Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zpráva o jednom selhání aneb proč se Švehlovi nepovedl Magor

Kniha Marka Švehly je plná chyb a příliš spoléhá na „common sense“. O Magorovi říká málo a o jeho době takřka nic.

Britský historik E. H. Carr v útlé, ale slavné knížce Co je historie? tvrdí, že většina biografií patří spíš do literatury než historie. Z Carrovy perspektivy by stesky nad tím, že v českém dějepisectví není schopnost psát biografie příliš rozšířená, neměly smysl. Blýskáním na příznivější časy se před několika lety stala kniha Jiřího Křesťana o Zdeňku Nejedlém. Na další záblesk si biografie musely počkat až na sklonek loňského roku, kdy se objevily rozsáhlé životopisy hned dvou význačných postav československé normalizace. Jejich protikladnost podtrhuje rozdílné pojetí obou knih. Na jedné straně faktografická biografie Gustáva Husáka od historika Michala Macháčka, na druhé novinářský životopis Ivana Martina Jirouse od Marka Švehly.

Švehla většinou neinterpretuje ani neanalyzuje a pouze vypráví, což je vlastně strašně málo. Jako výkladový rámec stačí, že režim byl špatný, a tak dělal špatné věci.

Švehla, jehož k napsání knihy vedlo „něco jako dějinný vděk Jirousovi“, jako by carrovskou přezíravost k biografiím přijímal i odmítal zároveň. Už v úvodu totiž prohlašuje: „Neměl jsem ambici psát vědeckou práci, nejsem badatel, který chce odhalovat bílá místa historie. Jsem reportér a chtěl jsem vyprávět příběh, který má velký potenciál zprostředkovat pochopení doby, jež nás jako národní komunitu silně zasáhla a ovlivnila.“ Předpoklad, že pochopení doby se obejde bez zaplnění bílých míst, že stačí vyprávět příběh, je nejen Švehlovou metodickou maximou, ale také příčinou jeho selhání.

Úzké horizonty

Problém není v tom, že Švehla nepíše historickou knihu. Spíš to ovšem vypadá, jako by jich moc nečetl. Výsledkem je koncepční galimatyáš. Ovšemže je u něj Československo „totalitní“ stát – totalitu a totalitarismus u nás neumí rozlišovat ani mnozí historici, kteří se na období komunistické diktatury specializují, to už patří k českému folklóru. Švehla ale sklouzává do lidové „terminologie“ zcela běžně. A tak mluví o „komunistické společnosti“, o dění „za komunistů“, zprávy o uvolnění v SSSR po nástupu Gorbačova nedoléhají do Československa, ale do „Česka“, a generálním tajemníkem je v prosinci 1987 zvolen „stalinista“ Jakeš. Švehla sice vysvětluje, co to byla „modrá knížka“ a že Místnímu úřadu se říkalo Národní výbor, ale unikne mu, že Dubček nemohl být v prvních lednových dnech roku 1968 zvolen „předsedou KSČ“, protože taková funkce neexistovala – Dubček byl zvolen prvním tajemníkem.

Neznalost reálií a pojmů a surfování na postkomunistickém „common sensu“ nevyhnutelně vede k interpretačnímu chaosu. Švehla si například neumí poradit s různosti jednotlivých fází komunistické diktatury. Prostředí Jiřího a Ludmily Padrtových, v němž se Jirous na konci padesátých let seznamoval s uměleckým milieu, bylo podle něho paralelní „režimní“ kultuře. Je to přinejmenším zavádějící: Padrta pracoval v oficiálním časopisu Výtvarná práce a scházeli se u něj mimo jiné i kunsthistorici z fakulty. Ani pro Jirouse, jakkoli svým naturelem tíhl ke konfrontaci, tato doba ještě přímo konfrontační nebyla.

