Je dnes minulý režim a jeho zakládající událost, únor 1948, stále přízrakem, který obchází Českou republikou a hrozí, že se vrátí a znovu uskuteční? Opak je pravdou. Toto stadium ideje komunismu se definitivně uzavřelo. Myšlenka komunismu jako společnosti bez mocensky a ekonomicky určené nerovnosti se ve 20. století propojila s dělnickým hnutím, proletářskou stranou a státem, které jí měly vdechnout život. Místo konečného odumření státu, jak o něm hovořil Marx, však vznikla státní diktatura, která zadusila ideu komunismu a projevila se vůči ní jako škodlivá. Filosof Alain Badiou ve stati Komunistická hypotéza poukazuje na propast mezi tímto stadiem ideje komunismu a naší dnešní situací, v níž sotva tušíme, zda vůbec a v jaké podobě se idea komunismu vrátí.
Minulý režim je opravdu minulost
„Propast“ – to je výraz vyjadřující historickou nemožnost návratu minulého režimu jako určitého způsobu ztělesnění ideje komunismu. Neběží jen o časový odstup nebo o to, že události února 1948 nelze zopakovat, i kdyby hypoteticky nějaká radikálně levicová strana zase jednou získala přes čtyřicet procent hlasů jako KSČ v roce 1946. Nejsou tu další podmínky, které působily při nastolení režimu: zkušenost Mnichova, německá okupace ani poválečný konsensus o nutnosti sociálního prohloubení demokracie, vyjádřený slovy prezidenta Beneše: liberální demokracie opět selže, neuskuteční-li se socializace hospodářství (Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra, Praha 1946). Nemluvě o existenci SSSR a jeho tehdejší důvěryhodnosti (v USA za války nazývali Stalina „Strýček Joe“), politice New Dealu, znárodňování ve Velké Británii a podobně. V otázce února 1948 a minulého režimu se stala rozhodující Badiouova myšlenka, že v dnešním světě se „státní socialismus“ stal cizorodou formou emancipace – je součástí historicky odlišného světa a je neobnovitelný z hlediska samotné ideje komunismu.
V dnešní kultuře a politice chronicky chybí kolektivně sdílené etické principy a emancipační politické či sociální vize.
Propast, která nás dělí od minulého režimu, znamená jedno: je třeba brát vážně skutečnost, že minulý režim se z principiálních důvodů nikdy nevrátí. Není to taková samozřejmost, jak se zdá. Ještě nedávno sdílela část antikomunistů a část komunistů společnou víru v jeho obnovitelnost – jedni jako noční můru, druzí jako satisfakci. Pozoruhodné je, jak dlouho trvalo, než minulý režim skutečně zemřel. V době antikomunistických kampaní to vypadalo, že nemůže zemřít podruhé a obchází tu jako přízrak, který vyvolává úzkost. Přístup k minulému režimu byl ovlivněn tímto přízrakem, který nemohl zemřít. Úzkost z přízraku a víra v jeho nový návrat byla tak silná, že totalitní pojetí minulého režimu bylo vtěleno do zákona o době nesvobody. Ale ani to nás tohoto přízraku nezbavilo.
Osvoboď se od přízraku!
Až nyní přišla nová generace historiků, společenských vědců a umělců, pro něž je minulý režim mrtev i podruhé. Blížící se třicetileté výročí jeho konce snad potvrdí jeho druhou smrt také u většiny společnosti. A po jeho druhé smrti vzniká otázka, jak k němu vůbec přistupovat.
Krystalizují dvě vzájemně spjaté pozice. Je to jednak pozice osvobozené historické vědy a jednak pozice, kterou nazývám „antinomická“. Nová generace historiků, jako třeba Michal Pullmann, Jan Mervart, Vítězslav Sommer, Matěj Spurný nebo autoři monografií o Zdeňku Nejedlém (Jiří Křesťan) a Gustavu Husákovi (Michal Macháček), se osvobodila od přízraku minulého režimu, který v badatelích vyvolával úzkost a nutkání k jeho vykreslení, jež by se dalo shrnout jako „reductio ad Gulag“. Celá společnost podle této představy nakonec nebyla ničím jiným než Gulagem v civilních šatech. Nová generace historiků ovšem jako první začala uplatňovat principy historického poznání na minulý režim a do systematické podoby zpracovala dosud opomíjený archivní materiál. Je to v zásadě Nietzscheho archivní pojetí historie, které uchovává celou historickou fresku dané doby, nejen selektivně vybranou část. K minulému režimu patří také sociální vzestup velkých skupin neprivilegovaných, jejich přístup k vyššímu vzdělání, zakládání divadel v regionech v padesátých letech nebo filmová tvorba nezávislá na bankách a korporacích (v podobném duchu o tom píše Matěj Spurný).
A co padesátá léta?
Zmíněná antinomická pozice vůči minulému režimu navazuje na pozici historické vědy. V minulém režimu spatřuje nezrušitelná napětí mezi jeho protikladnými póly. Na jedné straně plně uznáváme jeho represe, násilí, krutost, a jsme v tom ještě radikálnější než antikomunisté, jak říká Slavoj Žižek. Ale zároveň objevujeme vyhaslé stopy ideje komunismu v její předchozí historické fázi. Jsou zasazené v tkáni režimu, který je od nás oddělen propastí a který jako přízrak zemřel podruhé. A je to právě plné vědomí této druhé smrti, co vytváří osvobozený vztah k různým projevům emancipačního pólu minulého režimu. Vzniká tak nová citlivost k uměleckým dílům, která ještě pro předchozí generaci byla zablokovaná. Mladší generace vyrůstají v kultuře fragmentů, mikropříběhů, ve všudypřítomné ironizaci nadosobních hodnot, v cynické tvrdosti a bez etické a názorové orientace. V této kultuře vznikají prázdná místa, která čekají na své naplnění něčím odlišným. Taková věc jako Husovo kázání v Betlémské kapli v prvním dílu Vávrovy Husitské trilogie (1954) najednou působí jinak než jako součást díla s „postobrozeneckými sentimenty“, jak se o Husitské trilogii nejspíš za celou generaci vyjádřila Alena Zemančíková, která má jinak odstup od současných předsudků.
