Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sociální demokracie chce myslet hlavně na sebe

Sjezd v Hradci Králové ukázal, že sociální demokraté nejsou schopni opravdové změny.

V oprýskaném sále Kulturního domu Střelnice je možné vidět opravdu kdekoho. Bazénkového youtubera Zdeňka Škromacha s potutelným úsměvem na tváři střídá nenápadný Václav Kočka starší. A zatímco bývalý primátor Brna Roman Onderka vtipkuje a kouří před vchodem, prostorem se sebevědomě pohybuje Milan Chovanec v kvalitním saku. Nechybí samozřejmě ani Jiří Zimola, člověk, jehož politickou kariéru stíhal de facto jeden problém za druhým a jeden z účastníků takzvaného „Lánského puče“, utajované schůzky prezidenta Zemana, která měla po volbách v roce 2013 odstranit Bohuslava Sobotku z funkce předsedy ČSSD. Jsou tu prostě skoro všechny známé postavy sociální demokracie. Kdo ale chybí, je právě většina jejích bývalých předsedů – Špidla, Paroubek ani Sobotka na sjezd nepřijeli. Miloš Zeman ano.

Chlapci, kteří spolu mluví

Stačí letmý pohled na osazenstvo čtyřicátého sjezdu naší kdysi největší levicové strany a je celkem jasno: sociální demokracie nemá zájem o jakoukoliv změnu. Kulturnímu domu Střelnice dominují muži ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety, shlukují se do skupinek a vyjednávají – především o své vlastní budoucnosti. Chlapci, kteří spolu mluví, generace, která do strany vstupovala během devadesátých let. Dnes už jsou to ostřílení političtí matadoři, kterým poslední volební výsledek ruší klidné spaní. Jak by taky ne – byla to ČSSD, kdo tu (společně s ODS) po léta dominoval veřejnému prostoru, obsazoval radnice, určoval dynamiku krajů, řídil ministerstva a rozhodoval o směřování republiky. Dnes jsou sociální demokraté jednou z nejmenších stran v parlamentu, s patnácti poslanci se pohybují na periferii zájmu – voličského i mediálního. Přístup k penězovodům se uzavřel a ze sociální demokracie se pomalu stává marginální strana bez vlivu. Volební debakl a blížící se krajské volby jsou bezpochyby důvodem pro paniku – ČSSD hraje o hodně.

Delegáti a delegátky, kteří se do Hradce sjeli, byli plní nostalgie po úspěších z devadesátých let. Včerejší sázka na minulost však může stát sociální demokracii budoucnost.

Ze všech projevů, které na sjezdu zazněly, by leckdo mohl nabýt dojmu, že se sociální demokraté opravdu strachují o lidi. S těžce předstíranou samozřejmostí zaznívají na sjezdu důležitá témata: mzdy, pracovní podmínky, budoucnost práce, robotizace, automatizace, průmysl 4.0. Občas se někdo vyjádří i k exekucím nebo bydlení. Jakoby se tomu všemu sociální demokracie věnovala nepřetržitě. Jakoby nebyla jen reakční stranou, která agendu nenastoluje, ale snaží se ji jen doběhnout.

Dohánět, co se dá

Česká republika prožívá v posledních letech zajímavé období. Hospodářský růst předpokládá nárůst mezd, ale ty se zvyšují jen pomalu. Oproti tomu skokově rostou nájmy – nejenom v Praze a velkých městech tvoří výdaje na bydlení drtivou většinu rodinných rozpočtů. Sólo rodiče nebo důchodci mají problém utáhnout komerční nájemné a na živobytí jim skoro nic nezbývá. Na ubytovnách kvete obchod s chudobou a pokud člověk není ukázkově bílý, má problém bydlení vůbec sehnat. Každý desátý člověk nad patnáct let je v exekuci, zadluženost je historicky největší. Způsob, jakým se u nás přistupuje k sebemenším dluhům, fakt, že se z pokuty za pár stovek rázem stane nesplatitelných v hodnotě několik desítek tisíc, tu mezi lidmi vytvořil tvrdou propast. Ti, které exekuce postihují, mají velký problém uvěřit v elementární fungování státu. Pocit nespravedlnosti, ve většině případů oprávněný, se promítá do jejich politického rozhodování i způsobu uvažování. Není se co divit – o exekucích se léta mluvilo jako o časované bombě, přesto se ČSSD nikdy nepokusila tento problém uchopit, natož řešit. Často naopak přikládala pod kotel a zatvrzele prohlašovala, jak se všechny dluhy mají platit. Dnes se, stejně jako v případě mezd, pracovních podmínek nebo bydlení, už snaží mluvit jinak. Dvakrát důvěryhodně to ale nepůsobí.