Když se přehoupne rok 1968, paradoxně to není o nic lepší. Jirousovu Zprávu o třetím českém hudebním obrození označuje Švehla za klíčový esej. To by bylo v pořádku; když ale výčet „nemnoha důležitých politických či společenských textů“, které v Československu za normalizace vznikly, omezí na „Havlův Dopis Gustávu Husákovi“, „rovněž Havlovu Moc bezmocných z roku 1979“ (ta je mimochodem už z roku 1978) a „O povaze naší kultury od Václava Černého“, ukazuje až tragicky úzký obzor. Co takhle zmínit alespoň Šimečkovo Obnovení pořádku, Tesařův Mnichovský komplex, Pithartovu Obranu politiky nebo Paralelní polis Václava Bendy? Podobná neinformovanost provází i vstup Václava Havla do Jirousova příběhu. Švehla tvrdí, že Havel se Dopisem Husákovi „jako první otevřeně přihlásil coby kritik režimu“. Opomíjí tak členy Hnutí revoluční mládeže, vyloučené komunisty i nezávislé socialisty, z nichž mnozí v době, kdy Havel Husákovi psal, za svůj odpor proti normalizačnímu režimu už několik let seděli ve vězení.

Magor ve vzpomínkách

Je trochu nefér vyčítat žurnalismus knize žurnalisty. Na samotném formátu novinářské knihy není nic špatného, zvlášť když se k němu autor přiznává a na nic dalšího si nehraje. Ani novinářská kniha se ale nedá psát jako článek na pět normostran. Číst reportáž o 530 stranách je poněkud příliš a nepomáhá jí ani žoviálnost Švehlova stylu. Krom toho dává kniha příliš rozmáchlým titulem příslib, který není schopna naplnit. „Magor a jeho doba“ naznačuje, že vedle životopisného vyprávění jde i o hlubší vhled do poválečných dějin. Ve skutečnosti se spíš než o příslib hloubky jedná o vymezení těžiště. „Magorovou dobou“ je totiž normalizace, která zabírá většinu knihy, zatímco první a poslední třetina Jirousova života je pro Švehlu jen prologem a epilogem.

Vedle stylu jsou bolavým místem prameny. Švehla takřka výhradně cituje povšechným „uvádí se ve studii…“. Přitom užití odkazů by jej nic nestálo a knize by to pomohlo. Pramenná základna, z hlediska odborné literatury extrémně úzká, je přitom koncentrovaná kolem rozhovorů, které Magor dával od devadesátých let do smrti a těch, jež Švehla vedl s pamětníky. Kniha by se tedy mohla klidně jmenovat Magor ve vzpomínkách svých a současníků. To, že vytěžené vzpomínky mohou být jako zdroj zrádné, sice Švehla zmiňuje, v úvodu však tento problém bagatelizuje s tím, že tento handicap prý mají všechny „memoáry“ (!).

Legenda undergroundu

Vzhledem k Švehlově tématu je důvěra ve vzpomínky obzvlášť na pováženou. Americký historik Jonathan Bolton pojmenoval kapitolu knihy Světy disentu věnovanou undergroundu příznačně Legendy undergroundu a jeho sebemytologizaci se v ní obšírně věnuje. Švehla sice opakovaně cituje mladší příslušníky „androše“, kteří původně znali Jirouse jako legendu, undergroundovou mytomanii samotnou ale netematizuje. Vyloženě kuriózní v této souvislosti je, že kultovní román undergroundu, Bondyho Invalidní sourozence, zmíní jen mimochodem při výčtu věcí zabavených při jedné domovní prohlídce. Tak zásadní opomenutí může vycházet ze Švehlovy neochoty (či neschopnosti) vyrovnat se s rolí Egona Bondyho jako agenta StB i zásadní formativní postavy undergroundu (a československé kontrakultury několika dekád). Stejně tak ale může jít o pokus vyhnout se problému mytologizace undergroundu, který by celou jeho „metodu“ uvedl v pochybnost.

