postmodernistické“ Jihozápadní Město je už zase zpodobněno spíše v pozitivním světle, přestože jeho finální podoba je oproti prvotnímu návrhu Iva Obersteina naprosto odlišná a v počátcích jeho existence bylo pro své obyvatele spíše nedostavěným „peklem“ podobně jako Jižní Město. Nezasloužila by si tato „strategie“ komentář? Je rozdíl mezi těmito sídlišti a obdobími skutečně tak zásadní, aby je bylo možné takto v podstatě popkulturně třídit?

Nevyváženost reprezentace je nesmírně produktivní (skrytě doufám, že to je autorský záměr). Ukazuje totiž, že kvalitativní členění na pozadí historického a politického vývoje produkce sídlišť v kontextu bytové výstavby může napovědět mnoho především o současném obrazu sídliště.

Chybějí zde například lokální vývojové aspekty: sídliště přeci dorůstala, byla a stále jsou neukončeným procesem (re)produkce jejich společenské i materiální podstaty, jež se napíná se mezi jejich životadárnou socialisticky-utopistickou silou a porevolučně individualizačním vývojem. Kategorizace odvádí pozornost k lapidarizované a specificky interpretované minulosti, pod jejíž tíhou se ztrácí skutečnost, že například současné Jižní Město z hlediska každodenní organizace života, správy majetku, přírodních kvalit a infrastruktury dlouhodobě „krásné“ Ďáblice už dávno dohnalo.

Stěžejní“ sídliště

V pozadí tohoto jevu se skrývá ještě jeden opomíjený fenomén. Vývoj socialistické politiky bydlení je v publikacích i v rámci výstavy hodnocen tak, že tzv. „technokratické“ období kvalitu sídlišť vychýlilo směrem k silně typizované a neinvenční stavební výrobě. Toto neúplné vysvětlení je tvůrci projektu dlouhodobě osvětlováno na základě proměny společenského prostředí v důsledku negativních společenských vlivů normalizace. Tato argumentace ale nedostatečně zdůrazňuje fakt, že do hry vstupoval významnější faktor: sídliště sedmdesátých let jsou také důsledkem neschopnosti naplnit závazek přírůstku bytové výstavby schválený ÚV KSČ už v roce 1960. Kořeny nesplnění závazku je tak – mimo jeho nerealističnosti – možné hledat i v inovativním a časově náročném plánování (nejen experimentálních) sídlišť a jejich náročnosti v kontextu podmínek a prostředků socialistické produkce. Je nabíledni, že architekti a urbanisté byli po roce 1970 esteticky tlačeni do kouta. Jejich hlavní společenskou úlohou totiž bylo řešit akutní situaci s bydlením. Potřeba rozvoje bytového fondu za každou cenu nebyla reálně jen projevem normalizace, ale především důsledkem tehdejšího společenského tlaku způsobeného populačním nárůstem v  Československu po roce 1945 (mezi lety 1950 a 1971 vzrostl počet obyvatel české části federace o zhruba osm set tisíc, na Slovensku ještě výrazněji). Tento tlak kulminoval právě v době, kdy přicházela do reprodukčního věku generace prvních poválečných dětí – tedy od konce šedesátých let dále.

„Technokratická“ sídliště tak představují důležitý segment bytového fondu, který na dlouhá léta pomáhal řešit potřeby české populace. V tomto kontextu si tato sídliště takovou nálepku nezaslouží. Kdyby se mi nepříčily kategorizace, nazval bych je sídlišti „stěžejními“, abych trochu odklonil pozornost od estetizace a hodnocení kvality k tomu, co je neméně důležité – totiž k bydlení.

Spor o autenticitu

Režimy bydlení na sídlišti jsou dynamické a svébytné, a proto se zpěčují některým formám z vnějšku přinášeného vkusu. Sídliště si však nezaslouží ani kritiku současné politiky humanizace spojené se zateplováním, sanacemi a rekonstrukcemi. Tyto aktivity jsou na výstavě Paneláci reprezentovány stěnou z polystyrénových desek, na níž jsou umístěny fotky barevného provedení paneláků, doplněné kritickým citátem Josefa Pleskota, který interpretuje aktivity spojené se zateplováním jako nepochopení původních urbanistických a estetických idejí sídlišť. Tento Pleskotův romantizační apel ilustruje častou urbanistickou mýlku: přeceňují a mytizují modernistickou a kolektivistickou povahu sídlišť, a to pozitivně (Pleskot – „nezateplovat“) i negativně (Kohout, Tichý, Tittl – „dostavět do bloku“). Vlivem těchto do různé míry konzervativních předsudků není snaha obyvatel o narušení neblahé pověsti panelového bydlení péčí o bytový fond mnohými urbanisty akceptována – kritici tím však sídlištím odjímají jejich autenticitu a nezřídka poukazují na to, že nechápou obyvatele sídlišť a považují je za lidi bez vkusu, což vypovídá o třídním a mocensky nerovnovážném nahlížení fenoménu sídlišť. A tím se dostáváme zase zpátky ke králíkárnám.

Estetika odsouvá bydlení do pozadí. Nejlépe je to možno ilustrovat následujícími otázkami: Zastáváme se Libeňského mostu či Transgasu jako kulturních památek. Proč ale proti odprodeji sídliště Libuš – bydliště tří tisíc lidí – do vlastnictví soukromého subjektu museli bez vnějšího zastání protestovat pouze místní obyvatelé? Není konečně načase začít brát sídliště ve společenském slova smyslu opravdu vážně? A pokud parafrázujeme název výstavy: není sídliště především panelové bydliště?

Autor je urbánní antropolog.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image