Důslednou ignorací důležitých společenských problémů se sociálním demokratům podařilo vytvořit dojem, že jediní, o které straně jde, jsou její vlastní lidé – ti ve vedení krajů a měst, na ministerstvech, ti u moci. ČSSD se svým panským chováním a přetrvávajícími mafiánskými strukturami, kterých se ani tváří v tvář zdrcujícímu debaklu nedokáže zbavit, dostala mimo zájem svých původních voličů. Tento spor přitom namísto důsledné sebereflexe rámuje falešným odkazem na kulturní problémy a tíhnutím ke strategiím národního socialismu. Podobně fungujících stran, které to navíc umí líp, máme přitom na politické scéně i bez hnědnoucí ČSSD dost.

Problém není v tom, že by se sociální demokraté příliš starali o práva menšin. Potíž je, že v honbě za vlastním obohacováním dlouhodobě pohrdali svou přirozenou voličskou základnou. Ta zareagovala logicky – prostě odešla za někým, kdo své mocenské motivace dokáže lépe maskovat za paternalistickou starost o dobro občanů a občanek, a vytváří v lidech dojem, že mu o ně doopravdy jde.

Osud sociálních demokratů se často přirovnává k osudu ODS. Na rozdíl od ČSSD ale ODS dokázala vytvořit dojem, že si je své problematické korupčnické minulosti vědoma a do svého vedení nainstalovala člověka, který s ní neměl nic společného. Petr Fiala nebyl ve straně ani půl roku a stal se jejím předsedou. Z veřejného prostoru po letech zmizeli lidé jako Ivan Langer nebo Mirek Topolánek, Aleš Řebíček a Petr Bendl a v ODS se doopravdy objevily nové tváře. Strana se sice začala vlivem Klause mladšího fašizovat a dnes je v zásadě jen bohatší a lépe vypadající verzí SPD, ale nějaký efekt personální obměna přinesla. ODS se odrazila ode dna a v posledních volbách překvapivě uspěla – a to nejen mezi voliči z devadesátých let, ale i mezi mladými lidmi.

Minulost je ztráta budoucnosti

Nedělní sjezd ČSSD byl ukázkou úplně opačné strategie. Delegáti a delegátky, kteří se do Hradce sjeli, byli plní nostalgie po úspěších z devadesátých let. Jako by jim unikalo, že dnes je jiná doba a že jejich strana má za sebou jinou historii. ČSSD, která byla v devadesátých letech vnímaná jako nová energie na politické scéně, a která logicky zaplnila prázdné místo na levici, je dnes strana známá a zmítaná svými neřešenými skandály a rozepřemi. Těmi veřejnými, stejně jako těmi vnitrostranickými. V tomto ohledu byla volba předsedy mezi Zimolou a Hamáčkem vlastně celkem jedno, zvlášť v momentě, kdy si nakonec dělí nejdůležitější funkce ve straně.

I když se většina hlavních aktérů sjezdu snažila vytvořit dojem, že česká sociální demokracie vždycky byla na straně lidu, nedokázala čelit tomu nejdůležitějšímu – sama sobě a vlastní neschopnosti si přiznat, že za tvrdým pádem na dno je kromě programové vyprázdněnosti i vyprázdněnost personální. Je přitom logické, že případný úspěch podmiňuje jedno i druhé. Včerejší sázka na minulost tak může stát sociální demokracii budoucnost. Otázka je, jestli to vůbec někoho krom jejích vlastních členů mrzí.

Autorka je redaktorka Alarmu

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image