Ve Vávrově filmu slyšíme vášnivou řeč proti odpustkům, která jde tak hluboko do tkáně tehdejší církevní moci, že Husovy posluchači jsou v němém úžasu, že někdo má takovou odvahu a přímost. V dnešní kultuře nekonečného sebezpytování, depresivního nihilismu a vynucované pozitivity zapůsobí Husovo kázání jako zjevení toho, co současná kultura vytlačila či ironizovala. Srovnejme si Vávrovo pojetí Husa s autistickým Husem ve Svobodově třídílném televizním filmu Jan Hus (2015), který je otiskem současného psychického stavu přemýšlivých lidí – paralyzující pochybnosti o nadosobním významu myšlenek, slov a činů.
Dnešní politika může vyvolat podobný cizorodý účinek dokonce u tak zlopověstného díla, jakým je seriál Gottwald (1986) Evžena Sokolovského. Už v době svého vzniku vzbuzoval negativní emoce a byl vnímán jako návrat do padesátých let. V tehdejší Československé televizi byl uveden pouze jednou, protože i v pozdním socialismu působil jako „silná káva“. Když zakoušíme politiku jako pragmatické vyjednávání o momentálních výhodách, které jsou zakrývány bezobsažnými fikcemi, idealizovaná postava Gottwalda se najednou odděluje od historických znázornění Gottwalda jako temného a bezohledného člověka, který nastolil totalitu. V závěrečném dílu nazvaném Únor 1948 se objevuje jako politik, který pokračuje v ideovém směřování, jemuž zůstal věrný i v těžkých dobách okupace, má brilantní politické schopnosti a zároveň se stále považuje za jednoho z dělnických soudruhů. Po politickém triumfu žádá na slavnostním shromáždění své spolustraníky, aby neupadli v domýšlivost a pýchu, neboť strana zvítězila jen díky podpoře neprivilegované většiny.
Angažmá v zahraničí
Podobně se můžeme dívat na emancipační prvky, které se objevily v československé zahraniční politice. Gottwaldova vláda poskytla Izraeli v kritických chvílích po vyhlášení jeho samostatnosti morální a materiální podporu (uznání státu, armádní výcvik a dodávky zbraní v ceně jedné miliardy korun). V době mezinárodního embarga vůči Izraeli to byla pravděpodobně Gottwaldova vláda, která rozhodujícím způsobem pomohla ubránit jeho existenci, třebaže nebylo jasné, zda bude Izrael spojencem sovětského bloku. Koncem padesátých let zase socialistické Československo jako první stát navázalo spolupráci s kubánskými revolucionáři ještě před jejich vítězstvím, jak o tom píše Jaroslav Fiala v knize Jak se zbavit Castra (2016). Jednalo se o dodávky vojenské techniky, diplomatickou podporu a obchodní spolupráci. Jistě v tom byla dávka pragmatismu, zároveň však ochota riskovat kvůli tehdy ještě stále působící komunistické ideji. Také by se dalo mluvit o solidárním přijetí řeckých uprchlíků v letech 1948 a 1949, mezi nimiž bylo i několik válečných zajatců z protikomunistické královské armády.
Můžeme to všechno jistě odbýt jako propagandu minulého režimu, která si nezaslouží nic jiného než kunderovskou ironizaci. Tím se však míjíme s podstatou věci. V dnešní kultuře a politice chronicky chybí kolektivně sdílené etické principy a emancipační politické či sociální vize. Jsou v ní prázdná místa, která se v neoliberální společnosti dají zaplnit jen těžko. Většinou je na chvíli zaplní náhražky, jakými jsou populistické fikce o evropských hodnotách a sjednocení společnosti, které se ale rozpadají druhý den po volbách.
Doplňková utopie dnešní kultury
Chronické chybění těchto prvků v dnešním světě způsobuje, že se etické a politické obrazy oddělují od dobových reálií minulého režimu. Je to jistý typ redukce, při které se tyto obrazy očišťují od existence v reálně historických souřadnicích minulého režimu a pronikáme k nim jako k „věcem samým“. Tyto obrazy se pak stávají zvláštními cizorodými výplněmi prázdných míst, která zažíváme v současné kultuře.
Co se před námi objevuje, není nic jiného než paradoxní provázanost současné kultury a emancipačních prvků minulého režimu. Po druhé smrti minulého režimu jako přízraku se tyto prvky uvolňují z dobového sevření a ukazují svůj nečekaný potenciál. V dnešním světě se projevují jako něco zásadně odlišného a po svém očištění představují utopický doplněk dnešní kultury. Konkrétním příkladem zavedení těchto prvků do současného výtvarného umění je takzvaný radikální realismus se svou humanistickou figurativní malbou, která odkazuje k symbolům komunistické ideje v minulém režimu.
Tento zvláštní soulad současné kultury a očištěných impulsů přicházejících z minulého režimu skončí až tehdy, když se přímo v naší přítomnosti objeví impulsy nové, které utopii minulého režimu učiní zbytečnou. Pravděpodobně to bude až po rozvinutí nového významového pole, vyvolaného dosud neznámou podobou ideje komunismu.
Autor je filosof.