Metodu ovšem v úvozovkách. Švehla většinou neinterpretuje ani neanalyzuje a pouze vypráví, což je vlastně strašně málo. Neřeší, čím underground byl v kontextu globálního vzestupu kontrakultury konce šedesátých let ani v kontextu československé společnosti, nepokusí se vyložit, proč se jej režim tak urputně snažil potlačit. Jako výkladový rámec stačí, že režim byl špatný, a tak dělal špatné věci.

Když už se o interpretaci pokouší, většinou míří mimo. Tvrzení, že underground „nasával mladé lidi z nejrůznějších společenských vrstev, většinou – kvůli nemožnosti nebo nechuti navštěvovat normalizační vyšší školství – z dělnických profesí“, je slepé vůči skutečnosti, že undergroundu blízké subkultury na Západě také z větší část tvořila dělnická mládež. Podobně absurdní je hodnocení exilového filosofa Ivana Svitáka, jenž svým odsudkem undergroundu vyvolal Jirousovu reakci v textu „Di do hajzlu, ty sajrajte!“ Sviták podle Švehly underground odsoudil, protože jako levičákovi mu vadilo, že se odtahuje od levice. Že šlo o kulturní a generační konflikt a že negativně underground hodnotil i bytostný pravičák Rio Preisner, to ovšem Švehlovi uniklo…

Buřič z hospody

Většina recenzentů konstatuje, že se ve Švehlově knize dočteme jen málo o Jirousově poezii. Chybí tam ale i jeho esejistika. Švehla důkladněji probírá dva, tři nejznámější texty, ale to je všechno. Mnohem víc prostoru věnuje stereotypním hospodským eskapádám. Kniha tak asi nejvíc připomíná biografii Jima Morrisona Nikdo to tu nepřežije. Hospody, alkoholické výstupy i temná stránka v podobě opilecké agresivity k Jirousovi nepochybně patřily, ale sotva jsou důvodem, proč o něm psát knihu. Je poněkud paradoxní, když v této knize zabírají víc místa než analýza Jirousových literárních projevů.

V alkoholovém rauši se odehrávalo hlavně poslední dvacetiletí Jirousova života, jemuž věnuje Švehla asi sedmdesát stran. Přitom rezignuje na možnost, že by polistopadové období mohlo vrhnout zajímavou perspektivu na Jirousův protirežimní postoj – tedy že Jirousovo pojetí kontrakultury nebylo jen opozicí proti režimu normalizačnímu, ale proti režimům všem. Když Jirous nadále protestuje, třeba proti zavírání rockových klubů a vystěhovávání squatů, například pražské Sochorky, slovy „už vás máme, zmrdi, plný zuby“, Švehla v tom dokáže vidět jen to, že se nakonec sám shazoval do „komického obrazu buřiče od hospodského stolu“. Možná ale právě v tom byl autentický, byť už neměl sílu přetavit své gesto do smysluplnější aktivity. A třeba byl buřičem z hospody vždycky a tlak komunistické diktatury z něj prostě křesal to nejlepší.

U Švehly lze ocenit odvahu. Jedním z důvodů, proč není téma undergroundu stále dostatečně historicky zpracované, je ten, že na něm sedí pamětníci a žárlivě střeží svou „paměť“, z níž sami chtějí vydávat počet. Taková uzurpace je nešťastná a pokus Marka Švehly je v tomto kontextu sympatický. Hezké úmysly ale nestačí. Švehla selhává jako životopisec, plete si pojmy a ve svém patosu vypravěče a žurnalistickém zjednodušování se v nich ztrácí. Většina skutečně zajímavých otázek, jejichž alespoň částečné zodpovězení bychom od Jirousova biografa měli právo čekat, zůstane nepoložena. Jaké bylo místo undergroundu v disentu, jaký byl jeho vztah k Chartě, ke katolickému podzemí? Co znamenal pro československou kulturu a jaký byl jeho osud po Listopadu? Nic z toho v knize bohužel nenajdeme.

Autor je redaktor A2 a publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image